Sonny - kapitola 12

Sonnyho napadlo, že pobyt v Bibury je opravdu hořkosladký. Přesvědčil se o tom, když s rodinou slavil Nový rok. Připíjeli si dětským šampaňským a on si uvědomil, že ho poprvé po dlouhé době první den v novém roce nebolí hlava. To ta dovolená, řekl si. Pomyslel trpce na obyvatele vesnice. Velice mu pomáhali řešit problémy s migrénami, ale na druhou stranu to kalila vražda mladého Shannona. Indicií bylo dost, ale celistvý obraz se mu v hlavě nevytvořil. Zatím. Neztrácel naději.

Zdálo se mu, že podezřelí jsou tu všichni. Nesmířil se s přístupem Clarkovy matky ani nevlastního otce, jenž byl dle jeho názoru až příliš sdílný a okatě zdrcený. Příčilo se mu živobytí Lindy Lemercierové a její choré zalíbení v extrémně mladých hošících. Netrpělivě snášel Luigiho přesvědčování, že nebožtíkova kamarádka Laura je plachá a tichá, a proto se na ni musí pomalu.

Ještě ale zbývali jeho spolužáci z přípravky. Na ty se chystal nyní, druhého dne nového roku.

Vešel do budovy školy a potřásl si ruku s ředitelem. Chvíli nezávazně tlachali, což mu poskytlo dostatek času k odhadnutí jeho povahy. Usoudil, že to je usměvavý a bodrý chlapík. Po pár úvodních slovech začal opěvovat Sonnyho italský původ.

            „Můj pradědeček pocházel z Neapole,“ hlaholil vesele. „Znáte to tam?“

            „Ale jistě. Mám kusé vzpomínky z dětství.“

Muž se zasmál a poplácal ho po ruce, kterou stále svíral v pravačce.

            „Nevypadáte moc nešťastně z toho, co se přihodilo Clarku Shannonovi,“ podotkl detektiv.

            „Samozřejmě, je to hrozné,“ odvětil ředitel procítěně. „Jenže ten nešťastný chlapec si o to doslova říkal,“ dodal trpce.

Sonny povytáhl obočí. Soukromé ohodnocení „bodrý chlapík“ utrpělo první šrám.

            „Říkal si o to?“ zopakoval nedůvěřivě.

            „Ano. Provokoval a choval se … nepřístojně.“

            „Můžete uvést příklad?“

            „Několikrát jsem ho nachytal dole ve sklepních šatnách … jak provádí ty svoje … eskapády.“

            „Jaké?“ vyzvídal vyšetřovatel a proklínal toho dědka za snahu být tajemný. Prostě to vyklop!

            „Ošklivé,“ ubezpečil ho. „Takové, co se příčí Bohu.“

Sonny měl co dělat, aby neprotočil panenky vzhůru. Spletl jsem se, řekl si. Vůbec to není milý muž.

            „Ano?“ protáhl zklamaně. „A o jaké ošklivé eskapády, co se příčí Bohu, se jedná?“ prskl nakvašeně. Poprvé po dlouhých dnech se o něj znovu pokoušela bolest hlavy.

            „Promiňte, to vám nemohu říct,“ hlesl direktor omluvně. „Kdysi jsem dělal faráře u nás v kostele. A mladý Clark mi tu svou … ehm … zálibu … sdělil jako tajemství.“

Sonny se rozhořčeně obrátil k muži zády a křečovitě sevřel ruce v pěst. Nehty se mu zařízly do dlaní. Vědomí vlastní bolesti mu pomáhalo pomalu rozdýchávat vztek. To už tu dlouho nebylo, pomyslel si. Spalující touha toho blbečka zmlátit do kuličky.

Po chvíli se otočil zpět a snažil se mluvit klidně.

            „Chci si pohovořit s třemi vašimi žáky.“

            „A s kterými?“

Detektiv nakoukl do notýsku.

            „S Peterem Rhysem, Konradem Leroyem a Jimmym Zurtem,“ vyjmenoval.

Ředitel zbledl.

            „Je to nutné?“

            „Co přesně máte na mysli?“

            „Je nezbytné hovořit s Peterem Rhysem? Je to starostův syn,“ hlesl nešťastně.

Vyšetřovatel se útrpně pousmál.

            „Nebojte se. Já mám s výslechem starostových synků hromadu zkušeností.“

 Hlava školy ještě chvíli otálela. Nechtěla rozhněvat váženého pána, který škole přispívá tolik peněz.

            „Pokud možno ještě dnes,“ zahromoval detektiv.

Ředitel neochotně vyzvedl zmíněné žáky z vyučování a předvedl je před detektiva.

            „Každý zvlášť,“ hlesl Sonny. „První vy,“ ukázal na zrzouna Rhyse.

Ten se ironicky zakřenil a vplul do prázdné třídy. Hlasitě žuchnul na židli a nohy dal co nejdál od sebe. Hlavu naklonil na stranu a přivřel oči. Předstíral spánek – symbol ukrutné znuděnosti.

Sonny si sedl na židli metr od něj. Zkoumavě si ho prohlížel. Pozér a potížista, napadlo ho. A asi i místní uzurpátor.

            „Já jsem detektiv Santiago de Rossi,“ řekl a čekal na klukovu reakci. Ten si jen znechuceně odfrkl.

            „Támhle ten pán,“ ukázal na druhou stranu místnosti, „je konstábl Doherty.“

Místní policista přijel být americkému vyšetřovateli k ruce. Nejprve hromoval a spílal, pak si ale uvědomil, že ho pomocné práce pro inspektora baví. Stál opřen o zeď a mračil se. Chtěl chlapce zastrašit.

            „A ty jsi?“ zeptal se Sonny jemně.

Zrzek dlouho nic neříkal. Jen na staříka (tak si policajta v duchu pojmenoval) pobaveně hleděl. Mrzelo ho, že nemá v puse žvejku. To by pak mohl udělat monstrózní bublinu, prasknout ji a pokropit otravného poldu sprškou slin.

            „Peter Rhys,“ odpověděl znuděným hlasem a zaujatě si prohlédl své ruce. Pak si mocně vzdychl. „Můj táta je starosta Cirencesteru,“ dodal povýšeně.

Sonny poslední poznámku ignoroval.

            „Znal jsi dobře Clarka Shannona?“

Mladík se zlomyslně zakřenil.

            „Jo. Toho debila znal přece každej.“

Detektiv kradmo pohlédl na konstábla. Ten mu pohled oplácel. Tvářil se popuzeně a nesouhlasně.

            „Předpokládám, že nebyl příliš oblíbený.“

Rhys se naplno rozesmál.

            „To je jasný, že nebyl. Vypadal jako kretén v těch svejch vybledlejch džínách a o tři čísla věčí košili!“ prskl přezíravě.

            „Kde jsi byl šestnáctého prosince, kdy se to Clarkovi přihodilo?“

            „Doma,“ odtušil uhrovitý mladík. „Zdobil jsem ten posranej vánoční stromeček!“

            „MLUV SLUŠNĚ!“ obořil se na něj konstábl a výhružně stáhl obočí.

            „Může ti to někdo dosvědčit?“

            „Jo. Mí kámoši. Ty, co ste taky zhaftnul. Dělali ten blbej stromek se mnou!“

Sonny se blahosklonně pousmál. Tak tedy parta cápků, co si bude dosvědčovat alibi, pomyslel si.

            „Radši promluvím s tvým tátou,“ řekl.

Mladíkovi ztuhl úsměv na rtech. Najednou se netvářil samolibě a pozérsky. Vypadal nejistě.

            „Co ti tví kamarádi? Měli na Clarka stejný názor?“

            „Jo. Furt za náma lez a chtěl do skupiny,“ odplivl si Rhys.

            „Do jaké skupiny?“

            „Hudební,“ odsekl kluk a zatvářil se vzdorovitě. „Hrajeme ghost metal!“

            „Gratuluju,“ odtušil Sonny sametovým hlasem. „To je určitě přínos lidstvu!“

Peter na okamžik zrudl a v očích mu zahořela nenávist.

            „Co vy o tom víte?!“ zahromoval. „My sme někdo. Nejsme jen členové, sme bratři!“

Detektiv byl rád, že mladíka donutil k reakci.

            „Jo, jasně,“ řekl ironicky. „Ušetři mě citových výlevů a radši mi pověz, kolikrát za vámi Clark přišel.“

Peter chvíli nic neříkal, pak si odfrkl.

            „Lez za náma furt. Každej den po škole, než se vydal do toho posranýho kostela zpívat žalmy. Jako ejňuch s uřezanejma koulema nebo blbá holka!“

Sonny se zničehonic usmál a vycenil přitom zuby. Ten kluk je pěkný rozmazlený fracek, napadlo ho. A spoléhá na bezúhonnost, kterou mu poskytne papínek. To se ale přepočítal.

K jeho velikému rozladění Peter sáhl do kapsy sepraných riflí a vytáhl odsud krabičku cigaret. Vyzývavě si detektiva přeměřoval a zapálil si. Labužnicky potáhl a vyfoukl dým přímo Sonnymu do obličeje.

Ten se zatím nehýbal z místa, ale bylo mu jasné, že svou čistou sérii dnů bez vzteklého výbuchu dnes poruší. Ten parchant ho neskutečně sral.

            „Zato ty jsi borec, že?“ protáhl nebezpečným hlasem a šedivé oči připomínaly zataženou oblohu nad oceánem. Byl doběla rozčílen.

Peter Rhys podcenil situaci, protože neznal povahu detektiva de Rossi. Chybně si spočítal, že nad tím „trapným policajtem“ vyhrál. Předklonil se, aby mu nafoukal další kouř do obličeje, a vítězoslavně zapředl:

            „Jo.“

Sonny se na své židli napřímil a začal posunovat nohu směrem ke klukovi. Když dosáhl na nožičku jeho stoličky, zahákl se za ni obutou končetinou a pomalu, takřka přemýšlivě, přisunoval zmateného mladíka k sobě. Přitáhl si ho na délku deseti centimetrů od obličeje. Stále mlčel a oči mu temněly barvou bouřkových mraků.

