(Revoluční rok) 1863 / Agoulle / 16

(Revoluční rok) 1863 / Agoulle / 16

Za dva dny je středně velká družina povstalců v čele s kapitánem Roskem vyslána vstříc Hulé. Já s nimi nesmím jet, ačkoliv se ozývá nejeden hlas tvrdící, že přítomnost samotného vůdce revoluce by boji značně pomohla. Rosk ale odmítá riskovat můj život.

Je jisté, že zisk zbraní ze zámků znamená pro naši revoluci veliký obrat k dobrému. Tak jako prve na nádvoří zámku zesnulého vévody d'Agoulle, i na Hulé se pořádá bujará oslava. Radujeme se i já s Dominique, jakmile se k nám dostávají šťastné zvěsti o vítězství povstalců a dobytí Hulé; radujeme se z těchto novinek, přestože se ani jeden z nás osobně bojů nezúčastnil, a ukazujeme znovu agoulleskému hnutí odporu svoji vzájemnou lásku demonstrovanou společným příchodem na náměstí, pár odbojnými fázemi a zejména dlouhým vášnivým polibkem, jenž není nikterak nucený.

Není ovšem ráje bez pekla. To přichází záhy a zcela nečekané.

O tři dny později se právě vracím ulicí k pronajaté jizbě v hostinci, když tu ke mně znenadání klusem přibíhá Orfeus, kterého jsme vyslali za Christianem do Ïille. Jsem sám, Dominique je dávno doma, ale já ještě popil s Roskem na oslavu vítězství.

„Nazdar," uvítám ho s úsměvem, částečně vyvolaným i vypitou vodkou. „Kde jsi byl? Čekali bychom tě dřív."

„V hlavním městě."

„V hlavním městě?" opakuji. „Pročpak?"

„Po příjezdu do Ïille mi tamní řekli, že Christian sebral hrstku odvážných a jel tam, dosud prý se nevrátil, ani zprávy žádné neposlal. Když jsem do Ykkhó přijel já..." Zkroutí rty.

Chytám ho za límec košile a zacloumám jím. „Co se stalo? Mluv, Orfee!!"

„Garda ho dostala. Mučili ho, Árno, a on jim všechno, co věděl, vyklopil. Tolik vím od kováře. Jeho tělo navíc slouží jako výstraha všem, kdo by se znova pokusili vzbouřit. I já jsem ho viděl, Árno..."

Civím na něj, ovšem můj stisk jeho límce povoluje. Ustupují o několik kroků. Nemohu se na Christiana hněvat, jakkoliv bych chtěl, ani já bych na jeho místě nedokázal zapírat. I André Aulton přeci mluvil a sypal ze sebe informace, když byl před mnoha lety podroben tortuře.

Netuším, co všechno gardistům řekl, nicméně nemyslím, že by nás to momentálně nějak víc ohrožoval. Christian koneckonců netušil, co se děje... Okamžik. Ne, teď se strašlivě mýlím. Vždyť jsem teď známá osobnost. O každém mém pohybu si patrně šušká celá země a zejména díky svému románu s vévodkyní Dominique jsem nyní bezpochyby sledován na každém kroku. I Christian se musel dozvědět nejčerstvější novinky ze života vůdce revoluce. A vyklopil je královým vojákům. A oni po mně půjdou, ještě intenzivněji než dosud.

O důvod víc zabít krále co nejdřív a tohle všechno ukončit.

Protože je jedno, jak moc se na sebe navzájem s Lavion hněváme, nesmí za to pykat naše dítě.

Pohlížím na Orfea. „Prosím, odejdi,“ hlesnu sevřeně. A on doopravdy poslechne, jen mne lehce poplácá po zádech a mizí za rohem ulice. Klesám do dřepu, opřený o sloup podloubí. Christian je po smrti. Christian! Sepnu ruce na obličeji. Můj dobrý Christian, kterého jsem znal ze všech povstalců (pominu-li zesnulou Heloisu) nejdéle. Christian, s nímž jsem se seznámil ve vězení, v tom stejném vězení, v němž nakonec zhasla svíce jeho života. Christian, který mi zachránil život.

Vzhlížím k obloze. Lavion věří v Boha, jakosi mystickou nadpřirozenou bytost trůnící kdesi v oblacích, jež disponuje mocí ovládat tento svět. Já, zapřísáhlý ateista, teď jen získal další důkaz, že žádná taková bytost nikdy nemůže existovat. Protože kdyby ano, kdyby tam nahoře vskutku nějaký Bůh dlel, nemohl by být Christian mrtvý. Nemohl by zemřít na následky tortury tak strašné, které se děsí každý obyvatel země. Nemohl by zemřít tak nechutně mladý. Vždyť kdyby bylo Boha, nikdy by nemohl zemřít ani Rory, Lavionin syn. Ona se k němu modlí, vzývá ho a žádá o různé věci, snad právě díky němu přežila ty trýznivé měsíce po Roryho smrti, sužována tím příšerným nezničitelným pocitem viny a zármutku, jaký zažívá rodič, jenž přežije vlastní dítě. Jenže ona nechápe, že ne gardisté, ale to on, to Bůh jí Roryho vzal.

Vleču se domů jako tělo bez duše, s hlavou sklopenou k zemi. Koho ještě díky revoluci ztratím? Roska? Toho směšného mladičkého Orfea, který vypadá, jako by byl nalíčený, ačkoliv červená barva jeho rtů mu byla dána přírodou? Nebo snad je další na řadě moje milovaná Dominique?! Tak koho, koho ještě to zdivočelé zvíře jménem revoluce, jež jsem – bohužel – sám stvořil, zabije, koho mi ještě vezme??!!

Autor Rebejah, 02.04.2019
Přečteno 323x
Tipy 3
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Rebi krásne a vzpominas jak jsem nacetla kousek zTveho Petrohraduhii?

02.04.2019 17:04:13 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

Vzpomínám, pročpak?:)

02.04.2019 17:05:08 | Rebejah

nejlepsiii Petrohrad hihiiiii :))

02.04.2019 17:06:47 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí