(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 23

(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 23

Anotace: Breberkar, Dannymu Jé a Tvořilce Leničce

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

„Výsosti?“ oslovuje mě mírně Rosk. „Přinesl jsem vám led. Na tu tvář.“

„Díky,“ říkám namáhavě. Jazykem si v ústech hraju se stoličkou, která se po zmlácení od toho vězně začala houpat, ačkoliv mne to bolí. Přestože bych si kus ledu nejradši narval do úst, opatrně se jím dotýkám různých míst svého obličeje. Na slastnou vteřinku si jej lehce přiložím k pravému oku, kde se mi vytvořil monokl a víčko mi neovladatelně kleslo, takže je nemohu otevřít. Pak na čelo, které už zase plane horečkou z vyčerpání i utržených zranění. Dále na líci, aby mne přes stěnu tkáně chladil na bolavé dásni (což nefunguje). Pak jej svírám v dlani, dokud mi takřka nezmodrá, a přejíždím jím po rtech.

„Tetičko…“ zaúpím. Ta by hned konala. Odvlekla by mne k nejbližšímu felčarovi, nedbajíc mých protestů, a on by mi dal nějakou smrdutou mast, po které sice nelibě páchnete, ale která zázračně tiší bolest a urychluje hojení. Takový luxus si však tady vymýšlet nemohu, navzdory skutečnosti, že jsem králevic.

V kobce vězíme další dlouhý nesnesitelný týden. Umínil jsem si, že při prvním dalším setkání si to s tím obrem náležitě vyřídím, i kdybych přitom měl vypustit duši – jenomže k tomu nedostanu příležitost. Mezi ostatní vězně chodím každý den, ale svůj cíl jsem několik následujících dní nezahlédl. I vyptal jsem se pár spolehlivých osob, o kterých jsem díky odposlouchávání vězňů věděl, že mě nezmlátí, jakmile otevřu ústa, abych jim něco řekl. Onoho hromotluka prý chytili už několikrát, jak se pere, a souboj se mnou (u kterého jenom tak na okraj porušil pravidla) byl poslední kapkou. Jednoho rána, když jsem byl ještě příliš otupělý z rvačky i ztráty hodinek, ho prý popravili. Tiše, bez jediného zbytečného slůvka. Do jeho kobky, kterou sdílel s dalšími ne dvěma, nýbrž rovnou osmi lidmi, vtrhli tři vojáci, vyvlekli ho z arestu a vzhledem k tomu, že se nevrátil a svobodou ho určitě neodměnili, si lze snadno domyslet jeho osud. Jedna vyhublá žena, které dokonce nosím svoje jídlo, protože já jím to od Ethana, kterému tortura sebrala i chuť k jídlu, říká, že viděla i zkrvavenou čepel gilotiny (což mi připadá nemožné, vidět cokoliv tím zamřížovaným světlíkem několik metrů nad hlavou, avšak držím jazyk za zuby).

Ta malá myšička, se kterou jsem se mazlil v den rvačky, si mne zdá se také oblíbila. Lehá ke mně a já se přistihuji, že přes všechna nebezpečí před usnutím hladím zbývajícími prsty levé ruky její nadýchaný kožíšek. Naše přátelství končí po dvou týdnech, když mi ta malinká roztomilá myšička přinese jako dárek lidský prst málem větší než ona sama. Muselo jí to dát námahu jej sem vláčet, uvažuji. Kde jej ta mrška asi sebrala? A komu asi patří – tedy patřil? Bezděčně se dívám na vlastní ruce, ale všech osm prstů je na svém místě.

„No co,“ krčí rameny Christian a lehce se usmívá, když mu líčím tento zážitek. „Chtěla ti udělat radost. Všimla si, že tobě prsty chybí, tak ti jeden přinesla.“

Dívám se mu do tváře, nicméně nenalézám v ní ani stopy ironie. Zaregistruje můj pohled a vzápětí se oba dva jako na povel začneme smát, aniž bych pořádně věděl, proč. Asi jen využíváme sebemenší důvod ke smíchu, když je jich tady v arestu tak málo.

Díky Christianovi beru myšku na milost a trávíme spolu další dva dny. Třetího rána nacházím cosi neforemného několik metrů od sebe. Asi nestihla utéct a někdo na tu drobounkou krysu stoupnul. Zbyla z ní jen krvavá kaše. Dělám jí hrobeček ze slámy a sena a chvíli se na něj dívám. Nikdy bych si byl nepomyslel, že mi bude scházet myš z mého žaláře.

Nadále chodíme na tréninky, ale všímám si, že se mínění mnoha vězňů o mé osobně podstatně změnilo po mé rvačce. Někteří si ze mě utahují, jak jsem byl zřízený, ale jiní na mě pohlížejí s neskrývaným a nefalšovaným obdivem, ne-li dokonce úctou.