Peter znejistěl a začal se od detektiva odtahovat. Nebylo ale kam. Vpředu mu překážel policajtův obličej, vzadu opěrka židle. Sonny vztáhl ruku a pomalým pohybem vytrhl spratkovi cigaretu z úst. Odcvrnkl ji směrem ke konstáblovi, který přispěchal špačka zašlápnout, jakmile dopadl na zem.

            „Co to …?“ začal mladík rozhořčeně, když tu náhle detektivova pravačka vystřelila a vyťala mu pořádnou facku. Než se stačil vzpamatovat, sevřela mu ta samá ruka čelisti do ocelového stisku, který opravdu bolel. Inspektor držel Peterovu tvář v železném sevření, jenž mu zkrabatilo ústa do podivné vlny.

            „Tak poslouchej, ty zmetku jeden,“ začal Sonny děsivě hedvábným hlasem, „tohle pozérství možná platí na tvoje učitele, rodiče, sousedy. Asi i na místní policajty. Ale na mě rozhodně ne.“

Peter těkal očima zleva doprava, ale hlavou pohnout nemohl. Inspektor mu ji stále tiskl. Obával se, že bude mít na tváři ještě dlouho otisky nehtů.

V ten moment se místností rozezvučel konstáblův mobil. Rhys dal posunkem najevo, že to zaslechl, ale Sonny si drnčícího aparátu vůbec nevšímal. Doherty se spěšně omluvil a šel si na chodbu vyřídit hovor.

            „Takže znovu,“ zapředl detektiv rozvážným hlasem. „Kde jsi byl šestnáctého minulého měsíce?“

            „Ve sklepě u Jimmyho,“ zahuhňal Peter namáhavě, protože policista mu stále bolestivě mačkal obě tváře.

            „Proč ve sklepě?“

            „Cvičili jsme s kapelou,“ zazněla tlumená odpověď. Najednou kluk mluvil docela spisovně. Možná strach, napadlo Sonnyho.

            „Může ti to někdo dosvědčit?“

            „Jimmy a Konrad.“

            „A co třeba Jimmyho rodiče?“ zkusil inspektor naoko vlídně. Pomalu zeslaboval ocelový stisk svých prstů. Na chlapcově tvářích objevil zřetelné stopy nehtů.

Peterova ruka vystřelila a začala si bolavé místo mnout. Tvářil se ublíženě.

            „Nebyli doma,“ prskl ukřivděně. „Proto jsme tam taky mohli udělat zkoušku. Dosvědčí vám to Konrad a Jimmy.“

To mě moc neuklidňuje, prolétlo Sonnymu hlavou. Mlčky vstal a přišel k Dohertymu, který mezitím dotelefonoval.

            „O co šlo?“ zeptal se tiše.

            „Volali kluci od techniků,“ zašeptal konstábl. „Prošmejdili každou popelnici v okolí baráku Lindy Lemercierový. Je to tak, jak řekla. V kontejneru přímo naproti vchodovejm dveřím byly dvě rtěnky značky Nyx.“

            „Ona ale mluvila o třech kusech,“ upozornil inspektor.

            „Jo. To je právě ten malér. Tu třetí prostě nemohli najít. Tak rozšířili oblast pátrání a nakonec ji objevili.“

            „Ano?“ oddychl si Sonny úlevně. Konstábl ale rozhodně nevypadal šťastně.

            „Jo. V záhonu Robin Shannonový.“

Detektivovy uvolněné rysy zkameněly. Chvíli bez mrknutí oka hleděl na Dohertyho, jenž se tvářil skoro omluvně.

            „To je přece úplná blbost,“ ohradil se pak šeptem. „Proč by si jen tak házela cizí rtěnku do vlastního keře?“

Konstábl pokrčil rameny.

            „Třeba vám lhala o značce, kterou používá. Prohledal ste její koupelnu?“

Sonny zavrtěl hlavou.

            „Ne. Docela jsem jí věřil. Mluvila o značce, kterou jsem v životě neslyšel, ale moje žena tvrdí, že existuje. Byla přesvědčivá. Navíc mě nenapadlo, že odněkud vytáhne další rtěnku a bude ji zahazovat u vlastního domu.“

            „Je to všechno moc divný, detektive.“

            „To máte pravdu. Jděte teď vyslechnout Jimmyho Zurta. Zaměřte se hlavně na den smrti Clarka Shannona. Tenhle výtečník tady,“ ukázal na Petera, „tvrdí, že celou dobu oxidovali ve sklepě Zurtových rodičů a zkoušeli s kapelou.“

            „Ano, uhodím na něj,“ slíbil konstábl a zmizel.

            „Tak, borče,“ odtušil Sonny posměvačně. „Ty tady budeš sedět tak dlouho, dokud tví kumpáni nepotvrdí nebo nevyvrátí tvoje tvrzení.“

Peter Rhys si posměšně odfrkl. Na tvářích měl rýhy od inspektorových nehtů, přesto mu kajícnost dlouho nevydržela. Dospěláci sou tak trapný, prolétlo mu hlavou.

