Na schovávanou - kapitola 4

Anotace: Konečně se dostáváme k něčemu napínavějšímu :) příjemné čtení

V jednu chvíli jsem nesl krabici s mazáním na kopyta a v druhou jsem se dusil. Do uší mi pronikl zvuk padajících plechovek, ale nic to se mnou neudělalo. Jen jsem dál zíral na černý mercedes s pražskou poznávací značkou. Na moji noční můru vystupující z auta se slunečními brýlemi na očích. Vycouval jsem z dohledu a zakopnul o plechovku.

Kyslík. Lapal jsem po dechu a zatmívalo se mi před očima. Nejspíš jsem utrhnul pár knoflíků od košile, jak jsem se snažil uvolnit límec. Klopýtal jsem ke svému pokoji. Musím se někam zamknout. Vzduch! Mám snad ucpaný krk? Cítil jsem se jako lapený v pasti. Zahnaný do slepé ulice.

Konečně jsem zapadnul do pokoje. Třesoucí se rukou jsem zamknul. Točilo se mi v hlavě, zavrávoral jsem. Snažil jsem se dostat k oknu, abych zatáhnul závěsy. Nesmí mě tu vidět! Lapal jsem po dechu. Pořád mi scházel kyslík. Znovu jsem ztratil rovnováhu. Nesmí mě najít! Musím se někam schovat!

Buch na dveře… Tělem mi projel šok. Je tady! Musím pryč! Na vteřinu se mi zatmělo před očima.

„To jsem já, otevři,“ Petr se dobýval dovnitř. „Rychle, nemáme čas!“

Zoufale jsem se snažil dostat k oknu. Všechny svaly mi trnuly v podivné křeči. Nemohl jsem dál stát. Podlomily se mi nohy. Sesunul jsem se na podlahu a strhnul s sebou sklenici z nočního stolku. Sklo se rozstříklo po podlaze. Vzduch! Potřebuju vzduch!

„Co tam děláš? Jsi v pohodě?“ Petr začínal být nervózní. Slyšel jsem ho jako z dálky.

„Jestli hned neotevřeš, tak ty dveře vyrazím!“ Nepřestával bouchat.

Začínal jsem panikařit. Ovládal mě strach a nemohl jsem se hýbat. Cítil jsem se jako po zásahu paralyzérem. Zase jsem bezmocný, problesklo mi hlavou.

Ozvala se rána, která mi pronikla do vědomí. Pak už bylo ticho. A tma.

„Klídek, Cesi,“ slyšel jsem Andy. Držela mi igelitový pytlík na ústech. Díval jsem se do něj a zpomaloval dýchání. „Pomalu. Musíš se nadechnout pomalu, nic se neděje. Klid.“

Konečně jsem mohl pomalu zaostřit. Petr mě držel v polosedu a Andy mi přidržovala hlavu a sáček. Znovu se mi vracela síla. Vymotal jsem se od nich a opřel se o postel.

„Nezačínej znova, nesmíš dýchat tak rychle,“ zacloumala mi Andy ramenem. „Hyperventilace,“ řekla Petrovi.

„Nezačínám,“ zachroptěl jsem. Vyschlo mi v ústech.

„Chceš pít?“ přistrčila mi vodu. Několikrát jsem si loknul.

„Tlačí nás čas,“ ozval se Petr, „musíme ho někam uklidit,“ mluvil spíš k Andy.

„Ale ona,“ bránil jsem se. Andy se nic nesmí dozvědět.

Dřepnul si ke mně, „ona není blbá, už si všimla, že César není tvoje pravé jméno. Tak vstávej,“ ušklíbnul se, pomohl mi na nohy. Chtěl jsem protestovat, ale neměl jsem na to sílu.

„Kam to jdeme?“ vedli mě chodbou. Asi jsem ještě nebyl úplně při smyslech.

