(Revoluční rok) 1863 / Zrádce republiky / 24

Anotace: Dannymu Jé, breberkat, Lence

Sbírka: (Revoluční rok) 1862-3

Ze dveří takřka vybíhám a ve skrytu podloubí pokračuji ulicí neznámo kam. Je mi úplně jedno, kam mířím. Kabát si neoblékám, nýbrž jej nesu přes rameno a mačkám jeho lem v pěsti. V hlavě si přemítám celou Ethanovu zpověď a jen znova dostávám vztek. Vybavuji si vše, co jsem s Clarou a Christianem zažil, a vím, že už na ně nikdy nebudu moci pomyslet bez toho, aby mi vzadu v hlavě zněla Ethanova slova o nich. Přehrávám si každé jeho slovo. Že i já se stal vůdcem revoluce díky němu… pche, tvářil se, jako bych mu za to měl být dokonce vděčný nebo co. Přitom on sám přiznal, že mne považoval za snadno ovlivnitelného prosťáčka, hlupáka, který nic nezmůže. Dělá se mi zle, když si vzpomenu, jak líčil, jak dobře mu dělalo mučení Christiana, přitom já se jistě cítil nejinak, když jsem mu o chvíli později tiskl polštář na obličej. A ano, byl to báječný pocit, vědět, že mstím své přátele. Jestlipak se budu stejně cítit při vraždě Olbrama… Hm, už se těším, až to zjistím…

Překvapeně se zastavuji a opírám se rukou o sloup podloubí. Něco ve mně, jedna moje část je ráda, že jsem Ethana nezabil. Ta moje naivní část, která v něm stále vidí jen toho nevinného chlapce z louky.

Lavion měla pravdu, totiž částečně, opravdu ode mne bylo hrubé zmlátit a málem zadusit zle nemocného člověka. Jenže on mne vyprovokoval! Zalapám po dechu. Vyprovokoval, to je ono. Je možné, že to byl Ethanův záměr? Abych ukončil jeho trápení a zabil ho? Proč by si ale takové věci vymýšlel? Ne, nevěřím, že by to byl jeho výmysl. To, jak popisoval, jak se cítil, když mučil Christiana…

Náhle mi ovšem vyvstává na mysli fakt, jenž naopak potvrzuje tuto moji domněnku, že Ethan d’Ykkhó lhal. Na začátku se ospravedlňoval, že ho všechny ty věci nutil dělat král a že ho donutil i k tmu, aby dnes šel za mnou. Že by ho král pobodal? Ne, Olbram by si sám ruce krví nešpinil, ale mohl někoho najmout… A nemohl se nakonec Ethan bodnout sám? Jenže zase kdyby to udělal, asi by nepoužil zubatou čepel, která ho zevnitř roztrhá…

Náhle mne cosi napadá. Na začátku tvrdil, že ho ke všem těm… ohavnostem donutil král. Jenže když pak jednotlivé případy líčil, vypadalo to, jako by se v tom snad vyžíval a vůbec to nepůsobilo, že byl jen králova loutka. Kdepak, on to pro něj možná dělal z donucení, ale rozhodně za to nebyl tak nerad, jak se mi snaží namluvit. Na to mu neskočím.

 

„Tak?“ ptá se s rukama v bok Lavion, když se vracím a vkročím do jizby. „Už jsi mi ochoten povědět, proč jsi ho napadl?“

Zajímalo by mne, co by dělala, kdyby Ethana přistihla, jak mi drží nůž na krku, a až by se na něj obořila, tak by jí pověděl, že ho já předtím málem udusil.

Olizuji si rty. „Kdybys… kdybys slyšela, co mi všechno povídal...“

„Co? Co ti povídal, Árno?“

Celý se třesu, opět. „Že prý… Že zabil Claru, dal ji oběsit… a taky… umučil Chris-Christiana…“ Můj hlas zní, jako bych byl zase malý kluk. Ten, který si hrával s Ethanem za hradbami…

„Ale to do háje ksakru není důvod, abys ho napadl, ne v jeho stavu!“

„Ty by ses zase v tom svém stavu neměla rozčilovat…“ podotýkám.

„Árno!!“

„Lavion, o to by nešlo, ale on hrozil i tobě, řekl, že ti ublíží a mne nechá sena to dívat, že chce, abych přihlížel tvému utrpení…“

„Nic mi neudělá,“ tvrdí ona.

„Jo, a jak to víš?!“

„Prostě to vím, Árno, proč by mne zachraňoval v tom lese, kdyby mne chtěl zabít, proč? A navíc, s tím bokem je neškodný.“

„Drahá, ten neškodný Ethan mně držel nůž na hrdle!“

„Ale ubránil ses.“

To je pravda.

Náš rozhovor ukončuje sám Ethan. Pootevře oči a ze rtů se mu vydere jediné slovo. Moje jméno. Ani nevím, jaká síla mne nutí přijít k němu blíž. „Árno… Směl bych… mít… přání?“

„Zaleží na tom, jaké,“ odvětím odměřeně. Ani nevím, proč to dělám, proč se tak zoufale snažím vyhovět člověku, který mi tolik ublížil. Asi proto, že nejsem jako on.