K detektivově nelibosti Jimmy Zurst nejen potvrdil zrzkovu verzi příběhu, on dokonce dodal přesný harmonogram celého dne. Ráno nákupy s rodiči, dopoledne příprava slavnostní tabule, odpoledne odjezd mámy a táty do města a pro ně výtečná příležitost, jak se sejít ve sklepě a tam cvičit.

            „Ten třetí, Leroy, dokonce upozornil na sousedy,“ řekl Doherty, když se Sonnym opouštěli budovu školy. „Prý je museli slyšet na kilometry daleko. Zavolal jsem hostinskému, bydlí několik baráků od nich, a skutečně. Potvrdil, že šestnáctýho od brzkého odpoledne do pozdního večera zněla ze Zurtovic sklepa hrozná kakofonie. Neslyšeli ani vlastního slova.“

Inspektor sprostě zanadával a kopl do malého kamínku na chodníku.

            „Ti kluci jsou prvotřídní hajzlové,“ mínil. „Ale bohužel jsou tři a můžou si potvrdit alibi navzájem.“

            „Mimochodem, sháněl vás váš syn.“

Sonny okamžitě ožil.

            „Ano? Jak to víte?“

            „Volal mi. Prej se pokoušel dovolat vám, ale máte vypnutej mobil. Tak si našel na internetu moje číslo a zkusil to. Prej byl svědkem, jak nedostižnej Rhys zastrašuje malou Lauru Travalianovou. A něco divnýho se dělo s Clarkovou skříňkou v kostele.“

            „Cože?“ nechápal detektiv.

            „Je zamčená, ale jsou na ní fakt hnusný nápisy. Asi bychom to měli zkontrolovat.“

            „Jo, zajdeme tam. Teď jděte, konstáble. Dejte si něco k jídlu. A technikům řekněte, ať prozkoumají ty Nyx rtěnky, co našli v popelnici a v záhonu. Tu z keře především. Třeba tam budou otisky.“

            „Ano, detektive.“

            „Za dvě hodiny se sejdeme před kostelem.“

            „Rozkaz.“

Sonny si vzdychl.

            „Celým tím případem se prolínají rtěnky,“ houkl rozhozeně. „Ale žádná není ta pravá. Kam se poděla ta, co měl Clark na rtu?“

Doherty pokrčil rameny. Opět se tvářil takřka omluvně.

....................................................................................................................

            Stál před kostelem a bylo mu všelijak. Cítil, že teď se konečně dozví něco podstatného. Možná něco, co posune případ úplně jiným směrem. Odešel domů se najíst, postěžoval si Yukiko, která s ním vždycky sdílela jeho problémy, a prohodil několik slov s Luigim. Ten mu řekl o nepříjemném setkání s Peterem Rhysem a také o Lauřině výbuchu, když na ni zatlačil.

            „Ten zrzek ji nutí, aby si pamatovala, o čem spolu mluvili,“ informoval otce. „Ale už nechtěla říct, co to bylo.“

            „To je v pořádku, šampione,“ uklidňoval ho. „Já si s ní pak zkusím promluvit.“ A znovu vyslechnu Rhyse, dodal v duchu. Ten hajzlík mi od začátku pije krev.

            „Najedl jste se?“ promluvil na konstábla Dohertyho, který spěchal ke kostelu za ním. Ještě v ruce držel sáček s hamburgerem, jenž se snažil do sebe rychle nasoukat.

            „Už to bude,“ zahuhňal s plnými ústy.

            „V klidu,“ doporučil mu. „Nepotřebujeme tady mít další mrtvolu. Neuduste se tím.“

Policista namáhavě sežvýkal pokrm na pět velikých soust. Následně zmačkal mastný sáček a zahodil ho do koše.

            „Můžeme,“ řekl. „Volal sem k nám na stanici. Technici už tam dovezli ty Lindiny rtěnky. Laboranti je právě zkoumaj.“

            „Skvělá práce,“ pochválil ho Sonny. Konstábl se zatvářil potěšeně.

Uvnitř kostela byl příjemný chládek. V lavicích sedělo pár místních, kteří se přišli pomodlit k Matce bolestiplné. Faráře nebylo nikde vidět.

            „Kde by mohla být ta šatna?“ zašeptal detektiv a nahnul se k Dohertymu.

Ten pokrčil rameny, ale rychle přistoupil k jedné stařence, která sama obývala druhou lavici od oltáře.

            „Paninko, prosím vás, nevíte, kde mají děti ze sboru šatnu?“

Žena sebou polekaně škubla a nesouhlasně se na policistu zamračila.

            „Tady se nekřičí, mladíku,“ pokárala ho. „A co se té šatny týče, je nahoře ve věži. V druhém patře.“

Policisté poděkovali a vydali se na určené místo. Místnůstka v druhém poschodí byla malinká, protože věž kostela se směrem vzhůru lehce zužovala. Prostor byl ze tří čtvrtin vyplněn plechovými schránkami, způsobně narovnanými na sobě. Zbytek tvořil zanedbatelný úsek dřevěné podlahy a okno v bílé zdi.

Sonny s Dohertym se po příchodu rozkašlali, protože dupáním zvířili letitý prach. Detektiv se vzpamatoval jako první. V prašné mlze uviděl siluetu malé osoby. Když se polétavé částice opět usadily, všiml si, že se jedná o dívku s krátkými černými vlasy. Děvče si ho vylekaně prohlíželo a rychle před ním zavíralo dvířka schránky.

            „Ahoj,“ zahlaholil. „Nemusíš se mě bát. Já jsem detektiv de Rossi.“

Dívka zbledla.

            „Vy jste otec Luigiho?“

            „Ano,“ usmál se Sonny. „Tohle je konstábl Doherty. A ty jsi?“

Holčička chvíli váhala.

            „Laura Travalianová,“ špitla a tvářila se nervózně. Snažila se zavřít dvířka skříňky, opatřit je zámkem a ten zaklapnout. Očividně chtěla být co nejméně nápadná, ale dařil se jí pravý opak.

            „Toto je schránka Clarka Shannona?“ zeptal se inspektor a ukázal na skříňku vzdálenou dvě řady od té její. Přikývla.

Sonny ke schránce přistoupil. Jako první ho uhodily do očí urážlivé nápisy „HNUSNÁ LESBA“ a „JEŽÍŠ TĚ MILUJE – ale nikdo jiný už ne“. Prohlédl si nálepky, na kterých byly zprávy napsány. Jsou tam moc pevně přilepené, nedají se odtrhnout, pomyslel si zklamaně. Otočil se na Dohertyho, který stál klidně v zárubni dveří.

            „Nafoťte ty vzkazy na mobil, prosím vás. Ukážeme je grafologům.“

            „Ano,“ hlesl konstábl a z kapsy vytáhl telefon. Udělal několik fotografií a znovu ho schoval. Laura na jejich počínání hleděla s úžasem v očích. Chtěla odsud utéct, ale z nějakého důvodu se nemohla pohnout z místa.

Sonny položil ruce na vršek Clarkovy skříňky dlaněmi dolů. Plech příjemně chladil. Schránka měla pevné panty a byla zabezpečená bytelným zámkem. Inspektor ho trochu naklonil a pohlédl do otvoru pro odemykání.

            „Moc se v tom nevyznám,“ přiznal zamyšleně, „ale myslím, že je to zámek na univerzální klíč. Můžete nějaký sehnat, abychom se dostali dovnitř?“

Doherty si stoupl za něj a taktéž nahlédl do otvoru.

            „Jo. Tyhle znám, drží mi doma řetěz na vratech. Budu ale muset zajet do železářství. To je deset kilometrů vocaď. Potrvá to tak půl hoďky.“

Detektiv pokrčil rameny.

            „Co se dá dělat.“

Konstábl už chtěl odejít, když se najednou tichým hláskem ozvala Laura.

            „Já bych to mohla otevřít.“

Oba na ni pohlédli. Sonnymu v očích zahořela zvědavost.

            „Ano? A jak?“

Dívka zalovila v ledvince a vytáhla odsud něco, co nápadně připomínalo paklíč. Detektiv si nesmyslně vzpomenul na zlodějíčka Kevina, kterého kolegové v Olney-Oak Lane pokaždé dopadli s tímhle předmětem v kapse.

Laura přistoupila ke Clarkově skříňce a během několika minut ji odemknula. Počínala si jako profesionál. Sonny si tento poznatek uložil do paměti a slíbil si, že o něm později dlouze pouvažuje.

Pomalu otevřel dvířka a zvědavě nahlédl dovnitř. Uviděl chlapcovo sborové roucho, svazek papírů zhusta popsaných notami a – ach ano! To je ono, zaradoval se. Přímo na vrchu úhledné kopičky notových zápisů ležel hochův šedivý laptop. Vypadal zbrusu nově.

            „To je klukův počítač, ne?“ ozval se Doherty.

Detektiv přikývl a skoro posvátně jej uchopil do ruky.

            „Poznáváš ho?“ zeptal se Laury.

Ta vyjeveně zakroutila hlavou.

            „Ale … ale,“ koktala šokovaně. „Clark měl černej Acer. Tohleto je há-péčko.“

Skoro jako „á-péčko“, napadlo Sonnyho mimoděk a uvažoval, kdy naposledy měla Yukiko záchvat anginy. Nemohl si vzpomenout a to ho potěšilo.

            „Máte na stanici i nějaké ajťáky?“ zeptal se konstábla.

Přikývl.

            „Jo, můžu jim to vodnést. Ale co kdyby do toho kouk váš kluk? Tihle mladí přece počítačema doslova žijou.“

            „To sice ano, ale nevíme, co v tom je. Co když tam jsou nějaké nechutné fotky nebo porno? Nechci, aby to viděl.“

            „Chápu,“ hlesl Doherty a převzal od něj notebook.

Sonny přesunul pozornost na Lauru.

            „Díky. Opravdu jsi nám pomohla.“

Dívka stydlivě sklopila pohled do země.

            „Pomáhala jsi i Clarkovi?“ položil nevinnou otázku, kterou vůbec nic nezamýšlel. Laura v ten okamžik zbledla a horlivě zakroutila hlavou.