„Prozatím tě schováme. Bude ti dobře a my vysondujeme, k čemu se tady schyluje.“

Vešli jsme do nějaké místnosti. Byl to pěkně zařízený pokojík. Petr mě dostrkal na postel. Musel jsem vypít nějaký odporný sirup, který mi dala Andy. Chtělo se mi spát. Ještě jsem zahlédl paní správcovou. Ta se taky nesmí nic dozvědět – nesmí to prasknout.

Zavíraly se mi oči. Oni mi snad dali nějaké uspávadlo na koně nebo co.

**

Celá stáj byla vzhůru nohama. Všude pobíhali lidé, něco sháněli, dělali, vyřizovali a já jsem se cítila jako páté kolo u vozu. Absolutně jsem netušila, co se děje. Vyšla jsem na nádvoří a uprostřed všeho toho chaosu jsem uviděla stát tři solné sloupy. Aspoň to tak vypadalo. Byl to majitel stáje, kterého jsem znala od vidění, Max, jeden z žokejů a nějaký cizí člověk. Nebyl moc vysoký, klidně by to taky mohl být žokej. Ale to by se kolem něj nedělalo tolik kraválu.

Chtěla jsem proklouznout okolo nich a najít někoho, kdo by mi řekl, co mám dělat. Nejlépe Petra. Kam mohl zmizet?

„Hej!“ zastavil mě Max. Překvapilo mě to, protože se mnou do té doby nikdy nemluvil. Zásadně se nebaví s nikým, kdo nesedí na koni. Kromě svého šéfa.

„Kde je César?“

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. Max znervózněl. „Jsi tu nová,“ řekl mi. „Nemluv o něm. A zbytečně se nikoho na nic nevyptávej, než se to přežene.“

„Děje se něco?“ zeptala jsem se zmateně.

„Co jsem říkal o tom vyptávání,“ ušklíbl se.

„Maxi, koho to tam máš?“ ozval se ten cizí člověk. „Sakra,“ zanadával Max potichu. Pak mě postrčil k němu. „Tohle je…“ tázavě se na mě podíval.

„Elis,“ dopověděla jsem za něho.

„Pracujete tady?“ zeptal se s úsměvem. Nelíbil se mi. Nemyslím tím, že by byl škaredý. Bylo v něm něco, co mě nutilo k opatrnosti.

„Ano,“ odpověděla jsem stručně.

„Ošetřovatelka?“ vyptával se dál.

„Něco takového,“ pokrčila jsem rameny. „Omlouvám se, ale budu muset jít. Potřebují mě ve stáji,“ vychrlila jsem rychle, usmála se na něj a vykročila pryč.

„Počkejte moment,“ zastavil mě. Vzal mě kolem ramen a odvedl trochu bokem od těch dvou. Začínala jsem být dost nervózní.

„Chtěl bych, abyste se podívala na tuhle fotku,“ strčil mi před nos malou fotografii. César! Ale o deset let mladší. Tvářila jsem se neutrálně. Nebo jsem se o to aspoň pokoušela.

„Kdo to má být?“ zeptala jsem se.

„Neviděla jste ho náhodou? Je to můj kamarád ze základky, rád bych se s ním zase setkal. Měl by pracovat někde tady,“ vysvětloval mi ochotně.

„Nic mi to neříká. Pracuju tady jen krátce. Ani nemám paměť na tváře,“ pokrčila jsem rameny. „Jestli vám to nebude vadit, opravdu už musím jít…“ Byla jsem ráda, že mám tohle divné, nepříjemné setkání za sebou.

**

Něco cinklo. Vzbudilo mě to. Paní správcová položila na stolek vedle postele hrnek s čajem. Když si všimla, že jsem se probral, posadila se na židli vedle.

„Myslím, že přišel čas si promluvit,“ začala.

Nechci mluvit, je to nebezpečné.

