(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 4

Anotace: Pro Dannyho Jé

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Výbuch není tak velký, jak jsem čekal. Stačí ale na odlákání stráží. Jenomže k čemu to je, když ležím asi dva metry od hořící bedny. Několik třísek odlétlo do nedalekého vozu se slámou a ten vzplál jasným plamenem.

Pomalu oddaluji ruce od boltců. O sluch mne výbuch naštěstí nepřipravil, ovšem hlavu mám jako střep a tepe mi v ní ostrá bolest. Snažím se vzpomenout si, proč tu jsem, poněvadž nejsem s to si to vybavit. Vím jen, že jsem se stal patrně obětí vlastní vinou vyprovokovaného výbuchu. Mozek mi pracuje zoufale pomalu! Plazím se do podloubí, přetáčím se na záda a vytahuji se do dřepu. Zkoumám utržená zranění. Potěšeně zaznamenávám, že se mohu chlubit pouze ránou na líci. Výbuch mne ponechal bez následků. Zřejmě mi Štěstěna vynahrazuje svoji nepřítomnost dopoledním trhu. Stalo se to opravdu dnes ráno? Mám pocit, že od chvíle, kdy mne Ethan požádal o pomoc Heloise, uběhlo několik měsíců, ne-li celý rok.

Heloisa! To jméno mi bleskne hlavou, ale trvá ještě několik minut, než mi plně dochází, co má ta dívka s mojí přítomností zde společného. Musím ji najít! Je v nebezpečí! Vstávám a rozbíhám se podél stěny zámku, když vtom si bolestně uvědomuji, že jsem inventuru zranění zanedbal. Když došlapuji na pravou nohu, cítím bolest. A zdaleka to není ten ryze otravný druh, tahle bolest mi vystřeluje až pod koleno a já mám co dělat, abych přiměl nohu ke spolupráci a nezhroutil se na zem. Na běh není ani pomyšlení.

V duchu si pomyslím, jestli to nebyla past. Co když tušili, že se do budovy dostane vetřelec, byť nepočítali možná přímo se mnou, a střelný prach tam nastražili? A přidali do něj střepy a jiné projektily jako šrapnely?

Bolest v noze mi zabraňuje dokonce i myslet. Kradu se přilepený ke zdi a skojíkám, jak nejtišeji dovedu, protože přes všechno úsilí nedokážu zabránit tomu, aby se mi na rty nevydraly steny. Nejsem zvyklý na bolest. Možná je tohle nakonec moje první zranění.

Přestože mne zranil, měl výbuch nesporně požadovaný účinek, protože vstup do zámku nalézám alespoň pro tuto chvíli opuštěn. Vklouznu dovnitř a modlím se, aby na mě stráže nečíhali za vraty, ale mám štěstí. Opět. Plížím se chodbou a schovávám se pro jistotu za každý vhodný sloup, ale nic se neděje a já na sebe začínám být opravdu hrdý (přeci jen, proniknout do sídla panovníka, aniž by mne zastřelili gardisté, a přitom nebýt pozván, to není docela malý úspěch) dokud mi nedochází, že mám opravdu vážný problém.

Představuje jej krev, protože za sebou nechávám krvavé otisky bot. Mám jistě ještě pár minut, než se vojáci vrátí, a tak se plížím z úkrytu a usilovně se snažím dlaní krev rozetřít a zprůhlednit. Není to k ničemu dobré. Pouze ji rozmazávám po podlaze. Není nic vzdálenějšího pravdě, než že by se ztrácela, poněvadž jen nadělám další krvavé šlápoty. Neustále se taky zděšeně ohlížím po dveřích. Nakonec v zoufalství trhám rukáv skvostné košile, sliním jej a drhnu jím čerstvou krev. Otírám i podrážku boty a nakonec se vleču za jeden sloup. Přesně ve chvíli, kdy mizím za mramorem, se gardisté vracejí.

