(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 11

Anotace: Pro Leničku Čájkovou...

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

„Árno,“ oslovuje mě. „Tohle je revoluce. Když to vyšlo Francouzům, proč ne nám? Řekni, proč ne nám?“

Krčím rameny.

„Vidíš,“ říká. Dívá se mi do očí. „Jestli opravdu hodláš spáchat atentát na krále… počítej se mnou,“ zubí se. „Já také toužím po pomstě. Tohle,“ ukazuje na svůj pahýl, „to se neodpouští.“

Chápavě přikyvuji.

Christian dál něco říká, ale já ho přestávám poslouchat, protože moje uši zaregistrují pro mě zajímavější zvuk. Kroky. Pospíchající.

„Gardisté,“ vyhrknu tak zděšeně, že ani nedokážu zakřičet. „Gardisté. Christiane, pryč!“ Bleskurychle balíme a bereme nohy na ramena. Takhle se ovšem pronásledovatelů nezbavíme. Říkám Christianovi, aby běžel dál, že ho dohoním, a šplhám na strom. Jsem jen asi dva metry nad zemí, ale stačí to.

Přemáhám bolest, hryžu se do rtu a tajím dech. Napínám tětivu, div nepraskne, a vystřeluji dva šípy zaráz. První nachází svůj cíl a vniká gardistovi do ramene, druhý jej míjí o několik centimetrů a vniká do kůry stromu.

Seskakuji na zem a běžím k postřelenému, vytrhuji šíp z jeho zranění a zvedám ho. Tisknu si ho k tělu. Nebohého vojáka zabíjejí vlastní druhové, když doufají, že mne aspoň jednou ze střel z karabin zasáhnou. Všechny se však noří do hrudi muže, který se stal mým lidským štítem. Tahle metoda se mi docela osvědčuje, bleskne mi potěšeně hlavou.

„Ať žije republika!“ vyhrknu a vyšvihuji se do sedla koně, ze kterého jsem vojáka sestřelil. Vytrhuji šíp ze stromu, znovu jej přikládám k luku a zabíjím dalšího vojáka, který na mě míří karabinou.

„Kde je ten tvůj společník?!“ volá na mě nějaký voják.

„Poslouchej,“ pronesu a vysílám šíp přímo k jeho uchu. V duchu vymýšlím plán, seskakuji z bělouše a posílám ho napříč lesem v naději, že najde Christiana. Ten jistě pochopí, co má dělat. Dobíhám k mrtvému vojákovi, beru si šíp a potřetí ho zapřu o tětivu. Tentokrát zasahuji mušketýra, beru jeho dosud živé tělo jako nový štít a šeptám mu do ucha:

„Zatančíme si čtverylku, kamaráde.“

Trefím dalšího gardistu a on si s posledním záchvěvem života vytrhne střelu z hrudi. Prima, myslím si, usnadnil jsi mi práci.

„Za republiku!“ křičím znova a tentokrát mě nelze přeslechnout.

Brzy zjišťuji, že mám problém. A nemalý. Obklopil mne dým střelného prachu, skrz jehož clonu nejsem s to pořádně zastřelit nikoho dalšího. Jsem tím značně rozrušen, dokud si neuvědomuji, že stejným obtížím musejí čelit i gardisté sami. Jak by mne mohli vidět oni přes takový závoj kouře? Usmívám se a opouští mne veškerý strach, schválně běhám mezi gardisty a schovávám se za nimi. Pak mě jen těší jejich výkřiky, když je jejich vlastní společníci zastřelí.

Teď jsem dvojnásobně rád za uniformy, které jsem ukradl. Když umírá jeden voják z šiku, zaujímám jeho místo a mířím do prázdna, jako bych hledal cíl. Pak zastřelím tři gardisty. Tím si jako voják z útvaru získávám jejich pozornost. Schovám se za vedlejšího gardistu a pak se plížím pryč. Po cestě se málem popadám za břicho smíchy.

Šaty dělají člověka. Svatá pravda.

Opouštím bitevní pole právě včas. Dusím se puchem střelného prachu a musím se zatraceně ovládat, abych se nerozkašlal. Vrhám se do lesa a jsem vděčný dýmu střeliva, kvůli kterému mne nemohou vidět. Urazím sotva dvacet metrů, když se potkávám s Christianem na bělouši. Napřahuje ke mně ruku a já se ho vděčně chytám a sedám si za něj.

„Pr-pryč… pryč…“ chraptím a propadám kašli. Otáčím se, abych seděl proti směru jízdy, zaklíním se nohama o nohy svého spolujezdce a napínám tětivu luku. Vysílám jeden šíp za druhým k šiku kavalerie, který nás pronásleduje. Už necítím strach, jsem naprosto klidný. Střelný prach cítím úplně všude, cítím jeho odpornou chuť na jazyku (mám pocit, že chutná stejně, jako páchne) vnímám, jak se mi přilepuje k vnitřku nosu, mám pocit, že se mi jeho miniaturní zrníčka dostávají až do mozku. A v srdci cítím prázdnotu. Ani nemrknu, když zasahuji vpředu jedoucího vojáka přímo do jeho křičících úst.

Strhávám si z ramene karabinu a nabíjím ji, protože už mám v toulci jen dva šípy, které si chci nechat. Nabíjení karabiny vám sice zabere podstatně více času než přiložení šípu k tětivě luku, ovšem když nemáte na výběr…

Naštěstí dobře mířím a i za jízdy zasáhnu každý cíl, většinu z nich smrtelně. Najednou cítím, jak jsme se trhnutím zastavili.

„Co je?“ ptám se. „Christiane, proč stojíme?“

„Árno…“ říká Christian.

„Co?“ Obracím se a okamžitě vím, co se děje. Rychle zasahuji výstřelem z karabiny posledního z pronásledovatelů a seskakuji na zem s čerstvě nabitou zbraní. Pečlivě mířím na obličej gardisty. Má na sobě uniformu s epoletami a zeleným lemováním, na hlavě odporný důstojnický klobouk, který bych si nenasadil, ani kdyby mi za to měli zaplatit padesát napoleonských franků. A za sebou vede čtyřicet pěkně vyzbrojených gardistů. Tohle je infanterie.

Já se ale nezaleknu, okamžitě odhazuji luk a vrhám se vojákovi okolo krku. „Ethane!“ volám. Směje se.

„Nazdar potížisto,“ říká. „Garda je s vámi! Teda aspoň my.“

„Lepší než nic,“ říkám s neskrývanou vděčností.

„Ta uniforma ti sluší,“ zubí se na mě.

„Ty…!“ zvolám, ale přitom se směju. „Nechte toho, všichni! Ale co to máš na sobě? To není uniforma, ve které jsi byl před týdnem.“

„Kapitán Ethan d’Ykkhó,“ pokládá si ruku na prsa.

„Tak ty jsi kapitán!“ volám nevěřícně.

„Pozor! Za tebou!“ zvolá a já se stihnu tak akorát rozplácnout na zemi, než mě obratně přeskakuje, v krátkém zápase odzbrojuje svého protivníka ve stejné uniformě, jakou má on, chytá ho pod krkem a s úšklebkem se ptá:

„Dáme si k večeři husu?“

Pak mu bez emocí zakroutí krkem.