„Vidím, že mi moc nevěříš. Tak začnu já,“ podala mi hrnek a sama si vzala kávu. „Já vím, kdo jsi. Vím to od začátku. A netvař se tak, nezaměstnala bych někoho, u koho bych si nebyla jistá, že je spolehlivý.“ Říkala to klidně, jako by nevěděla, jak to ve mně hrklo.

„U tvého otce jsem kdysi dlouhou dobu pracovala. Pak jsem přešla sem. Když jste se narodili – tvůj bratr a potom i ty – nezdálo se nic v nepořádku. Jak jste s Alešem rostli, Aleš byl s tvým otcem všude, zatímco ty, jako bys ani neexistoval. Neuvažoval jsi, proč tomu tak je?“ Nechala doznít větu a pak přisadila, „nepřemýšlel jsi někdy o tom, proč máš světlé vlasy, když tvůj otec, tvůj bratr, celá rodina tvého otce má vlasy tmavé?“

Ztuhla mi krev v žilách. Jsem větší než Aleš i otec. Oni jsou praví žokejové – drobní a šlachovití. Vždycky jsem byl mohutnější. Všichni z otcovy strany vypadali takhle. Matčin otec byl taky drobný. Jen já jsem vyrostl.

„Chlapče, uklidni se, vždyť jsi to vždycky tušil. Nebo ne?“

Tušil jsem to, cítil jsem to, ale nevěděl jsem, co to je. Otec mě nenáviděl a Aleš taky. A matka? Ta rezignovala, nemohla se na mě dívat. Nikdy jsem mezi ně skutečně nepatřil. Vychovával mě starý pan veterinář a jeho žena mi dávala všechnu svoji lásku.

Právě jsem pochopil, jak se člověk cítí, když se mu zhroutí svět. Ne, že bych je nějak miloval, ale měl jsem kořeny ve své rodině. Věděl jsem, kam patřím. Teď jsem byl vytržený. Jako lístek ve větru.

„Oni to vědí?“ zeptal jsem se.

„Myslíš otce a Aleše? Myslím si, že to jen tuší. Kdyby to věděli jistě, vyhnali by tě z domu už dávno.“

„Vy si myslíte, že mě vyhnali z domu?“ ušklíbl jsem se.

„Ano, jsem o tom přesvědčená. Možná ti neřekli – vypadni, ale nastavili okolnosti tak, abys odešel.“

Nastavili okolnosti, tomu říkám diplomatická formulace. Nechtěl jsem uvádět na pravou míru, že by mě nejspíš raději donutili chcípnout doma, než aby mě nechali jít.

„Přišel čas dát všechno do pořádku,“ paní správcová se napila své kávy, „začni své problémy řešit. Nemůžeš se dál schovávat. Nevím sice, proč sem Aleš přijel, možná netuší, že jsi tady, ale tohle nevydrží na věky. Stačí mu jedna dobře položená otázka a bude mu to naprosto jasné. Čím dřív se tomu postavíš, tím dřív budeš svobodný. Nedrželo tě nad vodou právě tohle? Že jednou budeš svobodný?“

Odvrátil jsem hlavu. Bylo toho na mě moc. A bylo to horší než šok z jeho příjezdu. Spadla na mě tíha reality. Proč jenom jsem to nějak nevyřešil tenkrát? Hned, jak se to vyhrotilo? Odsouvání problémů se nevyplácí. Vím to, a stejně jsem se tomu nevyhnul.

„Nechám tě tady, až odjede, hned ti to řeknu. Ale do té doby neodcházej. Nejdřív si to promysli. Poraď se s Petrem, určitě na něco společně přijdete.“

Vstal jsem a došel k oknu. Viděl jsem výběhy. Čišel z nich klid. Jak rád bych na chvíli utekl do klidu. Někam, kde bych neměl starosti, a to šílené podvědomé cosi, co mě nenechává klidně spát. Strach, že se to bude opakovat. Myslel jsem si, že když odejdu, budu mít klid, ale nebyla to pravda. Petr tenkrát nelhal – jen další stres. Doma to byl stres, že mě zmlátí, teď je to stres, že mě najde a začne to nanovo. Nic se nezměnilo. Pořád jsem stejně bezmocný, jako v pěti letech, kdy se to stalo poprvé.

Po nesnesitelně dlouhé době přišel Petr.

„Už je pryč?“ zeptal jsem se.

„Jo, odjel před půl hodinou.“

Stál jsem k němu zády, ruce v kapsách a koukal z okna. „Ví o mně?“ pronesl jsem do ticha a ta věta rezonovala místností.

„Nevím,“ odpověděl Petr se zaváháním.

***

 „Kde je ten pitomec?“ zeptal se Marek. „Celý den jsem ho neviděl.“ Seděli jsme v klubovně. Všichni, až na Césara. Celý večer tu vládla zvláštní atmosféra. V pohodě byl jen Marek.

„Dej mu pokoj,“ odbyl ho Petr, „něco na něj leze.“

Už jsme se chtěli zvedat, že půjdeme spát, když vešel César. Šel rovnou ke skříni, vytáhnul jednu z flašek a napil se. Nebyl to lok, on se normálně napil. Nechápu, že mu to nespálilo vnitřnosti.

Petr k němu okamžitě přiskočil a vyškubnul mu flašku z ruky.

„Zbláznil ses?!“ strčil ho do křesla.

„Dej mi to,“ bručel César naštvaně.

„Seber se,“ sykl na něho Petr rozzuřeně a vystrčil nás ze dveří. Zavřel za námi.

„Ti dva jsou tajemní jako hrad v Karpatech. Fakt mě to s nimi nebaví,“ nadával Marek. „A co vážně nechápu, že vy dvě jste do nich zabouchnuté. Každá do jednoho, abyste si nelezly do zelí. Je to tu celé na hlavu.“

V duchu jsem se zasmála, zabouchnutá tu byla jen jedna z nás. Andy se nadechla, aby bránila Petra. Rychle jsem ji zastavila, „Marku? Baví tě ta práce tady?“

„Ne, sakra,“ odseknul. „Tohle může bavit leda někoho s IQ pod padesát.“

„Tak proč tu pracuješ?“

„Abych dostal prachy, proč asi,“ poklepal si na čelo. „Ženské,“ mumlal si pod nosem, když odcházel.

„Jak může říct…“ rozčileně se zamračila Andy.

„Jenom provokuje, aby se s ním vůbec někdo bavil. Vždyť je to chudák,“ řekla jsem jí a zasmála se.

„Obdivuju, že to dokážeš brát takhle,“ povzdechla si. „Mám o ně strach,“ kývla hlavou směrem ke klubovně.

„Jsou dospělí. Snad budou mít rozum,“ řekla jsem rozhodně, přestože jsem úplně chápala její obavy. K čemu by ale bylo, kdybychom se bály společně?

„Co když se poperou?“ strachovala se dál.

„Proč by to dělali? Chlapi se sice perou rádi, ale i oni k tomu musí mít nějakou rozumnou záminku. A ti dva jsou v pohodě. Pojď,“ vzala jsem ji kolem ramen, „necháme je.“

**

Třásly se mi ruce a toužil jsem jen po jednom. Na chvíli zapomenout. Váhal jsem. Potřeboval jsem se dostat k alkoholu, alkohol byl v klubovně a krom něho taky spousta lidí. A já jsem nechtěl mezi lidi. Počkal jsem, dokud to šlo a pak jsem vklouznul dovnitř.

Napil jsem se. Chci mít klid! Jen na chvíli! Byl to tak neodbytný pocit! Nedokázal jsem odolat. V životě jsem se cíleně nezpil do němoty. Všechno je jednou poprvé. Kdyby mě to ovšem Petr nechal dokončit.

„Vzpamatuj se!“ obořil se na mě, když všechny vyhnal pryč.

„Dej mi pokoj!“ odbyl jsem ho.

