(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 20

Anotace: Věnováno Dannymu Jé, breberkar a Tvořilce Lence Čájkové

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Dívám se do modrých očí kapitána stráží. Rosk má bledou pleť všech zrzků a tvář poďobanou jizvami po neštovicích, které přežil jen díky vzácné vakcíně. V zahraničí se již podobné akce praktikují běžně, ale my na to stále nepřistoupili, takže očkování vám může dát lecjaká pokoutná osoba, ale kdo ví, jestli to zafunguje. Skutečný recept na ni je obecně známým tajemstvím, každý si myslí, že jen jeho vakcína je ta pravdu uzdravující a konkurenci vždycky řekne nějakou přísadu navíc nebo naopak některou schválně vynechá. Výsledkem je, že pokud nezajdete za správnou osobou, může vás očkování zabít spíše než nemoc sama.

Roskovi se ale podařilo kontaktovat věrohodnou stařenu, díky níž je dnes naživu. Kvůli jizvám na tváři však vypadá jako šestnáctiletý. Vzhled, který ho dělá mladším, i ony modré oči mohou vyvolat dojem, že jde o zcela neškodného muže. To byste se ovšem zmýlili. Ty oči dokážou být kruté a přihlížet nejrůznějším utrpením.

Naštěstí pro nás je kapitán vcelku rozumný muž, který má ke všemu i něco moci. Navíc mne pořád považuje za svého králevice, takže mi splní každé přání kromě jednoho – za naprosto žádných okolností mi nedovolí opustit celu. Někdejší postavení mého otce mi zajišťuje také imunitu před torturou, kterou jsem se ochotně pokusil rozšířit i na své společníky. Christianovi jsem pomohl, stejně jako absence jeho jedné ruky, díky čemuž ho nechal kat na pokoji. Hůř je na tom Ethan. Co ho jako gardistu přimělo zradit krále? Kolik jeho společníků z gardy se k revoluci přidalo? Jaké máme síly? Ví, že jsem králevic? To jsou jen některé otázky, kterými ho podle jeho slov zasypávají. Na každý večer mají jednu. Možná je vymýšlejí přes den. Někdy se dotazy jeho mučitelů i opakují, aby se zjistilo, zda nezmění výpověď. Nejprve ho nechají odpovědět, pak mu provedou nějakou bolestivou věc, aby si ověřili, zda hovoří pravdu, protože předpokládají, že při mučení by se lhát neodvážil.

„Dneska po mně chtěli vědět, jak dobře je královský zámek střežený,“ oddechuje, když ho strčí zpátky do kobky. „Dneska… Obrana roajalistů… stoupenců současného… panovníka…“ Usmívá se. „Toho… parchanta! Toho parchanta, který unikl našemu atentátu… atentátu…“

Po tortuře vždycky mluví takhle. Přerývaně, napůl plačtivě. Máte pocit, že se každou chvíli rozbrečí, ale on se místo toho zasměje nějaké maličkosti. Patrně se sám snaží zachovat se při smyslech.

Na Ethanovi je skvěle vidět, že úsloví: co tě nezabije, to tě posílí, skutečně platí. Tortura ho jen zoceluje. Přihlížím, jak se můj přítel, kterého znám od dětství, mění ve fyzickou trosku, zuboženou, ale se silnou vůlí.

„Každý řez, každé štípnutí, všechno, co mi dělají,“ říká jednou, „mne jen utvrzuje v tom, že jim nic povídat nebudu.“

Naštěstí se jeho mučitelé řídí pravidlem, že tortura nemá na člověku zanechat trvalé následky, což se pochopitelně ne vždy daří, protože pokud vám na nohu nasadí španělskou botu, je pravděpodobnost, že přežijete bez újmy, vcelku mizivá. Vlastně takřka neexistuje. Pach masa a čerstvé krve vyláká krysy, které takto zraněného člověka začnou ožírat zaživa. Někdy máte sílu je odehnat, ale jestli vás mučí delší dobu, tato síla rychle vyprchá a vy můžete jen ležet a snášet bolest, jak jen to jde.

Krysy samozřejmě nepředstavují jedinou hrozbu. Do ran si v žalářních kobkách zanesete infekci snadněji, než byste řekli, a pak máte obrovské štěstí, pokud vám noha vůbec zůstane. A i pokud se vám to opravdu podaří, pořád už na ni patrně nikdy nebudete moct stoupnout bez prožívání mučivých bolestí.

Palečnice – další z nástrojů tortury. Opravdu by mne zajímalo, jestli ten, kdo prohlásil, že mučení nesmí zmrzačit trvale, byl někdy mučen sám nebo jen přihlížel procesu vyslýchání. Protože pokud vám rozmačká palečnice všechny prsty, asi se rozdrcené kosti už zpátky neseskládají. Nehledě na psychickou stránku celé věci a na to, že postiženého budou do konce života pronásledovat noční můry a nezapomenutelné vzpomínky na výslech, tedy pokud rovnou samou bolestí nezešílí. Je rok 1862, jenomže hlavní problém téhle země je ten, že se za minulých sto let takřka nezměnila. Ano, máme manufaktury, železnice, pohodlnější kočáry. Pokud jde ovšem o zbraně, nenajdete v Gonách jediný granát, pokud jej s sebou nepřiveze cizinec, ale to by jej musel propašovat přes pohraniční hlídky. Pořád přikládáme velkou váhu tortuře, přestože se ozvala již řada lékařů s tím, co všechno může mít mučení za následky (a to ani nemluvím o tom, že jestli někdo vůbec potřebuje lékaře, aby mu potvrdil, že mučit lidi je špatné, pak není nejspíš v pořádku). Ani věznice samy se nijak neliší od těch, v nichž trávili svůj čas delikventi před sto lety. Jsou temné, vystlané slámou nebo senem, které postupně tlí, a je tu zima.

Ty oči, ty blankytně modré oči pana kapitána! Dřepí přilepený k mřížím, po kterých se plazí plíseň a rez, a němě na nás hledí. Otevírá malá dvířka v mřížoví, tak malá, že by jimi mohla proběhnout leda tak ta krysa, kterých je kolem nás nejmíň tucet. Ve dne je to celkem klid. Nezažijete ovšem nic nepříjemnějšího (pokud máte to štěstí jako já a vyhnete se mučení) než ten strašlivý pocit zděšení, když se vám v noci otře o nahou kůži ten hebký myší kožíšek. Nemluvě o protivném pískání těch malých otravných potvůrek. Občas jim házím drobečky chleba, protože mě děsí pomyšlení, ne co, ale KOHO jiného tady mohou žrát.