            „Nijak zvlášť,“ špitla odmítavě. „Spíš jsem koukala se ho zbavit. Byl otravnej.“

Inspektor nevěděl proč, ale poznal, že lže. Byla odhodlaná vypadat přesvědčivě, ale moc se jí to nedařilo. Rozmýšlel se, jestli na ni uhodit hned nebo ještě počkat. V rychlosti si sesumíroval poznatky o případu – tělo chlapce v pískovišti, jeho matka citlivá jako pařez, lehce pedofilní choutky Lindy Lemercierové, namachrovaný Peter Rhys a jeho kumpáni vlezdoprdelkové, a pak tato křehká dívka, která jako kdyby měla neustále nakročeno k útěku. Toliko k lidem. A co předměty? Rtěnka Rimmel na Clarkově rtu, sešity plné kresbiček žen, zběsile přeškrtaná stránka s ženskou anatomií, zpřeházené šatstvo v butiku paní Joshtové, rtěnka Nyx v lékařčině záhonu, šedivý laptop. Myšlenky mu letěly mozkem rychlostí blesku. Nedokázal z hlavy dostat slovo „rtěnka“. Kde, sakra, je ta od Rimmel?!

            „Detektive,“ ozval se nesměle konstábl.

Sonny několikrát zamrkal a projasnil pohled. Tušil, že odpověď má na dosah, ale neuměl ty dílky skládačky dát dohromady. Ještě něco chybí, pomyslel si frustrovaně. Něco mi uniká. Hlavní podstata. Ale kde ji, do prdele, vzít?

            „Budete Lauru ještě vyslýchat nebo půjdeme?“ promluvil znovu Doherty. Nezněl nakvašeně, jen se ptal.

            „Půjdeme,“ rozhodl. „Snad odpověď najdeme v notebooku. Nebo budeme mít z prdele kliku a na té rtěnce Nyx bude otisk prstu.“

Konstábl zachytil palec do zbylých prstů. Držme si pěsti, říkal tím.

Laura si po jejich spěšném odchodu velice oddychla.

....................................................................................................................

            Sonny ležel v posteli a slastně podřimoval. Yukiko odpočívala vedle něj. Malinko pochrupovala, což se jí stávalo po milování vždy. Už si ani nevzpomínal, kdy se mazlili naposledy. Ten věčný shon doma, jeho vztek a nezvladatelné bolesti hlavy a manželčiny epizody anginy to takřka znemožňovaly. Teď, když spokojeně relaxoval vedle ní, si uvědomil, že spoustu let žili jako poustevníci.

Včera do noci probírali případ. Vznesl myšlenku, že Laura Travalianová něco skrývá. Yukiko rozumně podotkla, že v případě nebohého Clarka Shannona mají všichni nějaká tajemství.

            „Znovu se všemi promluvím,“ řekl jí těsně před půlnocí, když se přesunuli z kuchyně do ložnice. Luigi dávno spal, ráno totiž brzy vstával. Farář Travalian pozval členy dětského sboru na pátou ráno. Musíme hodně zkoušet, pověděl jim. Novoroční žalmy se skvěle povedly, ale nesmíme usnout na vavřínech.

            „Dej si chvíli pauzu, lásko,“ domlouvala mu láskyplně a shrnovala si z plných lýtek punčochy. „Podezřelí nikam neutečou a nebožtík také ne.“

Sonny na ni vrhl překvapený pohled.

            „Odkdy holduješ černému humoru?“ vyzvídal se smíchem.

Na okamžik ztuhla šokem, ale pak se rozhihňala. Vypadala při tom neskutečně roztomile a k nakousnutí. O tom druhém ji pak sám přesvědčil.

Nyní ležel v posteli a ona ho ve spánku objímala. Cítil se šťastný. Rozsvítil displej mobilu. Bylo pět třicet. Luigi už asi odešel na zkoušku do kostela. Zpěv ho velmi bavil a naplňoval. Přemýšlel, že by se měl s Yukiko domluvit, jak to provedou s jeho docházkou do školy. Jsou jen dvě možnosti, uvažoval líně. Buď odjedeme, aby mohl co nejrychleji pokračovat ve studiu doma v Olney-Oak Lane, anebo zůstaneme a přihlásíme ho do místní školy. Chvíli obě alternativy zvažoval, než sám sobě zahanbeně přiznal, že se mu pryč nechce.

Nestačil však svou ranní uvažovací seanci dokončit, protože mu zavrněl telefon. Pohlédl na displej a zjistil, že to je Doherty.

            „Prosím, konstáble,“ ozval se polohlasem a shlédl na Yukikino temeno. Maličko sebou trhla, ale neprobudila se.

            „Detektive?“ zazněla podivně dutá odpověď z druhé strany. Navíc sem tam v reproduktoru zašumělo. „Můžete mluvit?“

            „Počkejte,“ hekl do telefonu, jak se snažil jemně vyprostit ruku zpod své ženy, aniž by ji probudil. Když se mu to podařilo, odešel do koupelny, která s ložnicí sousedila.

            „Teď už můžu mluvit.“

            „Naši hoši prozkoumali tu rtěnku ze záhonu Robin Shannonový.“

Sonny seděl na sklopeném záchodovém prkýnku. Když zaslechl, co Doherty říká, prudce se narovnal, až stařičká toaleta zanaříkala.

            „A?“ houkl netrpělivě.

            „Našli tam otisk,“ soukal ze sebe konstábl hořkým hlasem.

            „Sakra, chlape, vy mě chcete napínat, že jo?“ odsekl podrážděně. „Prostě to vyklopte!“

            „Patří Lauře Travalinový.“

Na obou stranách aparátu bylo hodnou chvíli hrobové ticho. Sonny snad po tisící sumíroval všechny díly skládačky, která dle jeho názoru měla velice brzy vytvořit celistvý obraz. Ale tenhle kousíček nezapadal. Ten zahníval a vůbec se do puzzlu nehodil. V hlavě mu jako nenechavý červ rejdila jediná otázka: Proč?

            „Proč?“ vyslovil ji nahlas. „Proč by odhazovala rtěnku naprosto cizí ženy do keře jiné úplně cizí ženy?“

Doherty do sluchátka nevěřícně zaprskal.

            „Co já vím?“

„A kde k ní přišla? Co s ní chtěla dělat? Proč se potřebovala zbavit líčidla, které mrtvý ani neměl na sobě?“ přihazoval Sonny další otázky.

„Všecko to strašně smrdí, inspektore,“ zahučel konstábl popuzeně. „Co nám z toho plyne? Že ho zabila? Ale proč?“

Sonny dlouho jen vrtěl hlavou a oči měl zavřeně.

            „Ne, ne, to tak určitě není,“ pronesl zaníceně. „Byla jeho kamarádka, jediná široko daleko.“

            „Sama přeci říkala, že ho měla plný zuby.“

            „Jo. Protože něco zastírá. Má tajemství a nechce nám ho říct. Možná v tom má prsty ten výtečník Rhys.“

            „Počkejte moment, detektive, mám jinej hovor. Vydržte mi na telefonu.“

            „Dobře,“ řekl Sonny a oddálil aparát od ucha. Mezitím, co si Doherty vyřizoval svůj telefonát, horečně přemýšlel. Tím uhnilým kouskem skládačky není samotná Laura, ale ta proklatá rtěnka značky Nyx. Co ta v tom má co dělat? Kluk měl na rtu rudý Rimmel, jeho matka používá oranžovou Paintglow a Lemercierová Burjois a svoje staré Nyxy vyhodila do popelnice. Kdyby ho zabila, asi těžko by se zbavovala inkriminovaných líčidel u vlastního domu. A co ta Laura? Proč sebrala rtěnku z kontejneru a hodila ji doktorce do záhonu? Nedává to smysl, hergot!

            „Detektive?“

Sonny rychle přiblížil sluchátko k uchu.

            „Ano?“

            „To byl Henry, náš specialista na počítače. Myslím, že vám můžu pomoct sestavit ten puzzle,“ řekl podivně dutým hlasem.

Inspektor chvíli mlčel.

            „Vy asi víte něco velikého, že? Zásadního?“ optal se zvláštně nábožným hlasem.

            „Ani netušíte, jak,“ hlesl Doherty temně.

            „Kde jste?“

            „V autě. Jedu za váma. Můžu přiject k vám domů?“

            „Že se ptáte! Ať už jste tady!“ křikl Sonny a vymrštil se na nohy.

Čekání bylo nesnesitelné. Velice se snažil Yukiko neprobudit, ale byl příliš rozčilený. A když byl nesvůj, neuměl chodit potichu. Vdusal do ložnice, jen aby se přesvědčil, že manželka je stejně dávno vzhůru. Prohlížela si ho svýma jantarovýma očima, které dostávaly odlesky letité whiskey.

            „Co se děje?“ zeptala se klidně a vyrovnaně.

            „Doherty prý ví něco velikého,“ odpověděl roztěkaně a natahoval si kalhoty. „Jede sem.“

            „Dobrá,“ špitla. „Budu tady, kdybys něco potřeboval.“

Konstábl dorazil ani ne za dvacet minut. Nechybělo mnoho a do kuchyně vběhl rychlostí sprintera, tak měl naspěch.

V ruce nesl Clarkův šedivý laptop HP.

            „Henry musel dešifrovat heslo. Ten kluk na tom měl všelijaký složitý bezpečnostní kraviny,“ halekal dychtivě.

Položil počítač na stůl, otevřel ho jako pudřenku a chvíli ťukal do kláves. Pak ho otočil obrazovkou k Sonnymu.

            „Koukněte na tenhle mejl z minulýho roku.“

Detektiv zamžoural na displej a začetl se do příslušných řádků. Stálo tam:

            „Moc tě prosím, zlato, vyslechni mě. Já přece nejsem pošahanej, jsem jen nemocnej nebo tak něco. Ani nevíš, jaký je to pro mě utrpení, tohle snášet. A jen ty mi můžeš pomoct!“

Horní lišta se jménem příjemce byla srolovaná, takže ji Sonny nemohl přečíst.

            „To psal Clark?“

            „Jo.“

            „A komu?“

            „Podle toho jejich nesmyslnýho uživatelskýho ména, který se častokrát nedá rozluštit, to je nějaká,“ zaostřil do mobilu, „LauritaTrav dvacet tři.“

            „Laura Travalianová,“ hlesl detektiv.