„Ani omylem, dokud jsi v tomhle stavu. Musíš se sebrat!“

„Ty jsi zase chytrý! Šest let! Šest blbých dlouhých roků se schovávám a pak během jednoho dne je všechno v tahu!“

„Ještě nevíš, jestli tě objevil! Uklidni se laskavě a snaž se myslet. Nech ten chlast na pokoji!“ zařval na mě, když jsem se v nestřežené chvíli zase napil.

Frustrovaně jsem složil hlavu do dlaní. Vím, že mě objevil. „Chci jenom na chvíli vypnout…“ Aspoň na minutu. Zblázním se. Mozek mi vylítne z hlavy! A všechny ty stresové hormony mě rozervou na kousky.

„Dáme karty?“

Myslí to se mnou dobře, ale já nechci přemýšlet. Chci vypnout mozek. Asi můj pohled mluvil za vše, protože pokračoval, „tak se půjdeme projít?“

„V noci ven nechodím,“ řekl jsem dřív, než jsem se mohl zastavit. Zase jsem prozradil víc, než jsem chtěl. Právě mám v krvi pravdomluvnou hladinu alkoholu. Měl bych to rychle přelít a dostat se do té spící. „Dáme karty,“ povzdechnul jsem si.

Nakonec to nebyl zas tak špatný nápad. Smáli jsme se a pili. A mně bylo chvíli vážně fajn. Petr usnul v klubovně. Mně by se to nepodařilo ani v tomhle stavu. Musím se zamknout, abych mohl klidně spát. A tak jsem se potácel ke svému pokoji a snažil se rozklíčovat své myšlenky. Něco mi říkalo, že je konec s klidným životem. Ale nevěděl jsem proč. V tu chvíli jsem si nemohl vzpomenout.

**

 

Došly jsme na ubytovnu a Andy šla ke mně do pokoje. „Neusnula bych,“ zdůvodnila mi to. Nebyla jsem proti. Sedly jsme si na postel a já jsem vytáhla notebook.

„Ty víš, kdo to tu dneska byl?“ zeptala jsem se Andy.

„Koho myslíš,“ zeptala se opatrně.

„Toho, co si tu prohlížel koně.“

„Jo tenhle,“ protáhla Andy, jako by si zrovna vzpomněla.

„Tak kdo to byl?“

„No, já vlastně ani nevím,“ řekla s pokrčením ramen a začala si prohlížet moji peřinu. Někdo tady kecá.

„Nikdy bych neřekla, že umíš hrát blbou,“ šťouchla jsem do ní. „Jenom jméno. A je mi jedno, jestli mi to řekneš ty, Marek nebo kuchařka.“

„Petr má pravdu, jsi hrozně zvědavá. Co chceš vlastně dělat?“

„Zjišťovat informace. Nejsem zvědavá, jenom mě zajímá, co se děje kolem, nic víc. Mimochodem, něco ti ukážu,“ vytáhla jsem z šuplíku fotku.

„Já tě zastřelím!“ zamračila se na mě.

„Proč? Máš krásnou fotku. Co je na tom špatného?“

„Že na ní nejsem sama?“ rozčilovala se.

„Petr tam skoro nejde vidět, jsi tam hlavně ty,“ přesvědčovala jsem ji.

„Vždyť se na něho dívám, jako bych…“ zasténala nešťastně.

„Jako bys ho chtěla obejmout. Ne, spíš políbit. To je ono,“ konstatovala jsem spokojeně. Neprovokuju už trochu moc? Snad ne. Andy prostě potřebuje nakopnout.

„To nemůže být pravda,“ mumlala ublíženě.

„Že jsi to ty, můžeš si ji nechat.“

„Já ji nechci!“

„Tak jak se jmenuje?“ zkusila jsem to znovu.

