Na schovávanou - kapitola 3

Anotace: Prokrastinační pauza mezi zkouškami, takže přidávám třetí kapitolu :)

 „Nevezmu si to,“ zavrčel na mě César. Nějak začal mít problém s tím, že mu nosím snídaně.

Mračil se na mě a já začala v té oční válce prohrávat. Zase mě z toho jeho výrazu mrazilo v zádech. Možná za to mohly jeho vzteky zaťaté pěsti.

Sebrala jsem poslední zbytečky své odvahy, „je v tom salám,“ zašeptala jsem. Viditelně se zarazil. Asi nečekal změnu tématu.

Narovnal se a založil si ruce na hrudi. „A co jako?“

„Maďarský…“ zkusila jsem to znovu. Netrpělivě podupával nohou. „Tak to jenom vyzkoušej,“ navrhla jsem. „Když ti to nebude chutnat…“

Protočil panenky. „O to tady přece vůbec nejde.“

Nechápala jsem, a tak pokračoval: „Vadí mi, že se o mně staráš. Chápeš? Nechej mě být.“

„Nestarám se o tebe,“ odpověděla jsem okamžitě. „Jen ti občas vezmu snídani. Snídaně je pro člověka dobrá. To je přátelská výpomoc.“

„Přátelská výpomoc,“ ušklíbnul se.

„Přesně tak. Třeba jako když ty vodíš toho poťouchlého koně z trojky. To je taky přátelská výpomoc.“

Nejdřív se zatvářil překvapeně a pak rozladěně.

„To máš na oplátku,“ pokračovala jsem rychle a podala mu obloženou bagetu. Zamračil se a vzal si ji.

„Vážně by mě někdy zajímalo, co se ti honí hlavou,“ nadhodil po tom, co v něm asi za deset sekund zmizela celá bageta.

Uchechtla jsem se. „To se divím. Ten nečitelný z nás dvou jsi ty.“

Ušklíbl se a zakroutil hlavou.

„Tak co by tě zajímalo?“

„Proč to děláš. Vůbec se mi to nelíbí,“ řekl zamyšleně.

Zamyslela jsem se, protože o důvodu jsem vlastně nikdy neuvažovala. „Vytvářím lepší pracovní atmosféru,“ pokrčila jsem rameny.

Zase zakroutil hlavou. Oddechla jsem si, že mám dnešní povinnou ranní hádku za sebou.

**

„Hraješ karty?“ zeptala se mě večer v klubovně. Jak je možné, že za mnou po tom všem přijde? Ráno mi zase vnutila snídani. Jak se proti tomu, sakra, mám bránit. Ta holka je děsivá. Prý vytváří lepší pracovní atmosféru. Jo, došlo mi, že jí se mnou není dvakrát příjemně. To je to, o co se celou dobu snažím.

„Ne,“ odpověděl jsem ostře.

„Protože to neumíš, nebo se ti nechce?“

Copak jí nestačí jedna odpověď? „I kdybych to uměl, nehrál bych.“

„Nekecej, že neumíš ani jednu karetní hru,“ zaútočila na mě.

Už jsem se nadechl, že ji odpálkuju, když jsem zachytil Petrův pohled. Byl zklamaný. Kdyby se tvářil naštvaně, tak by mi to líto nebylo, ale v tu chvíli… Nechtěl jsem, aby nade mnou zlomil hůl i on. Vždyť to byl můj jediný opravdový přítel.

„Prší,“ vyhrknul jsem. „Umím prší.“

„Tak si zahrajeme prší,“ chytla se toho. Petr se zatvářil překvapeně a pak se mu po tváři rozlil úsměv.

Rezignoval jsem. Možná má pravdu, možná bych se mohl trošku uvolnit. Nejspíš mi to všechno už leze na mozek.

**

V pět ráno sice bylo příjemně, ale už od sedmi bylo vedro k zalknutí. Za ty dva týdny, co tady pracuju se neskutečně oteplilo. Rozhodla jsem se vykašlat na bezpečnost a vzít si jenom kraťasy a tílko. Dopoledne se mi neskutečně vleklo. Nemohla jsem se dočkat polední pauzy, abych se aspoň osprchovala studenou vodou.

„Je tady neskutečné parno...“ podotkla jsem jen tak do větru. Připadalo mi, že ze mě pot doslova leje. Césarovi nejspíš chyběla termoregulace. Měl na sobě dlouhé rifle jako obvykle, košili s dlouhým rukávem. Jediný ústupek horku byly dva rozepnuté knoflíky navíc.

