(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 32

Anotace: KONEC - Věnováno Dannymu Jé, Lence Čájkové a breberkar

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

„Postarej se o mého chlapce, Árno, postarej se mi o něj…“ šeptá pořád dokola a já jí stejným šeptem opakuji, že se postarám. Občas doplním, že si to jistě bude moci ohlídat sama, vykládám jí, jak bude šťastná, až bude dělat své první krůčky, až bude mluvit a až jednou vyroste jako ona. A vím, že je to naprostý nesmysl, protože nic z toho už Heloisa nikdy neuvidí. Poznávám u ní vnitřní krvácení, ani Lavion jí nedokáže pomoci. Nikdo ji už nemůže zachránit.

Přesto ji přemlouvám, aby se mnou zůstala, aby mi neodcházela, jako by nad tím mohla mít Heloisa nějakou moc. Ona se mne také snaží konejšit, protože mne ubezpečuje, že tu opravdu zůstane, a já se cítím slabý a bezmocný, což obojí k vlastní zlosti doopravdy jsem. Čím déle u ní sedím, tím bolestněji vnímám, jak se mí čím dál tím víc vzdaluje, byť se její tělo takřka nepohne.

„Prosím, zůstaň u mne, prosím tě, Maličká,“ vzývám ji zoufale chvějícím se hlasem. Svírám vroucně její ruku, jen abych ji u sebe zadržel. Nic to ovšem nepomáhá. Odchází nehybná a tiše, že bych si toho možná ani nevšiml, a z posledních sil cosi zašeptá. Musím napínat jediné ucho, abych ji zaslechl.

„Prosím, zůstaň u mne, prosím tě, Maličká,“ naříkám.

A ona mi s posledním výdechem věnovala odpověď. „Napořád.“

Mlčky kulhám zpátky do svého pokoje. Nedokážu plakat. Zahanbeně musím připustit, že necítím ani smutek. Jen touhu po pomstě. Zabiju krále, zapřísahám se v duchu, zabiju ho já a jinému to nedovolím. Ani Christianovi.

Ke královraždě ovšem nemám mnoho příležitostí, když je panovník neznámo kde. Po smrti Heloisy mne opouštějí poslední zbytky naděje. V nastalé otupělosti poprvé ve svém životě okusím s Andrém pivo a zachutná mi mnohem víc než víno. Sedáváme spolu v krčmě naproti našemu novému úkrytu, rozebíráme ženy a alkohol a sníme o tom, jaké by to bylo, kdyby se nám skutečně podařilo vybudovat republiku. Zpíváme revoluční písně, ale dáváme si dobrý pozor, abychom s tím začali až po nějakém tom džbánku a nenesli plnou zodpovědnost.

Když dojde energie bít se vůdci revoluce, dojde všem republikánům. Stal jsem se symbolem povstání tak spjatým s akcí samotnou, že beze mne nemůže vydržet a pomalu vyšumí. Zatímco se pomaličku sžívám s protézou, vstřebávám smrt Heloisy a své tety, zpráva o jejímž nečekaném skonu přichází jen o pár dní později, a navracím se do starého života, jaký byl předtím, než mne král zavřel do žaláře, než jsem potkal Christiana a než jsem způsobil povstání, které umlklo stejně tiše, jako vzplálo. Dokonce zase maluji.

A takhle končí svět. Nezanikne ve změti výkřiků, explozí a volání o pomoc, jeho skon je tichý, až to bolí.

Na začátku října přijíždějí gardisté, a jakmile zkontrolují, že je po revoluci, vrací se také král. Ačkoliv barikády nadále zůstávají v ulicích na připomínku našeho pokusu, nikdo se neodváží cokoliv podniknout. V ryku vojenského marše, který s sebou přinášejí noví vojáci, zaniknou jedny z posledních výkřiků o svobodě a obnovení republiky. Mé vlajky jsou strženy a spáleny, tedy kromě jediné, kterou Lavion schovává.

Hvězdná čtyřka se ale nevzdává. Ačkoliv název zůstává, oficiálně do oddílu přijímáme také Orfea a Andrého Aultona a společně plánujeme další protikrálovské akce. Třetí listopadový týden vyhodíme do vzduchu rychtu v Ykkhó. Nezajímáme se o to, jestli v budově někdo je, nebo není. Vyprovokujeme tím ovšem pouze o to horší odvetu v podobě masových poprav, na kterých je účast povinná. Když pod gilotinu kráčí Eriq, který tenkrát na barikádě zachránil život Orfeovi, ukazuje se to být poslední kapkou. Poslední odpor ustává a členové Hvězdné čtyřky se rozprchnou do všech koutů země, aby tam, mimo hlavní dosah krále, tajně podněcovali vzpouru. Christian odjíždí do Ïille, Orfeus spolu s Roskem do Agoulle takřka na druhém konci země.

Je těžké zvyknout si na poklidný život po bouřlivém povstání, které se nejspíš nikdy nemohlo nazývat revolucí, protože jsem se díky ní jen ujistil, že podniknout cokoliv proti králi je zcela nemožné. Lavion mi ale pomáhá srovnat se s těžkou realitou. Žijeme spolu ve třech v domku mé tety a vcelku zjišťujeme, že to není tak zlé živobytí. Zpočátku nechávám dům k dispozici jí, zjišťuji však, že po smrti Heloisy je těžké se odpoutat od jediného, co mi tu zanechala. Navíc jsem jí dal slib, než zemřela. V půlce prosince se tedy definitivně stěhuji k lékařce. Vyhovuje to oběma, protože za mnou nemusí chodit přes celé město, aby mi kontrolovala nohu. Po několika týdnech soužití v jedné domácnosti mizí prvotní ostych, přestáváme se nevšímavě míjet v místnostech. Určujeme si role, z večerních návštěv kvůli kontrole mého pahýlu se vyklube příjemné povídání. Rychle si zvykám na ženinu přítomnost. Nakonec dochází i na lásku.

„Mám tě rád, víš,“ šeptám jí za nocí.

„Já tebe rovněž,“ přisvědčí s úsměvem, který mne jen ubezpečuje, že mluví pravdu.

Po prvních několika pokusech se milovat zcela spontánně jsme přišli na to, že ocelová konstrukce nahrazující původní maso není příliš romantická, a tak jsem si začal protézu sundávat. Ani jedné straně to nevadí, i když se pořád cítím trochu zvláštně. Přizpůsobuji se ovšem Lavion, stejně jako ona mně, když je pokaždé nahoře.

André Aulton odjel do Taale, aby (již podruhé) podnítil i tam vzpouru. My vychováváme synka Heloisy. Už si nelámu hlavu, jestli je můj, či nikoli. Pravdu mi zcela nepopiratelně odhaluje mateřské znaménko na jeho levé šlapce.