(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 16

Anotace: Uživatelům Danny Jé, breberkar a Tvořilka Lenka Čájková

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Vzpamatovávám se až děsivě rychle, tasím rapír a namířím jeho hrot na ženin krk. Zprudka vstávám od stolu. „To je lež!“ křičím. „To není pravda! Já nejsem… nemůžu být…“

Nelekla se. Ani jí nevadí, že na ni ječím. „Chápu tvé rozhořčení, Árno, máš na to plné…“

„Ty mi neříkej, nač mám a nemám právo!“ okřikuji ji. „Jak jsi mi to mohla tajit celých dvaadvacet let?!“

„Můj milý,“ lehce se usměje žena. „Už aspoň chápeš, proč nemůžeš být na straně revoluce, ty nemůžeš vybudovat republiku, je ti předurčeno vládnout!“

„Co na tom záleží, jestli ho zabiju pro pomstu smrti mého otce, nebo ve jménu nové republiky?!“ Do očí mi vhrknou slzy. „Vždyť je to jen další věc, kterou mi ublížil!“

Mlčí. Ví, že udělala chybu, a já jsem ten poslední, kdo jí to bude vyvracet, protože ona tu chybu opravdu udělala. Dvaadvacet let! Našel jsem si přátele, vybudoval určitou osobnost, člověka, kterého lidé ve městě přijali mezi sebe – a ona mi teď řekne, že tohle všechno je jen iluze a já jsem nějaké rozmazlené princátko ze zámku?! Ne, s tím se nesmířím. Nikdy. Tohle je věc, kterou nemohu své „tetě“ odpustit, ani kdybych sebevíc chtěl.

Jako by mi vrazila nůž přímo do srdce. Zapotácím se. Zvedám volnou ruku a otírám si pot z tváře. Vrhnu po ženě jediný pohled plný bolesti a zrady, kterou mi způsobila. Pak vybíhám z místnosti.

Nasedám na koně, na kterém jsem sem přijel, a vyrážím Bůh ví kam. Projíždím bránou a cvalem vjíždím do lesa. Přiřítím se až na pláž, kde vztekle ženu koníka po břehu zpěněnou vodou, jedu několik desítek metrů jedním a pak i opačným směrem a stále jsem se neuklidnil. Nechávám koně koněm, sesedám a nakvašeně procházím kolem vody a kopu do lastur. Nakonec tasím pistoli a vystřílím do vzduchu veškeré náboje. Chci je sesbírat, ale nakonec do nich jen vztekle kopu. Beru rapír, chvíli svádím duel se vzduchem, pak zbraní vztekle mrštím o zem a čepel se noří do hromady písku. Nakonec v zoufalství vzhlížím k nebi.

„Jak je tohle sakra možný??!!“ ječím zplna hrdla. „Jak se to mohlo stát?!! Proč já?!“ Nakonec už ani neječím žádná slova, jen skučím, dokud mi neselže hlas. Pak sedám do písku, nechávám si mořskými vlnami olizovat špičky bot a civím na tu slanou vodu, na vlny, jak se líně převalují jedna přes druhou.

„Nechybí ti něco?“ ptá se nějaký hlas. Vedle mě si sedá Christian a podává mi meč. Uchopím jej za čepel a ryju hrotem do písku sprostá slova.

Chvíli mě mlčky pozoruje. „Chceš o tom mluvit?“ ptá se nakonec.

„Myslel jsem, že vím, kdo jsem,“ říkám a zahanbeně si uvědomuji, že můj hlas je ochraptělý řevem a ke všemu se chvěje. „A najednou… najednou, když se konečně dám k revolucionářům, se dozvím, že u nich nemůžu být, protože… můj otec měl jakési vysoké postavení.“

Mlčí.

Natahuji k němu zraněnou ruku: „Árno, princ gonský,“ pronáším ponuře.

„Christian,“ zubí se a ruku mi svírá, až to zabolí. Vzápětí se mi omlouvá a pouští mě, když zasténám. Uvažuji, jestli je opravdu labilní, nebo to dělá schválně, takovéhle žertíky.

„Taky vypadáš zkormouceně,“ poznamenávám. „Podělíš se?“

„Ethan je na tom hůř než já,“ odtuší. „Jacques umřel.“

„Kdo je Jacques?“ ptám se přihlouple.

„Ten voják, jak ležel vedle tebe,“ říká. Už si vzpomínám, ten, co celou noc zvracel krev… Aspoň už se netrápí. Taky by se mi teď hodilo něco podobného.

Chvíli jsme potichu. Pozorujeme moře a já ryju do písku další a další kletby, nadávky a sprosťárny.

„Co budete dělat, Výsosti?“ ptá se Christian. Nezní to posměšně.

„Nemám ponětí,“ říkám. Momentálně mám chuť vlézt do moře, skrčit se a zhluboka se pod vodou nadechnout. Vím ale, že by mi to ani on, ani můj pud sebezáchovy nedovolili.

„Co víš o revoluci?“ optá se najednou.

„Myslíš obecně, nebo nějakou konkrétní?“ zajímám se.

„Tuhle.“

„Že jsem se stal naprosto omylem její tváří,“ pousměju se.

„Vtipné,“ ušklíbne se Christian. „Víš, Árno, tohle není revoluce o dvou aktérech – republikáni proti roajalistům. Jsou tu tři strany.“

„Jak to myslíš?“

„Jsme tu my, revolucionáři, a pak dvojí roajalisté. Jedni podporují současného panovníka Olbrama I. Ti druzí volají po návratu syna předchozího krále – po tobě, Árno.“

„A pointa?“ zahučím otráveně. Moc mi nepomáhá.

„Kdybys byl jen Árno Öörr,“ vysvětluje, „byl bys revolucionář a stál bys proti všem roajalistům. Ale tím, že jsi současně de facto králevic, můžeš nás a roajalisty podporující tvůj návrat na trůn sjednotit!“

Má pravdu. Jenže to je nemožné. „Jak mám podle tebe sjednotit revolucionáře s roajalisty?“ zajímám se uštěpačně.

„Vy jste králevic, ne já,“ krčí rameny Christian. „Jen říkám, že to není jenom nevýhoda. Když už máš takové postavení, proč ho nevyužít.“

„Jo, když vyhlásím republiku, roztrhají mě roajalisté, když usednu na trůn jako nový král, budete mě nenávidět vy povstalci, ohromná výhoda, víš co, Christiane, udělej pro mě něco a tyhle své rady si strč víš kam.“

„Teda, ty umíš být příjemný,“ vyhrkne takřka bezděčně. „Člověk chce pomoct příteli…“

„Ale já se tě o žádnou neprosil!“ vybuchuji. „A nalijme si čistého vína, pokud neznáš nějaké kouzlo, kterým bys mi odebral můj královský původ a hodil jej do toho pitomýho moře, ani mi pomoct nemůžeš! Sakra, Christiane!“

Svěsí hlavu.

„Kéž bych byl zemřel!“ vztekám se. „Kéž bych byl zemřel při tom podělaným výbuchu! Ne, kéž by mne byl zabil král už jako to nemluvně!“

„Árno!“ okřikuje mě on. „Nevíš, co mluvíš!“

„Ne, já to vím!“ bráním se. „Chci zpátky svůj starý život, chci být zas jen malíř Árno Öörr, chci mít zpátky svoje prsty, svoje ucho, anebo chci na místě zemřít, protože já nevím, jak dál!“

„V tom případě jsi zbabělec, Árno,“ říká. Tasím kord a namířím jej na jeho hrdlo, ale už se opírá o jeho vlastní zbraň.

„Ne!“ volám. Postupuji proti němu a činím jedem prudký výpad za druhým, ale sám jsem Christiana učil. Daří se mu vykrýt každičký. „Tak já jsem zbabělec, ano?!“ ječím nepříčetně.

„Jo,“ odpovídá pevně. Písek brázdí naše stopy. Nevím, co mě pohání do boje, ale vím, že se Christian stíhá jen taktak vyhýbat mým ranám. Ne že by mne to donutilo zastavit. Zle na něj dotírám, až nakonec svírá kord v obou rukou a zoufale jej zapírá o mou zbraň. Vychází najevo, že jsem pořád zesláblý od zranění z výbuchu. Povalí mě do písku vlhkého od moře a namíří mi hrotem kordu na hrdlo.