            „Jo.“

            „Je tam její odpověď?“

            „Samo,“ řekl Doherty a zase párkrát klikl na příslušné klávesy.

Stálo tam:

            „Dej už mi pokoj, sakra! Nejsem žádná tvoje služtička nebo bé-ef-ef, abys mě furt pronásledoval a stalkoval!“

            „Wow!“ hlesl Sonny hořce.

            „Co je to bé-ef-ef, šéfe?“

            „Best friend forever,“ řekl. „V překladu nejlepší kámoška. Někdy se taky říká ‚nejka‘“.

            „Aha. No, abychom si to shrnuli. Clark psal Lauře skoro denně tyhle mejly, kde jí žádá o kamarádství, náklonost a pochopení. Ona se jím cejtí pronásledovaná a votravuje ji neustále s ním mluvit.“

            „Takže přece jen byl mladý Clark úchyl junior?“ ozval se Sonny trpce. Konstábl proti své vůli vyprskl smíchy.

            „Jo, to sme si mysleli. Navíc nás v tom utvrdila klukova korespondence s Lindou Lemercierovou,“ dodal tajemně.

Detektiv vytřeštil oči. „Cože?!“

            „Jo,“ protáhl konstábl, který si užíval reakci svého nadřízeného. „Desítky mejlů se ‚sladkou Lindou‘, ve kterých se jí ptá na vzhled ženského pohlavního ústrojí a – teď se podržte – ji dokonce žádá o setkání, kde by mu ji mohla ukázat.“

Sonnymu se zvedl žaludek. Ten kluk byl fakt nemocný, pomyslel si.

            „Cože?“ opakoval znechuceně.

            „Jo. Chtěl na vlastní oči vidět její frndu,“ potvrdil konstábl pohřebně.

            „Bože můj,“ hlesl Sonny. „Teď už se moc nedivím, že ho zabili. Já bych ho asi strčil z okna taky.“

Doherty pohoršeně mlaskl.

            „Tohle neříkejte, šéfe, protože to není všecko. Zlatej hřeb teprve příde!“

            „Vážně?“ zašeptal zničeně. Nebyl si jistý, zda se na zlatý hřeb psychicky cítí.

            „Jo. Našli sme totiž eště jiný mejly. Úplně jinýho rázu. Měl je na svym druhym e-mailu.“

            „Druhým?“ ozval se Sonny nechápavě.

            „Jo. Ty nechutnosti si vyřizoval na soukromý adrese, ehm,“ listoval stránkami v mobilu, „Shanny třicet jedna.“

            „Ano.“

            „Ale pak sme narazili na jednu reklamu, co měl v koši. A tam psali, že se může zaregistrovat do nějaký soutěže o věcný ceny jak z týhle klasický adresy, tak z mejlu Clark tečka Habart nula jedna.“

Sonny byl tak zaujatý, že poposedl na samý okraj židle.

            „A našli jste to?“

            „Jasně,“ mrkl Doherty šibalsky. „Koukněte se. Je to dost zajímavý a taky nečekaný.“

Obrátil obrazovku zpátky k inspektorovi. Ve zprávě stálo:

            „Dobrý den, pane primáři. Jmenuji se Clark Habart. Narodil jsem se jako chlapec, ale od útlého dětství vím, že jsem dívka. Myslím jako děvče, líbí se mi holčičí šaty a líčení. Také se mi líbí víc kluci než holky. Hrozně toužím po tom nebýt už nadále Clarkem, ale Alicí. Prosím, mohl byste mi pomoct?“

Sonny dlouho nebyl schopen slova. Spousta dílků skládačky se zacvaknutím zapadla na své místo. To proto se chlapec tolik zajímal o dámské módní magazíny. To proto chtěl, aby mu Linda Lemercierová ukázala svůj „poklad“. Zřejmě to by i důvod, proč Lauru tolik žádal o pochopení. Chudák kluk, pomyslel si. Ale stále nevíme, kdo ho zabil. Víme už proč. Nevíme ale, kdo.

            „Odpověděl mu ten primář zpátky?“

            „Jo. Je to sexuolog a gynekolog z Londýna,“ řekl Doherty. „Sdělil hochovi, že je transsexuál. Ten se proti tomu zezačátku bouřil, ale pak to přijal. Vyměňovali si s doktůrkem spoustu mejlů, ve kterejch ho nabádal, aby si to pořádně promyslel. Taky mu říkal, ať to sdělí doma rodičům.“

            „A dál?“

            „Mladík v jednom z nich napsal, že to řekne tátovi, mámě ne. Vyslovil domněnku, že se matka možná líp sžije s přeměnou jeho pohlaví, než s faktem, že je homosexuál.“

            „Ach, dobrý bože,“ hlesl Sonny a vzpomněl si na kostnatý obličej Robin Shannonové. Ještě si s ní musím promluvit, prolétlo mu hlavou. „Ukažte mi ještě pár těch zpráv.“

            „Rozkaz. Tady, koukněte na tohle …“