Stahuji botu z nohy a zkoumám zranění, vytrhuji z rány uvízlý střípek, který se mi zarýval do masa, a protože nemám nic jiného po ruce, obvazuji zranění tím špinavým hadříkem, ve který se proměnil rukáv knížecí košile. Ucpávám krajkovou manžetou díru v podrážce, aby v případě, že by prosákl provizorní obvaz, krev nevytékala dál z boty. Nutno poznamenat, že krvavé stopy za sebou již vskutku nenechávám, zato při každém kroku vydávám čvachtání, protože se bota zvolna naplnila několika centimetry mé krve.

Neztratil jsem jí však tolik, aby to na mě mělo nějaký účinek. Vím, že je nejvyšší čas zmizet. Všímám si dveří po své levici a co nejtišeji vklouznu do nich. Dostávám se do dlouhé chodby se spoustou zatáček, nepříliš prostorné, takže půjde patrně o nějakou tajnou únikovou cestu. Noha bolí o něco míň, když jsem z ní odstranil střep, ale stejně skřípu zuby při každém došlápnutí. Co tu vůbec dělám? Proč jsem souhlasil s tím, že sem půjdu? Proč vůbec existuje tahle pitomá revoluce?!!

Z myšlenek mě vytrhuje zvuk. Překvapeně se zastavuji. Je to klavír. Přidávám do kroku a pomalu mi dochází, kam chodba vede. Dostanu se díky ní přesně tam, kde potřebuji být. Usmívám se. Když otevírám dveře na druhém konci, mám akorát tak čas vklouznout do tanečního sálu a zaklapnout za sebou dvířka, než se hlouček lidí, který sloužil jako clona mezi mnou a okolím, rozestoupí.

Zprvu mám pocit, že sem nepatřím, protože musím být bezpochyby špinavý a zkrvavený, ovšem když se zahlédnu v benátském zrcadle, zjišťuji, že nevypadám zase tak zle. Mám opravdu nezměrné štěstí. Přežít dva metry od výbuchu střelného prachu bez toho, abych ohluchl nebo byl zraněný vážněji, než jsem, dostat se nepozorovaný na slavnost, kam mne nikdo nezval, to je úspěch. Teď se musím soustředit jen na nalezení Heloisy. A Štěstěna mne neopustila ani v tom.

Chápe se mě jakási dáma a táhne mne na parket. Chvíli přemáhám bolest a opravdu s ní tančím, snažím se napodobovat chování ostatních tanečníků, protože takový tanec vidím i prožívám poprvé v životě. Po pěti minutách už mi z tváře jistě vyprchala veškerá barva. Zajíkavě se dámě omlouvám a zamířím k místu, kde jsem Heloisu viděl naposledy. Mám odtud perfektní výhled na východ ze sálu. Ve dveřích stojí ona a posunky mi naznačí, abych ji následoval. Nezaváhám ani vteřinku a zamířím k ní.

„Ty šaty ti ohromě sluší,“ hlesnu, jakmile mě pustí ke slovu. Zatáhla mne na chodbu, vrhla se ke zdi a zuřivě mě zlíbala.

„Viď?“ zasměje se, činí mírné pukrle, pak rozpaží ruce a zatočí se přede mnou. „Jsou po mé matce. A ty máš na sobě šaty mého kmotra, kde jsi k nim přišel?“

„Tvůj kmotr je kníže d’Elzzbierppe?“ třeštím oči.

„Ano,“ odpovídá prostě. Zvedá ruku a namotává si na prst kadeř hnědých vlasů. „Tak proč tu jsi, když se se mnou nechceš líbat?“ ptá se, jako by polibky byly jediný smysl života. Což pro ni možná nakonec skutečně platí.

„Jede sem generál du Martaus,“ říkám šeptem. „Musíš odsud! Nevím, odkud tě zná, ale nesmíme dopustit, aby tě tady zastihl!“

„My?“ diví se. „Koho tím myslíš?“

„Revolucionáře,“ šeptám. Stručně vysvětluji, o co mě požádal Ethan.

„Tak zmizme!“ přikyvuje. Bere mne za ruku a táhne mne pryč, sotva jí se zraněnou nohou stačím, ovšem nestěžuji si, pořád lepší tohle než kdybych musel já vléct ji.

„Poslyš,“ volám udýchaně, „co tu vlastně děláš? A odkud tebe zná vojenský generál?!“

„Odkud myslíš?“ našpulí svůdně rty. Když zachytává můj vyčítavý pohled, přestává se chovat vyzývavě a přestává rovněž se svou hrou. „Před třemi lety mě chytil jeho mladší syn, bylo to v šenku na předměstí, chtěl si se mnou… užít. V sebeobraně jsem ho zastřelila a generál u toho byl. Tomu parchantovi ale nic neřekl, zato se rozzlobil na mě. utekla jsem a on mě pár měsíců hledal po celém zemi, musela jsem před ním uprchnout až do Francie. Rok jsem žila v Lyonu, než jsem se odvážila vrátit. Mezitím mi du Martaus dal pokoj. Takže ti děkuju, že jsi mě varoval, „usmívá se na mě.

„Věděl jsem, že jsi nebezpečná, ale že až takhle…“ prohodím. „A co jsi dělala tady?“

„Povstalci mne sem vyslali špehovat, prý jsem neodolatelná, věřil bys tomu?“ Zatočí se přede mnou a zavěsí se do mě.

„V tvém případě jo…“ říkám a ona mi vlepí letmou hubičku na zraněnou líci, protože to považuje za lichotku. „Tak co jsi měla zjistit?“ ptám se.

„Kolik gardistů je opravdu na straně revoluce. Nemysli si, že jsou jen u bran a hlídají, někteří královi oblíbenci se i smějí pobavit.“

V duchu si pomyslím, že Ethan zjevně mezi královy oblíbence nepatří…

Vybíháme na nádvoří. U kašny stojí dva muži. Zprvu to vypadá, že se jedná o obyčejnou hádku, ale pak jeden z nich vytahuje pistoli a dvakrát vystřelí. Slyším výkřik a zděšeně si uvědomuji, že ten hlas poznávám.

Špitám Heloise, aby utekla. Pak se s rukou na jílci kordu vydávám ke střelci. I ten však bere nohy na ramena. Dobíhám k plukovníkovi a klekám k němu. Pořád žije, ale rány v jeho těle silně krvácejí.

„To je on, to je ten střelec!“ křičí Clařin hlas. Její ruka se třese, když na mě ukazuje. Pak se vše stane velice rychle.

Tři gardisté se mě chápou.

„Ne,“ říkám, „ne, to je omyl, já…“

Jeden z gardistů mi vrazí pěstí do obličeje. Ze zlomeného nosu se mi ihned spouští krev. Cítím, jak mi stéká po rtech a bradě. Jen matně vnímám, jak gardisté říkají:

„Zavolejte doktora, odneste plukovníka do komnaty, rychle!“

Pak mne vedou neznámo kam. Vytrhuji se jim a tasím kord. Daří se mi je oba dva zneškodnit, jednoho zabíjím, druhého patrně jen těžce zraním, protože poté, co se zhroutí na kamenné nádvoří, dál sténá a naříká. Pud sebezáchovy mi nedovoluje ponechat ani třetího nezraněného.

Už nemyslím na pomoc plukovníkovi, už nemyslím na Heloisu ani na Claru, chci pouze utéct a zachovat při životě sebe sama. V jedné ruce s pistolí, v druhé s kordem stojím uprostřed nádvoří vedle kašny nad těly tří čtyř gardistů, jednoho mrtvého, tří zraněných. Pak na prostranství vyběhne snad celý batalion vojáků a já vím, že proti takové přesile by nic nezmohl vůbec nikdo, natož já.

Obě zbraně mi samy vyklouznou z rukou a klesnou na dláždění. Hlouček vojáků se chápe mně, zbývající opatrně zvedají těla tří žijících společníků. Mrtvolu gardisty nechávají na místě.

V hlavě se mi rozezní jediná ideje – jsem mrtvý a byl jsem mrtvý již ve chvíli, kdy jsem se rozběhl k plukovníkovi.