„Vezmi mne ven,“ říká. „Chci se… dívat na hvězdičky… uklidňuje mě to…“

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ ptám se Lavion. „V jeho stavu…“

„Kdo ví, čerstvý vzduch mu může hodně pomoct,“ krčí rameny. „Za pokus nic nedáš.“

„No jo, ale kdo ví, jestli mě někde venku nepodřeže.“

„Árno, třeba blouznil, kdo ví, co ho to popadlo! Venku se nemusí nic stát, dej mu šanci.“

„Dej mu šanci! Pche, už jsi jako Rosk!“

Pokud jde o to blouznění, pochybuji. Ne, nepochybuji, já to rovnou zavrhuji. Ethan neblouznil. Takové detaily, jaké popisoval, tak nemluví člověk, který blouzní.

Vůbec se mi nelíbí představa, že se budu procházet morem zamořeným městem se svým novým úhlavním nepřítelem v náručí, protože se Ethan sám neudrží na nohou, ovšem má-li to být jeho poslední přání… co bych byl za člověka, abych mu je nesplnil? Lavion ho ještě večer ošetřuje. Rána vypadá hůř, mnohem. Ethanův bok je zevnitř potrhaný a co hůř, celý zapálený.

Jenže ani to nebrání, abych ho vzal ven. Beru jej do náručí a málem ho zase pouštím, jak se leknu, neboť je daleko lehčí, než bych do muže jeho ztepilosti řekl. Ve stínu tohoto zjištění mi rovněž dochází, že jsem ho od chvíle, kdy k nám přišel, neviděl nic jíst.

Takřka násilím do něj vecpu pár brambor a minimum masa, ale k ničemu to není, protože je v sobě neudrží ani deset minut. Patrně je na tom hůř, než jsme si s Lavion mysleli. Využívám tedy vlastních zkušeností z vězení, kdy já sám byl na prahu smrti a mí přátelé plnili můj vybíravý žaludek tím jediným, co byl ochoten přijmout – zředěnými kašemi. Nutím Ethana, aby spolykal několik lžic silného vývaru bez masa i zeleniny. Když v něm polévka zůstává i za tři hodiny, potěšeně se usmívám a dávám mu další dávku.

Teprve když sní dohromady plnou misku, uvolím se, že ho vezmu ven, aby se mohl dívat na ty své hvězdičky, aniž bych tušil, co na mě čeká.

Přelom srpna a září zemi vždy obdaří hojností studených dešťů, ale dnes naštěstí neprší. Kráčím s Ethanem v náručí ulicí, skryt stínem podloubí, ale zároveň dávám pozor, aby měl můj náklad dobrý výhled na indigové nebe poseté hvězdami. Mám sto chutí ho složit někde ke sloupu a nechat na milost a nemilost jeho zranění i moru, ale pak si připomínám, že nejsem a ani netoužím být jako on.

Ticho i mé myšlenky nečekaně přeruší jeho hlas: „Je mi líto, že jsem ti ublížil…“

Promlouvá tak nečekaně, až nadskakuji. „Fakt?“ povytahuji nevzrušeně obočí. „Hmm… Nepovídej…“

Chytá se za sloup, takže musím zastavit. „Árno, opravdu je mi líto, že jsem řekl, co jsem řekl, ale já neměl na výběr! Přinutil mě!“

„Aha… No… takže co z toho, cos mi navykládal, byla prosím tě pravda?“

„Jen to o Kamile,“ říká. Tváří se tak provinile, že bych mu to možná i sežral. „Clara a Christian… to byl jeho rozkaz. Olbram mne přiměl, abych za tebou šel a ke všemu, co mi poručil, se ti přiznal.“

„Že by ho jeho pan plukovník d’Ykkhó přestal bavit?“ ušklíbám se uštěpačně.

„Měl jsem příkazem přijít k tobě a vyzpovídat se ti, jenže z věcí, jež jsem neudělal! Po cestě mě ale pobodali…“

„Kdo?“

„Já nevím, stalo se to rychle!“

Dívám se mu do očí. Něco v mém nitru ví, že mi právě zalhal, ale nenacházím po oné lži ani stopy v jeho očích. Je v tom až tak dobrý?

„Poslyš, je jasné, že ti budu asi pár týdnů na krku, i Lavion. Nemůžeš mě aspoň po tu dobu vzít na milost? Unavuje mě se s tebou přít.“

„To sis měl rozmyslet, než jsi zradil.“

„Ale on má Kamilu!“ vykřikuje.

„Páni, takže já ti mám vážně uvěřit, že sis všechno vymyslel a jen zrovna Kamila je skutečná?“

„Ale tak to je.“

„Je to jako s hojením tvé rány, Ethane. Bude trvat dlouho, než ti uvěřím, pokud se tak vůbec někdy stane.“

Zahledí se na nebe. „Vím,“ hlesne. „Jen… bych chtěl zpátky přítele.“

Uvažuji, zda na něj nejsem až příliš tvrdý. Pokud opravdu mluví pravdu, pak za nic nemůže, jednal ve strachu o milovanou osobu. Jenomže kde mám jistotu, že opravdu zase nelže? Když mu uvěřím a on mne přitom bude klamat, může to mít katastrofické následky nejen pro mne, nýbrž i Lavion a naše nenarozené dítě. A to nehodlám riskovat za žádných okolností. Radši budu i nadále na kordy se zrádným přítelem, než abych do celé věci zatáhl je.

Ethan mne tahá za rukáv. „Podívej,“ říká a ukazuje na oblohu, kterou křižuje padající hvězda. Usmívám se. Říká se, že když si něco přejete, ta padající hvězdička zařící, aby se to splnilo. Co po ní požaduje Ethan, nemám ponětí, ovšem mým přáním je, aby ať se stane cokoliv, moje rodina byla v bezpečí.