(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 17

(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 17

Anotace: Uživatelům Danny Jé, Tvořilka Lenka Čájková a breberkar

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Ani nedýchám a čekám, co udělá. Chvíli se mi zpříma dívá do očí, pak odhazuje rapír stranou a napřahuje ke mně ruku. Zachovávám si tolik hrdosti, abych se od něj nenechal zvednout.

„Fajn,“ prohodí. „Dělej, jak myslíš, Árno.“ Obrací se a odchází.

Mezi stromy se mihne postava. Mimoděk se usmívám, poněvadž ji samozřejmě ihned poznávám. Pozval ji sem Ethan? Nebo Christian? Je možné, že by přišla sama?

„Vím o vás,“ pronesu jemně. Vystupuje na světlo a přechází rovnou ke mně. Má na sobě oranžové šaty podle poslední anglické módy. Ta barva jí vůbec nesluší.

Přistupuje ke mně a bere mé ruce do svých.

„Jak se daří plukovníkovi?“ ptám se.

„Ztratil dost krve, ale bude v pořádku,“ říká. „Nejsem tu kvůli němu. Mohla bych tu mluvit hodiny, ale začnu jen jedním slovem: Ano.“

„Ano?“ nechápu.

„Ano, vím, že to není náhoda, že se mi podobá ten portrét z trhu.“

Lapám po dechu. Clara mě bere za ruku. Ta umíněná pyšná dcera gardisty se mi mění před očima. Když tu s ní není její otec, chová se úplně jinak.

„Ano, to je odpověď na všechno, co je v tuto chvíli podstatné, Árno,“ pokračuje. „Ano, otec se uzdraví, ano, vím, že mne sleduješ, ano, vím, kdo opravdu jsi…“

„A je to odpověď i na…“

„Udělala bych jinak tohle?“ Naklání se ke mně a nečekaně mě líbá. Chvíli nevnímám nic než kouzlo tohoto okamžiku, ale pak se mlhou, kterou zastírá její polibek mou mysl, prodere její předchozí výpověď…

„Počkat!“ vyhrknu a ustupuji od ní. „Ty víš, kdo…?“

„Ovšem,“ usmívá se ona. „Hlupáčku, copak ti to nikdo neřekl?“

Zmateně zamrkám. Svírám jí paže. „Co mi měl kdo říct, Claro?!“ Ta chvíle romantiky je nenávratně pryč.

Sedáme si do písku.

„Celou dobu jsem věděla, kdo jsi. Existuje skupina lidí, kteří pronikli do blízkosti krále a plánují, jak jej svrhnout. Kvůli tobě. Mezi nimi jsem já, mezi nimi je můj otec, mezi nimi je většina gardistů! Ty opravdu o ničem nevíš?“

Vrtím hlavou.

„Ten večer, kdy jsi pronikl na zámek, jsme tam operovali i my, měli jsme zabít krále. Můj otec měl jako plukovník za úkol odlákat roajalistické gardisty. Zvrtlo se to ale a jeden z nich ho postřelil, když jsem uviděla tebe, bylo mi jasné, že mu chceš pomoci, ale musela jsem tě ochránit před stoupenci současného krále! Jediná možnost byla dát tě zavřít!“

Plně mi dochází význam jejích slov. Vše, co se stalo, nabývá ve světle nových okolností jiného významu. Vzpomínám, jak jsem zabil toho gardistu a poranil jeho dvě společníky. Koušu se do rtu.

„Claro, já… Měli jste mi to říct!“ volám.

„To nešlo,“ říká.

Uvažuji, která ze dvou Clar je ta skutečná. Jestli ta pyšná, kterou jsem viděl na trhu, nebo ta, jež se mnou mluví dnes. Předvádí se před otcem, nebo tady přede mnou?

„Buď si malíř, nebo králevic, buď si roajalista, nebo revolucionář, já budu s tebou,“ říká.

„Těžké rozhodování…“ odtuším. Musím ovšem přiznat, že teď, když je Clara u mě, na ten kratičký okamžik polibku, jsem cosi uvnitř pocítil. Něco nového, magického a uklidňujícího. Zmocnil se mě dojem, že s ní, s Clarou, všechno zvládnu. Že je jedno, v jak těžké jsem situaci, že dokážu překonat veškeré překážky – pokud bude ona stát po mém boku.

„Co je správné?“ ptám se a opírám čelo o její. „Na kterou stranu je správné se dát?“

„Myslím,“ říká tiše, „že to vyjde na stejno.“

To není pomoc, ve kterou jsem doufal. „Nemůžu být revolucionář, když jsem králevic a mám jednoho dne skončit na trůně,“ volám, „a nemůžu být roajalista, protože tohle uspořádání nechci!“

„Můžeš být republikán do chvíle, než zabiješ krále,“ navrhuje. „Odložíš rozhodování, budeš mít víc času na přemýšlení.“

Má pravdu. Jednou vyvázl, ale jaká je pravděpodobnost, že by se vyhnul více útokům?

„A ty chceš koho?“ ptám se. „Měšťana, nebo korunního prince?“

Vzhlédne. „Árna,“ pronese. „Chci Árna.“

Usmívám se. Dívám se na naše propletené prsty. Od chvíle, kdy jsem ji uviděl, jsem si nepřál nic jiného než být s ní. Série událostí, které následovaly, nicméně způsobila, že dnes se nedokážu soustředit a necítím žádný rozdíl, když u mě je a není, což mi nahání hrůzu.

Syn krále a dcera plukovníka královské gardy. Úsměv na mé tváři se prohlubuje – zní to mnohem lépe než syn revolucionáře a dcera plukovníka.

„Děkuju,“ šeptám, svírám její tvář v dlaních a tentokrát ji líbám sám. Neodtahuje se.

Sedíme na břehu moře, ona si prohlíží mou zmrzačenou ruku a já zase zpěněné vlny a mlčíme. Znenadání na sobě vycítím něčí pohled. Za námi stojí Ethan. Neodkážu určit, jak dlouho už tu je. Napřahuje ke mně ruku a drží v ní opatrně, aby se nepořezal, na čepel rapír.

„Hlídej si svoje věci,“ říká dobromyslně. „Prej už je to podruhý.“

Beru od něj zbraň a zastrkuji ji do pochvy.

„Árno,“ oslovuje mě bledý Ethan. „Potřebujeme tě. Blíží se gardisté, hotová armáda. Máme muže na barikádách, ale musíš tam být i ty, jsi přece vůdce, když tě uvidí, bude se jim lépe bojovat.“

„Snad tentokrát vyvázneš v pořádku,“ podotýká Clara.

„Neboj,“ říkám. „Nic se mi nestane. Tady Ethan se o to postará, že ano?“

Přikyvuje.

„Stejně chci jít s tebou,“ vede si svou ona. Už se z ní zase stává ta Clara, kterou znám. „Dejte mi karabinu, aspoň vám pomůžu.“ Dívám se na ni a musím opět přehodnotit své mínění o ní. Ona je možná nakonec doopravdy statečná.

„Ethane, na mě kašli, chraň ji,“ ukazuji na ni schválně. Jak jsem očekával, vrhá po mně vyčítavý pohled, ale já se jen zubím.

„Nebojte, slečno, přeci bych nepřipustil, aby nám zabili vůdce v prvním boji!“ chlácholí ji Ethan. Dívá se na něj a vím, že mu věří. Ostatně, on je gardista a ona dcera jiného gardisty, je jasné, že se občas setkali.

Autor Rebejah, 15.01.2019
Přečteno 374x
Tipy 1
Poslední tipující: breberkar
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí