O markýze a dvou šermířích

O markýze a dvou šermířích

Anotace: Část druhá Kiera, kapitola pátá Rozloučení (1/2)

„Tak co budeme dnes po zbytek večera provozovat?“ zeptala jsem se svého společníka, když jsme nanosili přenosné truhlice a jiná zavazadla do pronajaté jizby v hostinci, který nám doporučil rychtář. „Noc je ještě mladá, chtěla bych se nějak zabavit. Nejsem vůbec unavená!“

„To je divné, po tak dlouhé cestě,“ odtušil Simon Webster, o čtyři roky starší Angličan, který mne na cestě do Británie doprovázel. Znali jsme se přes patnáct let a před tou dlouhou dobou jsme bývali i velmi, velmi blízcí přátelé. Pak nás osud odvál na různé ostrovy. „Ale ani mně se nechce ještě jít spát. Což neznamená, že bychom nemohli jít do postele…“

„Ty proutníku!“ střelila jsem po něm opovržlivým pohledem. „Nemám náladu, měla jsem tě na krku celou cestu sem a ještě tě budu mít na krku celou cestu do Oxfordu, to mi bohatě stačí!“

„Proč nechceš zavzpomínat na staré časy? Tehdy jsi v mém náručí ležela docela bez protestů a výčitek,“ usmál se.

Než jsem stačila cokoliv namítnout, ozvalo se zabušení na dveře. Trhli jsme sebou. Krčmář už dávno spal a ví Bůh, že rána z děla by ho z toho spánku neprobudila, takže zbylo na mě, abych šla otevřít a přivítat pozdního návštěvníka. Přitom jsem si byla jistá, že to není obyčejná návštěva, neboť šenk byl dávno zavřený a nijak se tím netajil.

Příchozí byl zavalitý muž v uniformě plukovníka, ze kterého crčela proudem voda, neboť venku pršelo jako z konve. A nepřišel sám. Svým obrovitým tělem zpočátku zakryl mladinkou dívku, které nemohlo být jistě ani dvacet let, a společně nesli jakéhosi mladíka zhruba v dívčině věku. I on měl na sobě uniformu vojáka.

„Prosím, pomozte!“ vzkřikla plačtivě dívka a nebyl to zajisté jen déšť, co jí stékalo po sličných lících. Pochopila jsem, že jde o něco vážného, a tak nebyl čas pospíchat nahoru do patra, kde se nalézaly jizby. Většině stolů byla pečlivě uklizená a setřená, a proto jsme zraněného vojáka položili na jeden z nich. Postřehla jsem, že i dívka má obvázanou levou ruku. Byla patrně šlechtična, neboť ji zdobily honosné byť potrhané šaty.

Zavolala jsem na pomoc Simona z Oxfordu a pak se zeptala, co se vlastně stalo. Dívka začala naříkat, abychom zbytečně nemluvili a raději zachránily Roberta (jak se zraněný voják zřejmě jmenoval). Plukovník jí však rukou zacpal ústa a nepovolil, ani když ho dívka zjevně kousala.

„Račte jí prominout, urozená slečno Tërrová,“ omluvil se, na vojáka nezvykle pokorně. „Jmenuji se du Martaus, ale to není důležité. Důležité je, co se stalo tady kapitánovi. Je to dlouhý příběh a my oba jsme do něj zainteresováni, nebylo by vhodné vám to celé teď a tady líčit. Proto to shrnu na tohle: kapitán má dvě střelné rány a zlomené žebro, střely jsme vyndali. To je vše, co pro tuto chvíli musíte vědět.“

Bavila jsem se při jeho poslouchání. Vykládá, jak nesmíme ztrácet čas, a přitom je jeho vysvětlení hotový proslov, za který by se nemusel stydět žádný proslulý úředník.

„Zvládám více věcí najednou,“ ujistila jsem je vlídně. „Posaďte tu nebohou dívku tady ke krbu a zažehněte oheň, je celá promrzlá! A zatímco já budu dělat pro tady kapitána, co bude v mých silách, vy dva mi hezky povykládejte váš příběh.“

V té chvíli se objevil můj britský společník, pohotově rozdělal v krbu oheň a pak se mi jal asistovat jako tenkrát v ležení před patnácti lety. Byli jsme dobrá dvojice, zachránili jsme tolik životů!

Musím se přiznat, že jsem poslouchání jejich vyprávění věnovala značně méně pozornosti než ošetřování kapitána. Střelné rány nebyly to nejhorší, snadno jsem s asistencí mého přítele vyčistila, to nejhorší představovalo zlomené žebro. Na vojně jsem se pohybovala se svými znalostmi převážně v oblasti střelných, popřípadě bodných či sečných ran, zlomeninu jakéhokoli druhu jsem neviděla aspoň dvacet let. Se zlomeninou žebra jsem se v Paříži setkala poprvé. Vycházela jsem z toho, co je o zlomeninách platné obecně, což v podstatě znamená místo fixovat a hýbat s ním co nejméně, pokud možno vůbec.

Autor Rebejah, 20.05.2018
Přečteno 275x
Tipy 1
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí