(Revoluční rok) 1863 / Agoulle / 12

Anotace: Leničce Čájkové

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Střela je hluboko a stojí to hodně času (a mne také bolesti), než ji Lavion vůbec najde. Jakmile je ovšem venku, náš hostitel mi na ránu tiskne hadřík politý alkoholem a já si smím z lahve vodky i loknout, je mi mnohem lépe. Přesto mne nutí, abych si po zbytek dne lehl.

Nesnáším, NASNÁŠÍM pocit, že jsem někomu na obtíž. Jenže tím, že ležím v posteli a jen se dívám, jak ti dva kolem mne poskakují, když já sám nic dělat nemůžu (respektive mi to nedovolují), tento pocit jen narůstá.

Přehrávám si duel na nádvoří. Co se se mnou stalo? Když na mne vévoda namířil pistoli, skoro jsem se nehnul, podařilo se mi potlačit základní lidské pudy a instinkty přežití. Jsem vůbec ještě člověk?

Ohlížím se po Dominique. Nevypadá příliš otřesená ze smrti manžela, možná i proto, že ho neměla nikterak v lásce.

„Možná byste se… měla vrátit na zámek,“ oslovuji ji. „Je tam jistě potřeba zařídit spoustu věcí…“

Vpije se očima do mých. „Cožpak vy to nechápete, pane Öörre?“

„De St Muell,“ drtím mezi zuby. „Jsem Robert de St – “

„Ne, nejste!“ přeruší mě ostře a strčí do mě. „Vy jste Árno Öörr, vůdce revoluce, a vždycky budete! Chápu, že jste si kvůli roajalistům změnil jméno, ale před námi se nemusíte skrývat! Jestli je někde méně roajalistů než tady, pak nevím, kde!“

„Já zase nevím, když ne zde, kde je zarputilejší republikánky nežli vás, madam d’Agoulle,“ povytahuji koutky úst do úsměvu a políbím jí hedvábně bílou ručku.

„Nechte si to!“ okřikne mě a vykroutí ji z mého nikterak vroucného sevření. „Myslela jsem, že jste přijel, abyste podpořil povstání! Nenamluvíte mi, že to, že jste v souboji zabil mého manžela, roajalistu, je jen shoda náhod! Osud přeje republice, pane, a když lidé uslyší, co se tu stalo, taky tomu uvěří!“

Civím na ni s pootevřenými ústy. Taková drobná mladá dámička a má v sobě víc odvahy a sebevědomí než já, vůdce revoluce. Dokonce ve mně věří. Věří v to, že příběh zmrzačeného chlapce dokáže zburcovat občany budoucí republiky k činu. Věří v to, že já dokážu svůj příběh vyprávět tak, abych toho dosáhl. Rétorika nikdy nebyla moje silná stránka (vlastně ani nevím, co mojí silnou stránkou je, pakliže ovšem vůbec nějakou mám), ale tenkrát na náměstí Ykkhó jsem to dokázal – přesvědčit dav, že krále nemám plné zuby jenom já.

Snad se mi to povede i tentokrát.

„Snad,“ připustím. „Za pokus to samozřejmě stojí… Ale nejdřív se musím uzdravit.“

„Samozřejmě,“ přikyvuje horlivě. „Je vaše zranění vážné?“

„Nepříliš. Za den dva budu na nohou.“ Mimoděk skřípu zuby. Nesnáším fanynky. Vlastně jsem donedávna ani nevěděl, že nějaké mám, ale nesnáším je. V zájmu revoluce doufám, že Dominique není jediná a že ona se svými idealizovanými představami o mně a mých schopnostech dokáže obyvatele Agoulle (aspoň ty nakloněné myšlence republiky) přesvědčit, aby se odhodlali k činu. Protože jen tak máme šanci krále porazit. Musím spojit povstalce z celé země, musím sjednotit republikány a přimět je odebrat se se mnou do hlavního města a vytáhnout na zámek. A to je pro novorozeného Fénixe náročný úkol. Možná dokonce nad jeho síly. Pokud mu někdo nepomůže. A teď někdo může být kdokoli, Lavion i její přítel, stejně jako vévodkyně d’Agoulle.

Doktor odchází společně s vévodkyní, že prý ji doprovodí, aby urozená dáma nechodila po ulicích v této revoluční době sama. Zůstáváme s Lavion o samotě. Přisedá na okraj lůžka a zvolna odmotává obvazy z mého ramene. Zatoužím po ní zcela náhle a nečekaně. Zvedám ruku, zlehka ji pohladím po líci a rozpouštím jí světlé vlasy. Ona si je ale hned zas stahuje do drdolu.

„Prosím tě, nech je tak,“ říká.

„Proč?“ divím se, lehce se usmívaje.

„Bude to tak lépe.“

Pozvedám obočí na znamení, že jí pořád nerozumím. „No tak, jsme tu sami…“ Začínám se sápat po jejím výstřihu, ale ona mne dloubne do zraněného ramene, takže zasténám bolestí a padám zpátky do polštářů.

„Promiň,“ špitne. Něco v jejím hlase mne ubezpečilo, že nemluví jen o mé ráně. Propaluji ji pohledem. „Promiň,“ opakuje. Vstává a ustupuje o několik kroků. „Vím, že jsem ti to měla říct už dávno… jenže…“

„Počkej, teď mě vážně děsíš,“ vyhrknu bezděčně a sedám si na posteli.

„Víš, já… nejsem… už nejmladší a… a tak jsem se bála, že… to nedopadne… teda bojím se pořád, ale… nemůžu… a nechci, nechci už ti to tajit…“ Sklopí oči k podlaze a ruce sepne na hrudi.

Naskakuje mi husí kůže. Otevírám ústa, abych na ni udeřil, ale ona mne předběhne. „Já… jsem... jsem… jsem těhotná…“

Prsty mačkám přikrývku. Lapám po dechu. „Páni, to…“ Co bych měl říct? Moji bezradnost hravě řeší sama Lavion, která ke mně přistupuje.

„Odpusť,“ hlesne.

„Není co,“ říkám, vstávám a objímám ji, ačkoliv si uvědomuji, že se o ni spíš opírám. Jen letmo ji políbím na krk a pokládám bradu na její rameno. Cítím, jak ve mně víří všechny možné emoce, ale nejsilnější je jedna, kterou bych opravdu nečekal. Není to radost ani přímá euforie, nýbrž děs. Hrůza, která mne na okamžik zcela ochromí.

Lavion ji zjevně cítí také. „Co chceš dělat?“ ptá se tiše.

„Já nevím,“ vyhrknu. „Vůbec… vůbec nevím.“ Krčím rameny. „Nejspíš nic. Co můžu dělat? Budu prostě dál tím, kým jsem.“

„Árnem Öörrem, nebo Robertem de st Muell?“

„Oběma.“

Lavion se ode mne odtahuje, ale ruce nechává položené na mých ramenou. „Já nevím, jak tobě, ale mně se teď jaksi změnily priority.“ Upřeně se mi dívá do očí, až mám co dělat, abych její pohled vydržel. Je v něm cosi výhružného.

„Já… nevím, co na to říct…“ bráním se.

„Nevíš?!“ užasne. „Nevím, jak ty, ale já zrovna netoužím vidět naše děti, jak bojují na barikádách!“

Konečně mi začíná docházet, na co naráží. Ona chce konec. Konec něčeho, co se stalo takřka smyslem mého života!

„Je načase ukončit tuhle směšnou revoluci!“ zvolá. „Víš, mně už je jedno, jestli budeme monarchie nebo republika. chci jen, aby revoluce a s ní spojená hloupá občanská válka skončila! Copak tobě nejde o totéž?!“

Teď se odtahuji zase já. Co to má sakra vůbec být?! „Směšná revoluce? Hloupá válka? Vážně, Lavion, to myslíš doopravdy?“ štěkám po ní. „Ty nevíš, co jsem všechno ztratil ve jménu revoluce! Kvůli ní jsem mrzák! Kvůli ní zemřelo tolik lidí! A tobě je jedno, jestli budeme republika?!“

„Já vím, že jsi republice obětoval hodně, ale přece i ty musíš uznat, že během několika měsíců tohle nemůžeme skončit!“ Lavion taky zvyšuje hlas. „Tady jde o budoucnost, zejména našeho dítěte!“

„A ty do háje vážně chceš, aby naše dítě vyrůstalo ve světě, kde vládne on?!“ ječím a rozmáchle ukazuji rukou směrem, kde se rozprostírá hlavní město. „Proč jsme to teda vůbec dělali? Chceš, aby ti lidé, kteří zemřeli… aby byla jejich smrt zbytečná? Aby byl i Rory zemřel zbytečně?“

Při zmínce o jejím synovi jí vhrknou do očí slzy, ale nehodlám se omlouvat. Vím, že vše, co jsem vykl, je pravda.

„Chceš ty, aby naše dítě jednou dopadlo jako on? Vždyť i on zemřel kvůli republice..“

„A jestli se vzdáme a nevybudujeme ji, tak byla jeho smrt zbytečná!!“

„Jen nechci, aby…“

„Tak to řekni!“ vybízím ji. „Řekni to! Nechceš, aby bylo jako já!“

Lavion si rukou stírá slzy z lící. „Promiň,“ hlesne. „Mně se změnily priority. A pakliže tobě ne, tak… tak si budeš muset vybrat mezi mnou a republikou.“ S tím vybíhá z místnosti.