Podíval se na mě z druhé strany uličky s hlavou na stranu, „sundáš si ještě něco?“

„Ani omylem,“ vyplázla jsem na něho jazyk.

„To je dobře, ten pohled by mě zabil,“ řekl a já jsem na něho zůstala hloupě civět. Nakonec jsem se zamračila, „nikdy nevím, kdy si děláš srandu a kdy to myslíš vážně.“

„Nikdy si nedělám srandu,“ řekl s nezměněným výrazem.

 „Neděláš si srandu, jenom provokuješ.“

Ušklíbl se. Posledních pár dní se ušklíbal často. Asi to bylo místo úsměvu. Že by to přece jen byl nějaký pokrok? Úsměv jsem u něj viděla jen jednou a byl při tom nebezpečně pěkný. A ta rozepnutá košile k tomu… Ještě že je takhle protivný, jinak by ho ušlapalo stádo ženských.

Blahopřála jsem si, když se přiblížila jedenáctá hodina. Konečně. Aspoň na chvíli se toho vedra zbavím.

„Lidi, jak budete mít hotovo, půjdeme k vodě. Myslím, že se za chvíli uvařím ve vlastní šťávě,“ objevil se Petr. A hned za ním sebevědomým krokem Marek.

„Nikam nejdu,“ prohodil César a stáhnul se zpátky.

„A pročpak? Jsi červený jako řepa. Stydíš se snad?“ provokoval Marek.

Petr se na to zamračil, ale pak se otočil k Césarovi, „Měl bys jít. A sundej si tu košili. Nikdo, kdo je momentálně při smyslech není oblečený víc, než je třeba.“

César na něho vrhnul vražedný pohled. Petr si založil ruce na hrudi. „Měl bys už vědět, že ten tvůj zlověstný výraz na mě neplatí. Zvlášť, když mám pravdu.“

„Přesně tak,“ vložil se do diskuze zase Marek, „Nerad to přiznávám, ale tady ten pan všeználek dnes opravdu válí. A nevymlouvej se. V autě je místo akorát pro pět.“

„Nikam nejedu,“ César zalezl do boxu ještě víc a kluky ignoroval.

„Hele, Elis, zkus toho kreténa přemluvit. Ne že bych tak prahnul po jeho přítomnosti, ale bude to pro něj ozdravný výlet.“ Marek se obrátil na mě.

„Proč já? Nejsem jeho chůva a stejně mě neposlouchá,“ bránila jsem se.

„Třeba mu zkus říct, že do té vody půjdeš nahoře bez, možná ho to přesvědčí. Mě by to třeba přesvědčilo,“ pokračoval klidným hlasem Marek.

Vyklonila jsem se z boxu a zírala na něj, jestli to myslí vážně. Petr se málem zhroutil smíchy.

„Co je?“ bránil se. „Snad jsem toho tolik neřekl... Jenom konstatuju realitu. Každý normální chlap se nad tím aspoň zamyslí.“

„Jako nad čím?“ zeptal se César a já překvapeně zjistila, že se ani nesnaží udržet vážný výraz.

„No nad tím, jak by vypadala bez trička. Co je na tom divného?!“ Marek zvedl ruce v obranném postoji. César se rozesmál. Za normálních okolností, bych slavila zapnutí jeho mimických svalů. Ale ne, když se se mnou ten přerostlý puberťák baví takhle.

„Já jsem pořád tady! To je na tom divné. A jestli okamžitě nesklapneš, tak na tebe hodím vlečku hnoje!“ ozvala jsem se rázně a umlčela Marka.

César se na mě pobaveně usmál. Zakroutila jsem hlavou a vrátila se k práci.

„Tak půjdeš, srabe?“

„Dej si odchod, kreténe,“ odpověděl César. Kluci si vyměnili ještě pár nadávek a pak odešli.

 „Tak pojedeš teda?“ zeptala jsem se opatrně, když byli Marek s Petrem pryč.

„Ne. Proč se ptáš?“

„Ty si chceš nechat ujít ty zoufalé pokusy Petra a Andy tvářit se, že si jsou lhostejní?“

Ušklíbl se, ale hned odpověděl: „Klidně. Pozoruju už to takovou dobu, že mě přestalo bavit Petra provokovat.“

„Pojeď, prosím tě. Potřebuju tam být s někým normálním…“ přemlouvala jsem ho.

„Já jsem podle tebe normální?“ zvedl se od práce. Vypadal opravdu překvapeně.

„Proč bys nebyl?“ Na to se ušklíbnul. „Petr bude kroužit kolem Andy a na mě by zbyl Marek. Díky, nechci.“

„Petra bys brala?“ šklebil se znova.

Protočila jsem panenky, „přenechám ho Andy, ale aspoň je s ním sranda a dá se s ním normálně pokecat. No tak, co ti to udělá? Vždyť ani do té vody nemusíš,“ snažila jsem se ho přemluvit.

Chvíli mě zaujatě pozoroval a pak přistoupil blízko ke mně, až jsem musela zaklonit hlavou, abych na něj dohlédla. Jemně mi zvedl bradu a ušklíbl se. Měla jsem sto chutí utéct. Nebo do něj strčit.

„Jsi manipulátor,“ neznělo to, že by se zlobil. Jemně mi cvrnknul do nosu a vrátil se ke své práci. Až tehdy jsem si vydechla.

**

„Tak pojedeš teda?“ ozvala se, když jsem se zase sklonil k lopatě.

„Co bych pro tebe neudělal,“ řekl jsem ironicky. Cítil jsem, jak mi záda provrtává pohledem. „Pojedu. Stačí?“ řekl jsem ostře.

„Díky,“ oddechla si.

Nemohl jsem zastavit myšlenky, které se mi rozběhly hlavou. Kdy naposledy jsem se v noci vyspal? Z ní mám teď největší strach a já se nechám uvrtat do takové hlouposti. Nemám rozdvojenou osobnost? Především nemám rozum. Kdybych ho měl, tak se od ní prostě držím dál. Sakra! Petr a ona mi připomněli časy, kdy jsem se s lidmi přátelil, neutíkal jsem. Teď už se nedokážu znovu uzavřít.

K autu jsem šel zoufalý sám ze sebe. Elis se na mě vděčně usmála a mě to potěšilo. Měl bych to zastavit. Jde tady přece o bezpečnost. Ale stejně jsem si sedl do auta. Petr se usadil na prostřední sedadlo vzadu a obě holky vzal kolem ramen. Marka přinutil řídit.

U splavu jsme vystoupili a od Petra dostali pivo. „Ty jenom nealko,“ zašklebil se na Marka. „Jsi nejmladší, budeš řídit.“

„Ony jsou mladší než já,“ navztekal se okamžitě Marek.

Petr se zatvářil pohoršeně, „přece bys nenechal řídit některou z holek.“ Počastoval ho odsuzujícím pohledem a přestal si ho všímat.

Andy se postavila nad splav, aby mohla skočit dolů. Voda tu byla dost hluboká, to už jsme měli vyzkoušené. Na šipku ne, ale po nohách to šlo.

Přes hlavu si přetáhla tričko a vysoukala se z kraťasů. Věci hodila na břeh a zůstala nad splavem jenom v plavkách. Sledoval jsem Petra, jak se rychle vysvlékl a přesunul se k ní. Nejdřív ji chtěl chytit kolem pasu, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a vzal ji za ruku. Povzdechl jsem si a Elis vedle mě zasténala.

„Vážně nevím, jak jim pomoct,“ řekla. Pousmál jsem se, „už jsem to zkoušel. Nic nezabírá.“

„Co jsi zkoušel?“ zeptala se a přehlušilo ji stříkání vody, jak Marek vběhl za nimi a oba je strčil dolů. Andy zapištěla.

„Hodně jsem o tom mluvil s Petrem. To bylo k ničemu.   Párkrát jsem byl protivný na jednoho nebo druhého, vždycky se zastávali navzájem, ale tím to zhaslo. Jednou jsem je donutil zůstat přes noc v jedné místnosti. Nic.“

„Co pořád řeší?“ zeptala se s povzdechem.

Přerušilo nás mohutné šplouchnutí, jak Marek skočil do vody. Petr mu vzápětí vynadal, že mohl zranit Andy.

„Běž se taky schladit,“ vybídnul jsem Elis. Jenom přešlápla z nohy na nohu. Zkoumavě jsem se na ni zadíval. Povzdechla si, „nemám plavky.“

„Nechtěla jsi tam jít vysvlečená?“ řekl jsem vážně a vysloužil si tím nazlobený pohled. „Štvou tě komplimenty?“ zeptal jsem se.

„To, co řekl Marek, nebyl kompliment. Pokud nerozeznáš rozdíl, tak máš stejně nízkou sociální inteligenci jako on.“

Uchechtnul jsem se. „Máš hezké nohy,“ řekl jsem mimochodem.

„Co?“

„To byl kompliment. Nebo ne?“

„Dejme tomu,“ zasmála se. „A to předtím provokace. Rád provokuješ?“

Pokrčil jsem rameny. „Mně provokuješ v jednom kuse,“ předhodila mi.

„Neurážíš se… Takže nechceš do vody?“

„Nemám v čem. Ty ostatně taky nechceš do vody, ne? Jenom si namočím nohy.“

Chvíli jsem pozoroval, jak se dívá na ty tři, co dovádějí ve vodě. Neměl jsem pít to pivo. Ve vedru alkohol rychle stoupá do hlavy. Nepřemýšlel jsem dlouho, prostě ji zvedl do náruče.

„Co blbneš?“ vyhrkla a chytila se mně kolem krku. Neodpověděl jsem. Vynesl jsem ji nahoru a skočil do vody i s ní. Elis zaječela.

„Co tě to napadlo?!“ rozčilovala se, když se vynořila, „ta voda je studená! Jsi praštěný!“ Rozesmála se. „A já jsem úplně promočená…“

„Pištíš takhle pokaždé, když tě někdo hází do vody?“ zeptal jsem se.

„Nikdo mě nikdy do vody nehodil,“ zamračila se na mě.                                     

„Tak to bych ti to měl vynahradit,“ než se zmohla na protest, přehodil jsem si ji přes rameno a nesl na břeh.

„Okamžitě mě pusť!“ bušila mi pěstmi do zad. Hodil jsem ji ze splavu a usmíval se, když vypískla. Vynořila se nad vodou a prskala.

„A ty jako zůstaneš nahoře?“ volala na mě.

„Jo,“ ušklíbl jsem se.

„Co jsem si mohla myslet? Zbabělče,“ zavolala na mě.

„To odvoláš,“ zahrozil jsem jí svrchu.

„V žádném případě!“

Skočil jsem dolů a popadl ji kolem pasu, aby mi nemohla utéct. „Jsi nějaká drzá,“ říkal jsem jí potichu a tisknul ji zády k sobě. Nespokojeně se zavrtěla.

„Nejsem drzá,“ odporovala mi energicky.

„Ještě včera ses mě bála.“

„Nebála!“

„Kdy jsem o ten statut strašidla přišel?“

„Když jsem zjistila, že jsi hodný,“ řekla tiše a já jsem ji okamžitě pustil.

„Jak jsi na to přišla?“ nevěděl jsem, jestli mě to těší, nebo štve.

Pokrčila rameny. „Nikomu jsi neublížil…“ Ženskou logiku nepochopím. „Někdy jsi protivný, ale jen proto, aby se k tobě nikdo nepřibližoval.“

Tohle říkat nemusela. Roztržitě jsem si prohrábnul mokré vlasy. Zadívala se mi na čelo a mně zatrnulo v jizvě, kterou pozorovala. Otočil jsem se a naštvaně vylezl z vody. Prokoukla mě a vůbec to nebylo příjemné. A všimla si jizvy. Objektivně by to nemělo nic znamenat. Vím to a opakuju si to v těch vedrech každé ráno. Ale pro mě je to znamení prohry. Slabosti. Takže si tu košili s dlouhým rukávem stejně nakonec vždycky obleču. Vždyť mě rozhodí i ta blbá jizva na čele. Ta nejmenší.

**

Když jsme dojeli zpátky do stáje, Marek při vystupování z auta zakopnul a spadl na štěrk. Zařval.

„Nesnáším krev!“ říkal zděšeně a zíral na své rozbité koleno. Andy k němu doběhla a začala ho uklidňovat.

„Už zase,“ povzdechl si Petr.

„Taky by sis měl rozbít koleno. Zabírá to,“ řekl César vážně.

 „Nemine týden, aby si něco neudělal,“ vysvětlil mi Petr a zamračeně pozoroval, jak se Andy věnuje Markovi.

„A Andy mu to pokaždé ošetří?“ zeptala jsem se zvědavě, zatímco César odešel pro lékárničku.

Petr jen zamručel.

„V tom případě bys to měl vážně zkusit,“ řekla jsem mu.

„Co?“ nechápal.

„No rozbít si koleno přece. Zabírá to,“ zopakovala jsem Césara a zmizela, než dostal chuť mě uškrtit.

„Je mi špatně,“ skuhral Marek.

„Nemáš rád krev?“ zeptala jsem se.

„Jenom tu svoji,“ zasmál se. Byl bledý jako stěna. Začínala jsem mu věřit.

„Za chvíli sebou sekne,“ zašeptala mi Andy. Pozorně jsem se zadívala na Marka. Jeho pleť získávala nazelenalý nádech.

„Budu zvracet,“ zašeptal a omdlel. César se vrátil s lékárničkou. „Ta dnešní mládež nic nevydrží,“ zamumlal.

„Pouč mě,“ obrátila jsem se na něho. „O kolik let jsi starší? Aspoň o deset?“ Pochybovala jsem, že se narodil víc než dva nebo tři roky před ním.

Ušklíbl se a jemně mě potahal za vlasy. Co se s ním dneska stalo? Zázrak? Nová konstelace hvězd? Dneska mě škádlí celý den. A krom toho se mezitím stihne tisíckrát stáhnout do sebe. Co měl znamenat ten odchod u vody? Zbylou hodinu s nikým nepromluvil.

„Au,“ sykla Andy. Chtěla nožem uříznout náplast, protože jsme neměli nůžky, a řízla sebe.

„Co se ti stalo?“ přiběhl Petr okamžitě.

„Nic, jen jsem se trochu řízla,“ mávla druhou rukou a usmála se na něj.

„Jenom jí to ošetři,“ řekla jsem mu. „Nemůže to mít při práci takhle otevřené.“

Petr odtáhnul Andy dál a já jsem kývla na Césara, aby mi pomohl. Markovi padala hlava na stranu, i když pořád seděl opřený o auto.

Vymyla jsem mu koleno a César mi asistoval. Vytáhli jsme pár kamínků.

„Myslíš, že to bude všechno?“ prohlížela jsem koleno, dokud byl v limbu a neřval bolestí.

„Ještě tady je jeden,“ vzal mi pinzetu a obratně ho vytáhnul.

„Šikovný,“ usmála jsem se na něho. Jen se ušklíbnul. Nastříkala jsem Markovi na ránu desinfekci a s Césarovou pomocí koleno ovázala obvazem. Nakonec jsem udělala mašličku.

„Že se s tím tak pipláš, to jelito si toho ani nevšimne,“ řekl mi.

„Vzbuď ho,“ pobídla jsem Césara. „Měli jsme ho vzbudit hned a vystříkat mu to zaživa. Aspoň by si zapamatoval, že má dávat pozor,“ brblal a jemně ho pleskal po tvářích. Markovi zacukala víčka a César ho posledním plácnutím povzbudil k návratu do reality. Tentokrát to tak jemné nebylo.

„Co mě fackuješ, vole?“ zamračil se na něho Marek, jen co byl schopný složit větu.

„To byl lékařský zákrok,“ odpověděl mu César vážně. „Odpouštím ti,“ odpověděl mu Marek blahosklonně, „ale jenom proto, že patříš k ruské mafii.“

„Takže víš, že si na mě máš dávat pozor…“ César se tvářil nevyzpytatelně. Zase mě z toho výrazu zamrazilo. I Marek se trochu zarazil.

„To blufování bys měl trénovat, moc ti to nejde,“ řekl mu nepřesvědčivě a pomalu vstal. Nejspíš, aby se od něj dostal dál.

**

Petr Andy hlídal, jako by se bál, že se mu rozplyne před očima. A ona ho sledovala nevinným důvěřivým pohledem. Tím by sejmula i zkušenějšího. Petr jí beznadějně propadl. Vážně se mu nedivím. Andy je hezká a když na něho ještě ke všemu vyvalí velká modrá kukadla…

Elis mi hrdě ukazovala fotku. Andy se na Petra dívala a on jí zastrkoval nějakou kytku za ucho. Byl by to děsný kýč. Jenže tohle byla realita.

„Vidíš to?“ zeptala se mě Elis netrpělivě.

„Dobrá fotka. Nevěděl jsem, že fotíš,“ řekl jsem neutrálně.

„Díky za uznání,“ usmála se, „ale kvůli tomu ti to neukazuju. Nepoznáš to v tom? Ona mu absolutně důvěřuje… A on…“

„Ji nechce zranit. Protože je do ní totálně zblázněný,“ dořekl jsem a ona se usmála.

„Přesně tak. Víš, co si myslím?“

„Určitě nic o tom, že je necháš na pokoji,“ zamumlal jsem a ona mě škádlivě šťouchla do ramene.

„Myslím si, že Andy prožila něco těžkého a Petr o tom ví.“

„Musím tě zklamat. Petr něco tuší, ale ona mu nic neřekla. Asi mu nevěří tak moc, jak to vypadá.“

„Měl bys mu říct, ať jí nabídne, že se mu může svěřit.“

Protočil jsem panenky. „Jenom to zkus…“ nedala se. A já jsem ji ke své hrůze poslechl.

„Říkal jsi, že Andy má za sebou těžký rozchod,“ nadhodil jsem před Petrem. Měl bych to nechat plavat. Provokovat ho je jedna věc, a opravdu mu poradit věc druhá. Bojím se, že to nebude fungovat.

„To má,“ přisvědčil a podezíravě se na mě zadíval.

„A víš, o co šlo?“

„Ne. Proč tě to zajímá?“

„Možná by se potřebovala někomu svěřit…“

„Je z tebe psycholog?“ odfrknul si. „Ona ví, že mi může říct cokoliv.“

„Ženské jsou někdy divné,“ pokrčil jsem rameny. Ještě chvíli jsem ho přesvědčoval, když se ozvalo zaklepání na dveře. Petr otevřel, byla to Andy. Předávala mu vzkaz od vedení. Viděl jsem, jak se rozhodl a vytáhl ji na chodbu. Napjatě jsem čekal, jak to dopadne. Když konečně vstoupil, vypadal napjatě.

„Tak co?“ nevydržel jsem to.

„Rozbrečela se,“ řekl stísněně. „Nikdy jsem ji neviděl brečet…“

Tak tohle jsem nejspíš pěkně podělal. Já tu Elis normálně uškrtím. „Omlouvám se,“ řekl jsem potichu.

„Ne, to je v pohodě,“ pokrčil rameny, „Poděkovala mi a rozbrečela se.“

„Takže dobré?“

„Já vážně nevím,“ zoufale rozhodil rukama.

„Nezávidím ti. Ještěže ten zamilovaný tu jsi ty,“ oddechnul jsem si.

„Když už jsme u toho, co Žaneta?“ ušklíbl se provokativně. K tomuhle tématu jsem se nechtěl dostat.

„Skončili jsme to.“

„Oba dobrovolně?“

„Shodli jsme se.“

„Tak to je dobré. Nevyhovovalo ti to?“

„Odjela do Německa a nechce se vracet.“

„Ty jsi nechtěl s ní?“

„Myslím, že chtěla jet sama za sebe. Ani jsme na sebe v poslední době neměli čas. Nelituju toho. Jsme oba svobodní. Jen bychom se trápili navzájem.“

„A nebylo by ti v Německu lépe?“ povytáhl obočí. Věděl jsem, na co naráží. Uchechtnul jsem se. „Nemám ani občanku.“

„Ty pitomče, kdyby se ti něco stalo a musel bys do nemocnice, co bys dělal pak?“ rozčílil se.

„Uklidni se. Už jsem toho přežil hodně,“ odbyl jsem ho. Naštěstí pro mě se ozvalo zaklepání na dveře. Petr šel otevřít.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala se ho opatrně Andy.

„Budu muset jít,“ okamžitě jsem se zvedl. Ve dveřích jsem se zastavil, „buď na ni hodný,“ zamračil jsem se na Petra. Ztuhnul.

„Cesi, nechej ho,“ ozvala se okamžitě Andy. Mrknul jsem na ni.

„Co se mu stalo?“ ptala se Andy překvapeně, když jsem se k ní otočil zády. „Leze na něj jaro,“ odpověděl Petr a pak zvýšil hlas, abych ho náhodou nepřeslechnul, „protože nemá s kým by si zapí… Promiň, nic jsem neřekl,“ uvědomil si, že ho slyší i Andy.

„V tom případě na tebe taky leze jaro,“ zavolal jsem přes rameno. „Doufám, že už brzo budeš mít s kým si za…“

„Bože, sklapni!“ zděsil se, „neposlouchej ho, prosím tě. Je to pitomec. Pojď dál.“

Nejsem zase takový pitomec. Neřekl bych to nahlas. Ale jsem rád, když ho můžu popíchnout. Stoprocentně se červenal jako puberťák.