„Jsi příšerná!“

„Když mi to nechceš říct, tak já si to zjistím. Ukážu ti, jak se dneska shání informace,“ ušklíbla jsem se. Na internetu jsem našla oficiální stránky Race Valley a podívala se, jestli něco není v aktualitách. Nebylo. Zas tak aktuální aktuality to nejsou. Andy mě s vítězoslavným úsměvem pozorovala. Jestli si myslí, že mě odradí první neúspěch, tak se holt plete.

Do googlu jsem zadala ‚nejlepší čeští žokejové‘.

„Jak jsi přišla na to, že by mohl být žokej?“ znervózněla Andy.

„Malý, nesympatický. A tvoje reakce to jenom potvrzuje,“ zasmála jsem se. Odfrkla si. Ale ani tohle mi nevyšlo. Žádný z uvedených na seznamu nebyl ten, kterého jsem hledala. Pročítala jsem si články, které mě zaujaly.

„Proč s tím vlastně děláš takové tajnosti?“

Andy pokrčila rameny. „Není to důležité.“

„Tak proč mi to neřekneš? Není to důležité. Já se kouknu, co o něm píšou na internetu a budu spokojená.“

Zamyslela se. „Jenom si něco přečteš a budeš spokojená? Stejně nedáš pokoj. Dej mi to,“ vzala si ode mě notebook. Podala mi ho zpátky s otevřenou wikipedií. Aleš Pokorný.

„On je na wikipedii?“ divila jsem se. 27 let, svobodný, bezdětný. Žije v Praze. Otec je předseda Pražské dostihové agentury, která sdružuje všechny žokeje, majitele a chovatele dostihových koní, dohlíží na pořádání dostihů a vůbec stará se o všechno okolo dostihů. Má ještě mladšího bratra. Působí v organizačních týmech, ale nezřídka také sám závodí, především na vlastních koních, které i s otcem chovají ve stáji na okraji Prahy. Největší stáj v české republice zabývající se chovem koní.

„Jak se jmenuje César?“ zeptala jsem se.

„To ze mě nedostaneš. To totiž nevím,“ nahodila vítězný úsměv.

„Jen aby,“ zasmála jsem se.

„Cese nechej na pokoji,“ řekla smutně. „Má svých problémů dost.“

Zavřela jsem notebook. Až budu sama, pročtu si ty informace ještě jednou. Zjistila jsem jméno, a to je jediné, co potřebuju vědět.

***

Probudil jsem se s příšernou kocovinou. Byl jsem zklamaný, že jsem neumřel ve spánku. Všechno by bylo jednodušší. Věděl jsem, že už je po páté ráno a bylo mi to jedno.

„Proč jsi nikomu nechtěl říct, kdo jsi? Bojíš se? Měli bychom si promluvit. Jen ty a já…“

V hlavě jsem měl prázdno. Konec. Pořád jsem byl ve střehu a snažil se uniknout. Všechno je pryč. Snažil jsem se zbytečně.

Včera jsem se do pokoje vracel zadem, aby mě nikdo neviděl, a přede dveřmi na mě čekal Max.

„Je mi to líto,“ řekl a podal mi obálku. Zíral jsem na něj i na ten vzkaz a nechápal, co se děje. „Nemohl jsem nic dělat. Šel na jistotu.“

„Jak to…“ vysoukal jsem ze sebe.

„Poznal jsem tě. Nebylo to zas tak těžké, dlouho jsem jezdil v Praze,“ vysvětloval mi. „Došlo mi, že nechceš, aby se vědělo, že jsi tady.“

„Kolik lidí to vědělo?“ zeptal jsem se se staženým hlasem. Někdo mě musel potopit. Ale co jsem si taky mohl myslet? Nemůžu nikoho vinit, že to prozradil. Je to jen a jen moje chyba. Nikdy jsem se neměl dostat do situace, kdy bych byl závislý na cizích lidech.

„Moc lidí ne,“ odpověděl mi. „Co vím, tak všichni byli rozumní a nerozšiřovali to. Ale tohle nemůžeš nikomu vyčítat. Kdokoliv se mohl někde proříct a bylo to venku. Rozumíš, neměli povinnost držet to v tajnosti.“

„Já vím,“ vzal jsem si tu obálku. „V té Praze, kdy jsi tam byl?“

„Odešel jsem těsně před tím, než jsi zmizel. Že už tam nejsi, jsem se dozvěděl až dlouho potom. Kdybys něco potřeboval, řekni,“ nabídnul mi a odešel.

Tak Max to věděl… Že mi to nedošlo. Rýpal do mě, ale jen, pokud jsme se někde potkali sami. Pocítil jsem k němu obdiv, že tu informaci nezneužil. Vlastně, mohl mi teď lhát. Třeba to byl on, kdo mě prozradil. Ale něco v jeho postoji mě přesvědčilo, abych mu věřil.

„Proč jsi nikomu nechtěl říct, kdo jsi? Bojíš se…“ Přesně kvůli tomuhle jsem se opil. Včera to pomohlo, ale dneska by zabralo tak akorát morfium.

Celý den jsem prožil jako čekající na popravu. Emoce odešly, stres taky, zůstala jen bezedná únava.

Šel jsem na schůzku. Sám. Vešel do dveří kavárny a ve mně něco puklo. Ozval se starý známý vzdor. Už nejsem malý kluk. Nemůže mi ubližovat tak, jako to dělal kdysi. Nenechám se zlomit. Nikdy jsem nepodlehl a teď to měnit nebudu. Zkus si něco a roztrhám tě na kusy holýma rukama.

„Koukám, že se ti zvedlo sebevědomí,“ řekl jsem klidně. Tohle ho zaskočilo.

„Jak jsi na to přišel?“

„Už s sebou nemáš dva bodyguardy ale jen jednoho,“ ušklíbl jsem se na jeho společníka, který měl nejmíň sto kilo.

„A ty jsi tu, jako obvykle, pouze sám za sebe. Chceš ukázat, jak jsi statečný?“ zeptal se s úsměvem.

„Vůbec se ti nedivím. Kdybych měl na svědomí to, co ty, byl bych posraný až za ušima, že jednou dostanu kulku do hlavy,“ řekl jsem mu.

„Toho se nebojím, rozhodně ne od tebe,“ ušklíbl se.

„Tohle je důkaz, že se bojíš,“ pronesl jsem a ukázal na chlapa, co přišel s ním. Zase zbytečně provokuju.

„Přece ho nenechám stát přede dveřmi,“ usmál se. Chápu ho, v jeho situaci bych se bez někoho takového nehnul. Jsem skoro dvakrát těžší než on. Potřebuje vyrovnat váhy. Nejlépe mě o něco převyšovat. Pro jistotu.

„Posaďme se,“ milostivě mi pokynul rukou. Objednali jsme si kafe. Čekal jsem, až začne mluvit.

„Mám ti vyřídit pozdravení od matky,“ usmál se tím svým křivým způsobem. Mlčel jsem a pozoroval ho, aniž bych dal najevo jakoukoliv emoci. „Chybíš jí, nikdy tě nepřestala hledat.“

Pokračoval jsem v poslouchání. Děsilo mě, co má za lubem.

„Ty mi na to nic neřekneš?“

„Poslouchal bys mě?“ ušklíbnul jsem se pochybovačně.

„Zapamatoval bych si každičké slovo,“ zašklebil se.

„A pak každé překroutil k obrazu svému. Jen pokračuj, copak mi ještě chceš říct? Respektive co po mně chceš? A pak mi řekni, co máš v úmyslu udělat, abys mě k tomu donutil. Proto tady jsme. Nebo se pletu?“

„Kdepak, máš úplnou pravdu. Jsi velmi vnímavý,“ odmlčel se, „my, celá rodina, bychom chtěli, aby ses vrátil.“

„Co se stalo? Chcete ušetřit na zaměstnancích? Normálně se na špatně placenou a těžkou práci najímají Ukrajinci. U nás v rodině jsem na to já, protože mě se nemusí platit vůbec…“ usmál jsem se.

„Ale kdepak. Matce je bez tebe smutno a my s tátou bychom tě chtěli zapojit do rodinného podniku. Mohl bys dělat, co bys jen chtěl. Vždyť je to škoda, že jako rodina nedržíme pospolu…“

Hleděli jsme si do očí a oba jsme věděli, že to je lež.

Pozoroval mě tím svým vypočítavým zlým pohledem. „Necháme ti nějaký čas na rozmyšlenou…“

„Rozmyslel jsem si to. Zůstanu tam, kde jsem.“

Jeho pohled ztvrdnul, „možná by ses neměl rozhodovat tak ukvapeně.“

Tak už to vyklop… Jak mě chceš donutit, abych poslechl? Musím se dozvědět, co má v plánu, a doufat, že mu to nějak překazím. Je to jediná cesta.

„Tohle rozhodnutí už jsem udělal nějaký čas zpátky. Není to ukvapené.“

„Některá rozhodnutí stojí za to změnit. A věř mi, že tohle rozhodnutí bys měl přehodnotit.“

„Proč si to myslíš?“ tak už s tím vyhrožováním začni. Máš to přece na jazyku.

Usmál se. „Myslím to s tebou dobře, jsem přece tvůj bratr,“ vstal a položil mi ruku na rameno. Už chtěl vykročit pryč, když se zarazil. „Změnil ses, Adame,“ dal si záležet na každém písmenu v mém jménu.

„Vážně?“ potlačil jsem zlost, která se mě snažila ovládnout. Chci jen informace.

„Ano. Teď už okolo sebe máš lidi, na kterých ti záleží. Už nejsi ten, kdo nemá co ztratit. Z toho jsi vždycky těžil. Teď máš, co ztratit. Máš, sakra, co ztratit.“ Odmlčel se, slyšel jsem jen pomalé údery svého srdce, „třeba tu holku.“

„Nemám holku, to sis nezjistil?“ zdržel jsem ho. Musím zjistit, co má v plánu.

„Která by tě taky chtěla, že… Nic nemáš, s nikým se nebavíš. A ani v posteli si nesundáš tričko,“ uchechtnul se a mně se zvednul žaludek. On věděl, že po tom osudovém večeru si ho nikdy nesundám. A já jsem věděl, že to ví. Tak trochu to udělal kvůli tomu. Dárek na celý život. Dárek k maturitě.

„Ještě se potkáme, nemysli si, že mi zmizíš. To už se ti znova nepodaří. Jasné, malej?“

Ušklíbnul jsem se a postavil. Koukal jsem ně něj pěkně svrchu. „Moc rád. Dávej na sebe pozor, nebo ti rozmlátím hubu tak, že se nepoznáš v zrcadle.“

„Nemáš šanci mě dostat. Ale s tím tvým vzpurným výrazem ve tváři je to větší zábava. Nakonec vždycky skončíš na kolenou, nenávist v očích,“ usmíval se. „Víš, co je nejlepší? Ty nenávidíš sebe. Že jsi zase selhal, malej.“

 

Co bych dal za to, abych byl zase sám. Právě jsem všechny kolem sebe dostal do nebezpečné vody. Kdybych teď odjel zpátky domů, nějak bych si poradil. Sám. Jenže je pozdě. Do hajzlu! Praštil jsem do volantu. Je pozdě! Už si všechno zjistil. Není řešení mu vyhovět, protože tím nikoho neochráním. Pořád bude mít možnost těm lidem ublížit. Co mám sakra dělat?!

Zastavil jsem na krajnici. Jsem spojka mezi ním a lidmi, na kterých mi záleží. Já jsem jediné pojítko. Kdybych nebyl… Mrazilo mě. Mohlo by to být řešení? Byl bych schopný se zabít?

Znovu jsem praštil pěstí do volantu!

Nedokázal bych to! Ale co když je to jediná cesta?