O srdci ze zlata / Prolog

O srdci ze zlata / Prolog

Anotace: Mé nové dílko. (jako obvykle) věnováno Danovi Janů

6. srpna 1727, tvrz Hulé nedaleko Agoulle, Gony

Pierre-Louis si nuceně odkašlal a zbledl ještě více, než byste vůbec považovali za možné. Seděl za stolem v jídelně naproti svému hostiteli a zničeně hypnotizoval talíř před sebou. Snědl jedinou bramboru (přesněji řečeno její kousek) ale cítil, že ho to zasytilo, a nedokázal se přimět sníst něco víc.
Rozhlédl se po místnosti. U stolu seděl pouze majitel panství se svou nemanželskou dcerou s odporným jménem Fleur, jež se k ní vůbec nehodilo, a on. Nalevo od něj se na stěně vyjímal nádherný exotický gobelín vyobrazující výjevy z banketů, jež měly posilovat chuť k jídlu, ale mladému šlechtici se z nich zvedal žaludek. Zvedal se mu i z pouhého pohledu na talíř s pokrmem, dokonce i z pouhé myšlenky na jídlo. Uvažoval, že možná, kdyby vstal a ukrojil kus gobelínu, chutnal by lépe než jídlo naservírované k obědu. Na Hulé měli věru mizerného kuchaře.
„Je něco v nepořádku?“ otázal se svého hosta monsieur Albert a okázale přitom gestikuloval s bramborou napíchnutou na stříbrné vidličce. Pokaždé, když rukou pohnul směrem ke své dceři, se Fleur nenápadně přikrčila, aby ji náhodou zelenina nezasáhla, kdyby z vidličky odlétla.
„Omlouvám se, vznešený hrabě,“ prohlásil co nejzdvořileji Pierre-Louis, „rozhodně jsem vás nemínil urazit, avšak dlouhá cesta lodí mi příliš neprospěla… a… pořád mi není úplně dobře…“
Hrabě se shovívavě usmál. „Ale milý pane d’Agoulle, z Francie jste přeci přijel již před několika hodinami! Co se dá dělat, nechám jídlo odnést, snad se vám udělá lépe. Možná by vám pomohl čerstvý vzduch, co říkáte? Uděláme si výlet do skal, dám připravit kočár.“
„Ach, to zní nádherně, papá!“ zvolala Fleur.
„Jistě, dítě, ale ty s námi nikam nejedeš,“ odvětil její otec. „Zůstaneš tady, chci, aby tu byl z naší rodiny aspoň někdo, když tu má choť nyní nepobývá.“
Dívka se na okamžik zamračila, ale pak se celá rozzářená obrátila na Pierre-Louise. „Budu se těšit na váš návrat, monsieur.“
„Jistě,“ opáčil nepříliš nadšeně on. Byl zde několik hodin a ta dívka mu okamžitě začala nadbíhat. Nebylo divu, velice se podobal svému otci a byl na rozdíl od Fleur velmi pohledný, měl však již manželku ve Francii.

Když vyrazili, Pierre-Louisovi nejednou prolétlo hlavou, jestli s ním má majitel panství dobré úmysly, neboť cesta bryčkou mu dělala mnohem hůř, navzdory tvrzení pana hraběte. Při tom kodrcání po nerovné cestě, kdy bryčka nadskakovala nárazy o kameny, měl opravdu každou chvíli strach, že nevolnost nepřekoná, a kdykoli zatoužil požádat o zpomalení, rychle si to rozmyslel, neboť se bál, že by z jeho úst nevyšla pouze slova. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se modlit a doufat, že projížďku ve zdraví přečká.
Krajina kolem byla nepříliš zajímavá, stejně jako název místa, kam mířili. Mládenci z kontinentální Evropy vůbec připadalo, že místní si s vlastními jmény příliš hlavu nelámou – královský zámek se nazýval jednoduše Château La Maison du Roi.
Tráva zežloutla parným létem, jež si vybíralo daň víceméně na všem včetně lidí. Ti byli unavenější a nepracovali tak efektivně. Vypadalo to, že letos bude špatná úroda.
Bryčka vjela do skal, šedavé stěny se kolem nich zvedaly, jako by se z nich mělo formovat přírodní vězení. Pierre-Louis se kolem sebe rozhlížel a snažil se předstírat, že je ohromen monumentálností těchto majestátních kamenných obrů. Nic však nebylo vzdálenější pravdě. Raději by dlel v zámecké bibliotéce.
Do tváře mu narážel teplý vítr z jihu, povoz jako by stále zrychloval. Kočí musel být podle Pierre-Louisova názoru vskutku odvážný, na takové manévry při kraji srázu by si on sám jakživ netroufnul.
Podíval se před sebe a nahlas polknul, do cesty se jim postavila ostrá zatáčka. Kočí do ní vjel plnou silou, jedno kolo bryčky sjelo přes okraj a povoz se děsivě naklonil. Mladičký aristokrat vykřikl, a ten výkřik prolomil dosavadní ticho přerušované pouze šviháním kočího biče, prolétl skalisky a zanikl kdesi v dálce. Muž se nedokázal udržet a zřítil se do rokle pod nimi. Bryčka se ladně vyhoupla zpátky na cestu a s okázalou bezstarostností pokračovala nerušeně dál, zanechavši svého pasažéra všanc osudu.
Mladík dopadl na tvrdou skálu, na balvany, jež se z ní kdysi dávno odlomily a při svém pádu byly do hladka omláceny o jiné stěny skal. Náraz mu z plic vyhnal všechen vzduch. Lapal po dechu a několik minut se bál pohnout, ale byl naživu, ještě stále žil. Nevěřil, co se stalo. Proč ho hrabě nezachránil?
Pomalu a opatrně pohnul hlavou a obrátil tvář doleva. Spatřil krev. Svou vlastní krev. Její droboučké kapičky přistály na šedém ponurém kameni a působily naprosto nepatřičným dojmem. Překrásně se třpytily na horkém srpnovém slunci.

Autor Rebejah, 14.10.2019
Přečteno 225x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

pěkně napsané, ale v druhé půlce bych trochu zvýraznil odstavce pro lepší orientace v textu (můj názor)

14.10.2019 17:25:50 |

děkuji

14.10.2019 17:46:55 | Rebejah

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí