(Revoluční rok) 1863 / André Aulton / 9

Anotace: Dannymu Jé, Leničce Čájkové

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Mířím do vlastního pokoje, dokud si až na prahu nepřipomínám, co se tu stalo. Nemůžu spát ve stejné posteli, kde zemřel André. Ustýlám si tedy na podlaze. Ve spánku mne pronásledují prazvláštní sny. Jsem v jakési temné kobce, ze stropu kape voda a já trčím přikovaný ke stěně. Do zad mne studí chladný kámen,na zápěstích a kotnících okovy. Pak přichází tři gardisté a polijí mě studenou vodou. Nastavují vědro pod můj obličej, jako by mi dávali napít, ačkoliv dobře vědí, že se rty nemůžu vody dotknout. Můžu ale něco jiného – zahlédnout ve vodní hladině svůj odraz a utrpět šok. Je to totiž odraz Andrého tváře.

Procitám s výkřikem na rtech, ale nepřichází žádná Lavion, aby mne konejšila, jako jsem si na to za poslední měsíce zvykl. Musím se s tím vypořádat sám, což je tuze obtížné. Vyčerpaný pláčem záhy opět usínám, ale můj spánek trvá jen asi tři minuty, neboť děsivý sen pokračuje a budí mě nanovo. Bojím se znova zadřímnout, a tak se choulím v dece u krbu, dokud nepřichází milosrdné ráno. Teprve nyní na mne dopadá opravdový smutek, jako bych si až nyní plně uvědomil, že André je mrtvý. Je to vůbec možné? Ještě před třemi dny jsme spolu zvítězili na barikádě, pili pivo a smáli se a teď…

Teď už je v bezpečí. Gardisté na něj nemůžou, už mu nikdy neublíží. Nedožil se sice republiky, ale o to větší motivaci mám, abych dál podněcoval revoluci.

Lavion mi sice dobré ráno nepřichází dát, nicméně na stole na mě čeká miska kaše a lístek: není mi dobře, budu u sebe. Zhltnu nachystané jídlo a klepu na její dveře, ale nikdo mi neodpovídá, a když zmáčknu kliku, zjišťuji, že se Lavion zamkla. Vzdychám. Přál bych si jí pomoci, ale nevím, jak, když mi nic nechce říci…

Nechávám jí vzkaz, že jdu na trh. Když už jsou v Ykkhó trhy, tak pořádné, trvající třeba čtyři, pět dní v kuse. Ve skutečnosti zamýšlím jinak – oblékám si kostým vůdce revoluce, který skrýval tmavým kabátcem, zapnutým až ke krku. Navzdory tomu, že je konec května, rozhodně není teplo, takže to nikomu nepřijde divné, když mě takhle uvidí. Zkrátka se odívám jako počestný měšťan, dokonce se přiměju i k tomu, abych si na hlavu narazil ten odporný cylindr, který naprosto nesnáším nosit. Beru s sebou však kožený vak, v němž ukrývám luk a toulec s dvěma tucty šípů, jež už ovšem nejsou ze dřeva, jak jsem je tehdy vyrobil z nouze v lese. Kovář Edtragg mi daroval nové, ocelové zbraně. Chvíli trvalo, než jsme si na sebe zvykli, ale teď už je bezpečně ovládám. Já mu na oplátku svěřil do ochrany Heloisina synka, protože u něj bude ve větším bezpečí než u nás, když jsem se znovu stal vůdcem revoluce.

Do vnitřní kapsy kabátce snad poněkud lehkomyslně zastrkuji nabitou pistoli. Ačkoliv za běžných okolností by mi mohla za nošení zbraně hrozit oprátka, nejsem dnes ve valném nebezpečí, neboť vojáci se spíše než šacování měšťanů věnují povstáním. Ostatně pistole ještě není to nejhorší, kdyby viděli, kolik karabin u sebe přechovává kupříkladu Hugo ze sousední čtvrti… Mírně se usmívám. V klidu si tady porušuji zákon takřka každý den, ale revoluce mi to dovoluje a ještě mi poskytuje slušné alibi. Navzdory faktu, že je ona sama přísně vzato rovněž nezákonná. Král ovšem nepopravil takřka tři tucty revolucionářů proto, že se provinili proti zákonu, nýbrž aby upevnil vlastní moc.

Mám v úmyslu něco nakoupit, jídlo skrýt u kováře a vyrazit na barikády povzbudit povstalce, ale Lavion mé plány nechtěně hatí. Vráží do mě u stánku se zeleninou.

„Co tu děláš?“ divím se. „Myslel jsem, že ti není dobře.“

„Chtěla jsem se ti omluvit za včerejšek a… to víš, svědomí mi nedovolilo čekat, až se vrátíš,“ pousměje se a vlepí mi hubičku na líci. Lehce ji políbím, ale v duchu si proklínám za to, jak mi zmařila den. Těžko se mohu nenápadně vykrást do boje, aniž by to zjistila, nechci jí tak lhát a – proč to nepřiznat – chci být s ní.

Skládám mrkev do vaku, aby neobsahoval pouze zbraně, platím a chystám se odebrat se pro nějaké ryby, ale vtom se k nám přiřítí špinavý kluk patřící nepochybně k té nejhorší spodině hlavního města. Podle vrstvy špíny se nekoupal nejmíň dva roky. Mimoděk ustupuji, ne proto, že by mi byl odporný, poněvadž tím bych se tolik přiblížil k nenáviděné šlechtě, až se mi z toho takřka zvedá žaludek. Děsím se ho proto, že mi bolestně připomíná chvíle, kdy i mne pokrývala taková špína – chvíle, jež jsem strávil v temných kobkách žalářních, když mučili mé přátele a když nás chtěli popravit.

„Pane de St Muell, pane de St Muell!“ volá kluk a máchá nad hlavou pažemi. Chvíli mi trvá, než si uvědomuji, že to oslovení patří mně. Pořád si nemůžu zvyknout na dvě jména a vlastně takřka dvě identity. Vůdce revoluce Árna Öörra a počestného měšťana Roberta de St Muell. Lavion mi doma říká Árno, ale přísně se hlídá, aby na veřejnosti tohle jméno nepadlo. Krotí se i ostatní revolucionáři.

„Pane de St Muell, stala se nehoda!“ přivádí mě kluk zpět do reality. Už je u mě a špinavýma rukama mě tahá za kabát. Hledím skrz něj kamsi do neznáma. „Došlo k požáru, váš dům…“

Konečně se vzpamatovávám a zacloumám jím: „Co je s mým domem??!“

Můj dům je pryč. Tedy vlastně ne tak docela, budova stojí na svém místě, ale to místo, které jsem znal z dětství, kde jsem se dozvěděl, kdo opravdu jsem, kam jsem bezděčně přivedl Lavion a se kterým mám spojeno tolik vzpomínek na krásné i ošklivé zážitky – tohle místo árna Öörra je nenávratně pryč.

Popel. Pokrývá podlahu domu a obsahuje doslova vše. Symbolizuje nenávratně se blížící konec revoluce i mne samého. Padám na kolena, nabírám hrst do dlaní a lehkým fouknutím ji rozvířím kolem sebe. Z čeho asi byl? Ze stolu, který stával v síni? Z toho stolu, na kterém jsme každý den měli jídlo, na kterém Lavion ošetřovala Andrého Aultona i jiné pacienty a na kterém také přebalovala našeho… ne, Heloisina syna? Nebo to byla některá z postelí? Z postelí, kde jsme se milovali, kde zemřel André, kde spávala kdysi dokonce i moje teta?

Očima bloudím po očazených stěnách. V takových chvílím zažívám pocit, jako bych se hluboko uvnitř rozpadal, jakoby nic nedávalo smysl a já se měl každou chvíli zbláznit a rozsypat se na kousíčky. Teď myslím, že se asi rozprsknu na popel a skončím jako vše pode mnou i kolem mě. Lapám po dechu a zatínám ruce v pěst, jako bych mohl zarazit bouřlivé procesy, které ve mně probíhají. Nevím, jestli mám plakat nebo ječet šílenstvím, jestli mám v popelu svého rodiště zůstat klečet navěky, nebo se zvednout a jít dál.

Nepochybuji o tom, že dům spálili gardisté jako pomstu za tucty mrtvých vojáků, již se stali obětí mnou vyvolané revoluce. A v okamžiku, kdy mi tohle dochází, vím i, do musím udělat. Stanu se magickým ptákem Fénixem, zrozeným z popela, z popela svého vlastního domova. Povstanu mocnější než kdy dřív, s novou vervou a motivací se bít za republiku. Co tě nezabije, to tě posílí. Ano, přesně rčení pro mě.

Roztřeseně vstávám a procházím domem, jestli se nedá něco zachránit. Z prostředí, jež jsem znal, kde jsem každý večer usínal a ráno se vzbouzel, se během jediné hodiny stalo rumiště. Nenacházím nic, co by stál za to, abych si to odnesl. Přikrývky, postele, dokonce i pitomé hodiny na stěně, které se vždycky zpožďovaly o takřka dvacet minut a bylo jedno, kolikrát jste je nesli na opravu, moje obrazy – to všechno se rozpadlo na prach.

„Ještě že jsi tu nebyla,“ otáčím se k Lavion. „Ještě že jsme dali syna kováři. Ještě že…“ Nenapadá mě další štěstí. Všechno už je jen smůla, která se mi lepí na paty od toho rána na trhu, kdy jsem se pohádal s plukovníkem od gardy. S plukovníkem, který později… Otřesu se. Dopadl jako Rory. Jako syn mé milované Lavion. Nosím smůlu každému, ke komu se přiblížím, snad jen s výjimkou Ethana, muže, který nás zradil.

„Pojď odsud,“ hlesne. „Odjedeme. Máme peníze, sedneme na vlak a na chvíli vypadneme.“ Vím, co chce říct. Novorozený pták Fénix teď roztáhne svá křídla a vyletí do světa, aby pomáhal lidem. Aby zabránil opakování takové události. Aby podnítil vzpouru i jinde, poněvadž je zjevné, že hlavní město, byť veliké, na svrhnutí krále nestačí. Protože i kdyby stačilo, bylo by nám vítězství k ničemu, pokud bychom museli bojovat proti ostatním velkým městům.