„Jen se nediv,“ vykládá Christian, když se mu svěřuji. „Postavit se takovému obrovi, to chtělo odvahu!“

„Proč myslíš, že nás udržují takhle v kondici?“ ptám se. „Že nám povolují takové tréninky? Byť jen s dřevěnými zbraněmi?“

„Netuším,“ krčí rameny on. „Možná s námi chtějí uspořádat hry?“

„Jako že jsme gladiátoři?“ směju se.

„Jak jsem říkal, nemám ponětí. Ale na královském zámku jsme měli lepší hostitele.“ Myslí to doslova. Vzpomínám na košík s pečeným kuřetem a sbíhají se mi sliny. Tady vám ráno hodí dva krajíce černého chleba, při troše štěstí s kusem sýra, džbán vody a to je vše. Ještě vás uštěpačně upozorní, abyste si jídlo šetřili, protože vám musí vydržet celý den. Jste-li nemocní, strčí vám pilulky proti horečce anebo pošlou mast, kterou si můžete potřít rány, aby vás udrželi naživu, ovšem musí vám být hodně špatně, abyste něco takového obdrželi. Jako bylo mně, když do mě cpali pilulky.

Jakkoli je někdy jeho humor nemístný, jsem rád, že je tu Christian se mnou. Totiž ne, nejsem rád, ovšemže bych byl šťastnější, kdyby aspoň on byl na svobodě, ale když už je tu se mnou…

 „Já se mu nepostavil schválně,“ namítám. „Sebral mi ty hodinky!“

„Pěkně jsi vyváděl, když je vyhodil z okna,“ poznamenává. „Proč?“

„Patřily mé…“ Umlkám. Mohu ji ještě vůbec nazývat matkou? Co když to nebyla žena, která mne devět měsíců nosila pod srdcem? Od chvíle, kdy se mi „teta“ zmínila o tom, že jsem syn krále, jenž se stal obětí intrik mladšího bratra, mám ohromný zmatek v tom, kdo se mnou je vlastně doopravdy příbuzný a kdo byl jen součástí lži, ve které jsem žil dvaadvacet let svého dosavadního života.

„Tak komu, Árno?“ naléhá.

Pohlížím na něj. „Jedné mé známé,“ říkám.

Když se vracíme do cely, zjišťujeme, že Ethan zmizel. Zase ho odvlekli na výslech, a když ho pozdě v noci strčí zpět do kobky, s Christianem se k němu okamžitě vrháme. Na jeho těle přibyly další řezy, povrchové, ale dozajista bolestivé. Na čele se mu perlí pot, zuby má zaťaté a tvář v křeči. Jeho oči, kterými na nás hledí, jako by nás nepoznával, mne však přesvědčují, že další torturu nemusí přežít. Voláme Roska, který ale přispěchá velmi brzy, takže byl patrně již na cestě. Nese bílé obvazy. Čisté obvazy. Civím na ně, jako by měly být otrávené. Něco tak bílého jsem neviděl několik měsíců. I má košile kdysi zářila takovou čistou bílou barvou. Teď vedle obvazů se zdá být skoro černá.

„Jmenuji se Ethan, pocházím z Ykkhó, jsem kapitán gardy, ne, spíše jsem jím byl…“ pouštím jeho mantru jedním uchem tam a druhým zase ven. Jeho další slova mne ale zarážejí: „Jsem slaboch… měl bych být mrtvý… bylo by to tak líp… nikomu bych nic nemohl říct… zradil jsem monarchii a zrazuji republiku… takový člověk… neměl by žít!“

„Ethane!“ vykřikuji a zacloumám jím tak, jak by člověk nikdy neměl třást zraněným, na čemž mi v tuto chvíli nezáleží, poněvadž potřebuji, aby se koncentroval. „Ethane!“ volám na něj zoufale. „Ethane, nejsi zbabělec, nezrazuješ nás, já se na tebe nezlobím, že jim říkáš, co chtějí vědět, slyšíš!“

Na okamžik se na mě zahledí a přikývne. Pak se v jeho očích zatřpytí čerstvé slzy. Rychle sklopím pohled, abych mohl předstírat, že jsem onen třpyt nezahlédl, a pokračuji v obvazování jeho ran. Nepřestávám ho však poslouchat, když mumlá: „Jsem, Árno, jsem slaboch, vždyť tebe muselo bolest stokrát víc, když jsi přišel o prsty… Nevydržím ani tolik co ty!“

„Kdepak, to se mýlíš,“ ujišťuji ho. „Jestli tě to potěší, prozradím ti, že jsem o tom nevěděl, dokud jsem se na ruku nepodíval. Necítil jsem žádnou bolest.“

„Blbost,“ odbývá to. Krčím rameny, ačkoliv jsem mu nelhal. Má ale pravdu, je to podivné. Asi jsem byl příliš otupělý, než abych co cítil.

Autor Rebejah, 21.01.2019
Přečteno 348x
Tipy 1
Poslední tipující: breberkar
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

historické drama vrcholí

22.01.2019 18:50:48 |

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí