Tábor - Mike a Fyr

Anotace: Vyšetřování generálovy vraždy nadále pokračuje. Ačkoliv motiv měl celý tábor, vražedná zbraň ukazuje, že ve skutečnosti mohl de Lillea zabít jen málokdo. Pierre se snaží obhájit Reného, přitom přemítá o generálovu posledním vzkazu. Co jen může znamenat?

„Generálmajore, není možné, aby René generála zavraždil, to přeci musíte vidět sám!“ zvolám. „Je nemocný, nedokázal by to, i kdyby třeba chtěl.“

„Chcete říct, že se snad de Lille probodl sám, nebo co?“

„Samozřejmě ne, to je vysoce nepravděpodobné, ale Renému tam mohl někdo dýku podstrčit!“

„To se dá vyřešit snadno,“ pronese on. „Změříme, jak dlouho bude vašemu příteli trvat dostat se ke generálovu domu a zase zpět. Jak dlouho jste mohl spát?“

„Netuším – “ začínám, ale do stanu vrazí s puškami v rukou bratři Jaufré a Pierre.

„Za prvé, pane generálmajore, René je náš velitel, známe ho přes čtyři roky a on by nikdy takhle podle nadřízeného nezavraždil. Za druhé, René je náš pacient, i kdyby se mu povedlo dostat se ke generálovi, aniž by ho kdo spětřil, nemohl by ho probodnout, nepostaví se, je příliš slabý. A za třetí, generál de Lille, budiž mu země lehká, zdaleka nelezl na nervy jen plukovníkovi. D’Ykkhó se s ním prý také na poradě pohádal!“ argumentují jednohlasně.

Pak se svorně otočí a zmizí dřív, než je generálmajor stihne oslovit.

„Plukovníku d’Agoulle,“ zasyčí de Montefailles, „obviním Reného z generálovy vraždy a vy si dělejte, co chcete! U Axela jste se mne ptal na důkazy, poctivě přiznám, neměl jsem je, ještě dnes se mu omluvím,jestlivás to potěší. Ale u velitele vašeho regimentu jsem osobně nalezl vražednou zbraň a pevně věřím, že kdyby existoval způsob, jak dokázat, komu krev na dýce náleží, nesporně by potvrdil, že je to krev Louise de Lille. Mám vražednou zbraň od krve, René měl perfektní motiv, prostředek i příležitost, co víc sakra ještě chcete?“

„Já ho znám!“ volám. „Znám ho přes pět let, neudělal by to!“

De Montefailles uštěpačně odsekne, že to není důkaz, jenž by on coby vyšetřovatel mohl vzít v potaz. Pak prohlásí, že i když je René nemocný, nic ho zatím nepřesvědčilo, že by jeho stav byl natolik vážný, aby nedokázal de Lillea zavraždit.

„Generálmajore, počkejte!“ vykřikuji sevřeně. „Dejte mi čas. Prosím, dejte mi týden, když nepřijdu na to, kdo de Lillea zavraždil, můžeme se bavit dál.“

„Ale já se dál hodlám bavit ihned,“ oznámí on. „Ať váš přítel dokáže, zda je na tom opravdu tak zle, jak mi to tu předhazujete. Chci, aby se dostal do generálova domu, bodl dýkou do pytle sněhu, který bude symbolizovat tělo de Lillea, a zase ji vytáhl a dostal se zpět.“

„Zabijete ho,“ vydechnu.

„Proč? Je-li vinen, nic se mu nestane. A pokud generála nezavraždil, inu… všechno něco stojí. I dokazování nevinny.“

„Já to udělám,“ ozývá se za námi René. „Jsem nevinný, udělám vše, abych to dokázal. Kdy?“

„Proč ne hned,“ opáčí de Montefailles spokojeně.

„Se mnou nepočítejte, nechci s tím mít nic společného,“ prohlásím a spěšně se vzdálím.

Usedám do sněhu a prohlížím si útržek pergamenu nalezený u generála. L, co znamená L? Louis de Lille, na L začíná generálovo jméno, na L začíná město v severní Francii, odkud pocházel. L je dvanácté písmeno abecedy, co znamená 12? Dvanáct měsíců v roce, dvanáctého října jsme našli markýzu du Tiëlles. Nebo je to 1 a 2? 1 + 2 jsou 3, v táboře byl jeden regiment pěší a dva jízdní, první a druhý regiment artilerie se k nám připojil v bitvě o řeku Ömsu.

Myšlenky jsou jako moře. Někdy klidné, jindy rozbouřené. Jako právě teď ty moje.

Otáčím lístečkem ze strany na stranu. L je vzhůru nohama 7. Co znamená 7? Sedm let už zuří Severní válka. Sedmého prosince se narodil de Lille. Do Gon připlul generál roku 1707.

Sedmé písmeno abecedy je G. G jako Gony, G jako generál, G jako… jako… G jako Gillaume, Giselle, Gabriela… Gabriela – Gabriela du Tiëlles!

Nebo je to jen klikyhák. Něco, co chtěl de Lille načrtnout a už to nedokončil.

„Pane plukovníku,“ oslovuje mě de Montefailles. Trhám sebou. „Dokazování skončilo.“

„A?“ zajímám se.

„Patrně… by to nedokázal…“ zdráhá se přiznat on. Významně ovšem zdvihne prst. „Mohl podvádět. Nemyslím, že by nebyl s to generála zavraždit, kdyby chtěl. Bude i nadále podezřelý, ale dokud nezískáme stoprocentní jistotu, slibuji, oficiálně ho neobviním.“

„A stoprocentní jistotu…“

„Získám v případě, že se nenajde nikdo jiný, kdo měl motiv, příležitost i prostředky jako váš přítel.“

„Ale pane de Montefailles, motiv jsem měl já, měl ho d’Ykkhó, de Ïille a celý jedenáctý pěší regiment, měl ho Axel, mělo ho celé ležení!“ zvolám. „Prostředky také, není těžké tu najít dýku!“

„Tak úzkou čepel jako vražedná zbraň nemá ledajaká dýka,“ zavrtí hlavou on. „Tyhle dýky jsou přímo vyrobené pro účel zabití, v patnáctém století to byly zbraně, které se běžně v soubojích používaly k doražení nepřítele.“

„To bylo před třemi sty lety!“ zvolám. „Kde by ji šlo dneska sehnat? Takovou zbraň tu nebude mít každý voják. Těm zbraně poskytujeme sami. A nezlobte se na mě, ale za svůj žold si takovou dýku rozhodně nekoupí.“

„Tedy zbývají důstojníci. Jak mám vědět, že takovou dýku nemáte vy? Spíte v domku s Reném, třeba jste generála zabil vy a pak to hodil na svého přítele.“

„A pak se ho zastával? Budu dělat, jako že jsem vaše poslední slova vůbec neslyšel, pane generálmajore,“ urazím se. „Měl bych motiv, to přiznávám, ale rozhodně ne příležitost.“

„Co já vím, jestli jste doopravdy spal, René vám to těžko dosvědčí,“ oponuje de Montefailles.

„V tom případě jste mohl generála zabít také vy,“ pronesu.

„A jaký bych proto měl motiv?“ ušklíbne se on.

Jsem přesvědčen, že by se něco našlo.

Vytahuji útržek pergamenu s písmenem L. „Nevíte, co by to mohlo znamenat?“ zajímám se.

„L?“ povytáhne obočí on. „Vůbec. Víte, kolik vojáků se tu jmenuje na L? Myslím, že jen čtrnáct z vašeho regimentu se jmenuje Louis.“

„Máte pravdu…“ zamumlám. Otáčím vzkaz, aby de Montefailles viděl sedmičku. „A takhle?“

„Vůbec netuším, kdo je tady vyšetřovatel, vy, nebo já?“ utrhne se na mě a bez rozloučení zamíří pryč.

 

Konečně píši dlouhý dopis králi, v němž se mu svěřuji s de Lilleovou smrtí, Reného zraněním i de Montefaillesovou zarputilostí ve vyšetřování. Zoufale jej žádám o zásoby, abychom aspoň přežili zimu, líčím bitvu se Švédy a také ztráty. Svým drobounkým písmem popíšu půl druhého archu pergamenu, a to z obou stran.

Rozhoduji se s dopisem poslat Gabrielu du Tiëlles. Už je tu s námi čtvrt roku, určitě bude ráda, když bude moci uniformy opustit.

„Vezměte si mého koně,“ říkám Geb. „Ten dopis střežte jako oko v hlavě. Dám vám kompas, jeďte mírně na jih a hlavně na západ. Ykkhó i zámek bezpečně poznáte. Opatrujte se.“

„Spolehněte se, plukovníku,“ usmívá se trochu strojeně markýza. „Uzdraví se René?“

„Kéž by Bůh dal,“ hlesnu. „Gabrielo, dejte si pozor. Švédi tu pořád někde jsou. Poslal bych s vámi nejmíň batalion…“

„To ne, prosím vás,“ vrtí hlavou. „V tak početné družině potrvá cesta déle. Batalionu si Švédi všimnou spíš než samotné ženy.“

„Máte samozřejmě pravdu,“ usmívám se. „Stejně vám dám aspoň dva vojáky. Tionasi, Olivere, jeďte s ní!“

„Rozkaz, pane!“ zvolají jedním dechem vojáci a už nasedají do sedel. Za chvíli se přiřítí k markýze. Pak všichni tři vyrazí k lesu. Dívám se za nimi, dokud mi o pár chvil později nezmizí v husté mlžné cloně.

„Pane plukovníku,“ hlásí udýchaný Jaufré. „Tohle musíte vidět!“

Vede mne k západní palisádě. Zde mlha není tak hustá a ještě se skrz ni dá co zpozorovat. Beru dalekohled a zacílím jím, kam ukazuje vojákův prst.

K ležení se lehkým klusem blíží zhruba dva bataliony vojáků. V čele se nesou takřka ležérně dva jezdci na koních a mezi sebou svírají jeden levou, druhý pravou rukou korouhev.

Srdce mi v hrudi zaplesá a rty se roztahují do širokého úsměvu. Nejsou to ti, které bych tu spíše čekal, ale přijeli nám na pomoc.

„Britové!“ zvolám v euforii. „Britové, to jsou Britové!“

„I am a captain Steven Mike and this is a captain Isaac Fyr, we’ve come to help you with Swedes!“ říká starší z obou velitelů batalionů britských vlajek.

„Ach… Nice to meet you,“ napřahuji k nim ruku, kterou mi oni vřele stisknou, a vydrmolím jedinou anglickou frázi, kterou umím. „Parlez-vous français?“ zkusím to. Pouze se tak přesvědčím, že nikoli.

„Umí tady kdokoli sakra anglicky?!!“ zahromuju.

Ticho jako v hrobě.

„Generál by určitě uměl…“ vzdychá plukovník de Ïille. „Jenomže to je nám k ničemu…“

„Já,“ ozývá se de Montefailles. Pak vysvětluje Britům situaci.

„You… You don’t have any supplies?!“ ptá se přiškrceně mladší kapitán, Isaac Fyr. „What?! But… we haven’t any supplies too!“

Tohle mi de Montefailles ani nemusí překládat. Britův šokovaný výraz (který v kombinaci s jeho světlými licousy vypadá notně komicky) mne ujistil, že právě vyšlo najevo, že Britové s sebou nepřinesli zásoby a nám přibyly nové hlavové krky. Tisíc hladových krků.

To je konec.

„Prosím!!! Pomozte!“ uslyšíme náhle výkřik. Mlhou se k nám potácí, klopýtá a vrávorá Tionas, kterého jsem vyslal s markýzou ke králi. Co tady dělá?

„Pane! Pane, odpusťte!“ zvolá uříceně a zhroutí se mi do náruče. Pomáhám mu, aby se položil. Trup košile má zbrocený krví a do tábora doběhl dolsova z posledních sil.

„Plukovníku, odpusťte, zklamal jsem,“ vyhrkne slabě. „Přišli… Švédi nás odhalili…“

„GABRIELA??!!!!“ zacloumám jím.

„Ta…“ Vojákova hlava se zvrátí dozadu. Je mrtvý.

De Montefailles, který se ještě chvíli baví s Brity a zřejmě jim překládá, co se tady právě stalo, se po mě najednou vrhne, přišpendlí mě k palisádě a vrazí mi ránu do obličeje. Cítím, jak mi po rtech a bradě stéká horká krev z nosu.

„Zatraceně, nejradši bych vás roztrhl, d’Agoulle! Vy jste s ní poslal jen dva vojáky?“

„Prý by víc vojáků upoutalo pozornost Švédů, v tom měla Gabriela pravdu, i tak je přepadli. Nechci ani domyslet, co té ubohé ženě budou provádět, aby jim vydala dopis!“

„Ubohé ženě?“ zařve. „Gabriela du Tiëlles je v naprostém pořádku, to vás ujišťuji, nezkřivili by jí vlas, a víte, proč? Víte vy, proč, d’Agoulle? Protože je to zatracená mizerná Švédka!“

„CO?“

„Jo,“ třese se vzteky de Montefailles. „Mike ji zná, v mládí pobýval ve Stockholmu, než začala válka, on tu ženu zná a je to Švédka! Do háje, d’Agoulle, uvědomujete si vůbec, co jste způsobil? Co bylo v tom dopise? Mluvte!“ vyštěkne.

„Všechno,“ hlesnu slabě. „Smrt de Lillea, zásoby, bitva… René…“

Navzdory závažnosti celé situace nedokážu v tu chvíli pomyslet na nic jiného než na to, jak to sdělit Renému.

 Zatímco si zacpu nos, abych ztlumil krvácení, uvažuji, jak mám příteli říct, že žena, kterou miluje, je švédský zvěd. A je to nakonec skutečně pravda? Co když se Fyr spletl? Co jestli je Gabriela jen nevinná oběť?

 „Pane plukovníku,“ oslovuje mě Pierre. Otáčím se. Stojí na zasněženém prostranství jako socha a tváří se nesmírně vážně. Na okamžik dostávám strach, že René zemřel.

 „Pane, já… Musím se vám k něčemu přiznat. Myslel jsem, že to zvládnu, ale má vina je příliš tíživá, než abych ji unesl…“

 „Mluv!“

Zdvihá ke mně oči. „To já jsem probodl generála de Lille.“