(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 24

Anotace: Veronice, Danovi Janů a Leničce Čájkové

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Dívám se na něj. Nedává mi smysl, aby ho mučili jenom kvůli informacím, protože ačkoliv tortura sama je (dle mého liberálního názoru) obludnost, tohle by bylo trojnásob odporné. Možná jsou toho někteří lidé schopni, ale tihle? Roajalisté vědí, že je to můj přítel, a přeci by nemučili přítele svého kralevice – anebo jsem opravdu tak naivní?

Najednou si vzpomínám na večer po výbuchu. S Christianem jsme došli k názoru, že nás musel zradit někdo z gardy. Na mysli mi nečekaně opět vytane jméno mého dávného kamaráda. Že bych ho neznal tak dobře, jak jsem se domníval? Že by nás Ethan d’Ykkhó skutečně zradil? Že by ho roajalisté mučili právě proto – ne kvůli tomu, že je revolucionář, ale protože ke všemu jen naoko a ve skutečnosti podporuje současného monarchu? Ale jak by se o tom dozvěděli?

Přebíhá mi mráz po zádech. Jsem opravdu takový? Opravdu takto uvažuji o Ethanovi, kterého znám řadu let a který ke všemu teď tak nesmírně trpí? Ne, on by nezradil republiku. Tomu nevěřím.

„Děkuju,“ obracím se ke kapitánu Roskovi. Pořád stojí u vstupu do cely a pozoruje moje počínání. Přecházím k němu a stoupám si na špičky, abych se mu mohl zpříma zadívat do modrých očí.

„Pro vás všechno, Výsosti,“ říká. „Já jsem k vám loajální.“

„A já si toho cením,“ ubezpečuji ho.

Vzdychá. Chci otevřít ústa, říct mu, že jsem to myslel upřímně, jakkoli mu to při současné situaci nejsem s to dokázat, jenže pak se ukazuje, že jeho povzdech patřil odlišné obtíži. Namáhavě ze sebe vypravuje: „Bylo rozhodnuto o vašem osudu.“ Chvíli mlčí. Z jeho tónu je mi jasné, že mne nečeká procházka růžovým sadem. „Nijak mne to netěší, ale… Čeká vás gilotina za velezradu.“

Za velezradu? Ohromeně zalapám po dechu. Svírám pravou rukou lem košile a levou mříž, což vzhledem k mým chybějícím dvěma prstům vypadá asi náramně komicky.

Velezrada? Vážně? Je pravda, že jsem se provinil proti současnému monarchovi, ale kdo z těchto roajalistů ne? Jenomže je také stokrát známá pravda, že jsem na barikádě nebyl s nimi, nýbrž s republikány, odpůrci jakéhokoli krále, nejen tohoto. Ale opravdu si za to zasloužím popravu?

Říká se, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Jenomže v tomto případě platí jiné pravidlo, které si vynutila současná revoluce. Zní:

Nepřítel mého nepřítele je můj – ještě horší nepřítel.

 

Rosk přichází ještě v noci. Nese mast, kterou vtíráme do Ethanových ran, aby se rychleji zhojily, a každému číši svařeného vína. Moje tělo se konečně zbavilo bolavé stoličky, takže víno přijímám s maximálním vděkem a vypiju je na ex. Je to poprvé, co piju víno, tedy téměř. Teta mi dávala i jako dítěti, když mi padaly mléčné zuby, ale vždycky jen na dno sklenky. Tohle je silné víno z pohraničních vinic na jihu, jiskřivé, rudé jako krev a voňavé horkostí i kořením. Je trpké, skoro kyselé, ale zahřeje.

„Co byste dělal, kdybyste nebyl ve vězení?“ ptá se mne kapitán stráží.

„Jak to myslíte?“ šeptám tlumeně a opět svírám mřížoví.

„Jestli byste zůstal u republikánů,“ vysvětluje.

Páni. Nad tím se musím na okamžik zamyslet. Zachoval bych se takhle, jak říká kapitán, anebo by mne dohnal můj původ a já bych přešel k roajalistům hlásícím se ke mně? Má to vůbec smysl řešit? Kdyby, kdyby, žádné chyby. Kdybychom tenkrát u barikády zvítězili, nebyli bychom nyní v téhle kobce, mne by nezmlátili a Ethan by nebyl obden posílán na torturu. Ale taky bych nepoznal Roska. Uvažuji, co asi vede tohohle muže, že nám pomáhá. Přinesl nám léky, obvazy a teď i víno… A předtím mi dodal ty hodinky…

„Nejspíš,“ připouštím.

Rosk významně ztiší hlas: „Vy netoužíte být králem, viďte?“

„Musím přiznat,“ říkám od srdce, „že myšlenky, že budu mít pod prstem všechen lid téhle země, zní lákavě, ale nedokážu velet, tváří téhle revoluce jsem se stal omylem!“

Přikyvuje. Ostražitě zatěká očima po chodbě.

 

„Svrhneme krále, není zbytí,

Co dosud dělo se, už nesmí býti,

Král ať se v blátě válí,

My sami budem‘ si králi!

 

Král míval všechno a my nic,

Nepřipusťme to nikdy víc.

Králi už poslední vteřinka tiká,

Ať žije svoboda, republika!!“

 

Nechápavě zkrabatím čelo. „Vy že jste…“

„Ano!“ přitaká. „Tady jsem proto, abych zjišťoval plány roajalistů.“

Propaluji ho pohledem. Nechce se mi uvěřit, že by muž jako Rosk zrazoval monarchii, vždyť má dobré postavení, plat žalářníka je minimálně trojnásobně větší než žold obyčejného vojáka v armádě a v případě jeho smrti by byla jeho rodině vyplacena částka deseti zlatých, což je suma, o které si lidé jako já můžeme nechat leda zdát.

Jako by mi četl myšlenky, říká kapitán: „Mám své vlastní důvody, proč jsem pro republiku, a slibuji, že se je jednou dozvíte, ale dnes ještě ne. Věřte si mi, nebo nevěřte, jak chcete. Já vám budu pomáhat stejně.“ A pousměje se na mě. Ten úsměv je tak upřímný, že mu jej musím oplatit.

„Nebojte, pane kapitáne,“ říkám. „Já vám hodlám věřit. A prosím vás, u revolucionářů nejsem králevic, stačí Árno.“

„Jistěže.“

„Takže jaký je plán? Nebo nás hodláte nechat popravit?“ zakládá si ruce na prsou Christian.

„Ha, non, bien sûr,“ říká se smíchem francouzsky. Neodkážu zabránit tomu, aby se mi koutky úst nezvedly do lehkého úsměvu. Kapitán bude skvělý spojenec, vůbec o tom nepochybuji.