(Revoluční rok) 1863 / Konec světa / 26

(Revoluční rok) 1863 / Konec světa / 26

Co teď? Ano, to je bezpochyby ta správná otázka. To je, oč tu běží (jak by řekl Shakespeare). Je to to první, co mne napadá, když se probouzím v Ethanově objetí. Kdybych Lavionin odchod zapil alkoholem, možná by to vysvětlovalo, proč jsem byl svolný se s Ethanem vyspat. Já ale žádný nepožil. O to víc mne události uplynulé noci matou a děsí.
Už podruhé jsem Lavion podvedl. Uvažuji, oč je má zrada horší, když jsme teď manželé, a oč je horší, když Dominique, má chyba z Agoulle, byla žena a Ethan je muž. Cítím se provinile, ale zároveň vnímám i zcela jiný pocit – uspokojení. A jsem tím naprosto šokován.
„Vstávám a sunu se do kuchyňky. Za mnou se ozývá jeho hlas: „Jsi vzhůru?“
Usměju se. „Jo. Nemusíš šeptat.“
„Kam jdeš?“ ptá se.
„Potřebuju vodku,“ říkám a mohutně si lokám z lahve.
„Árno,“ oslovuje mne. Podívám se na jeho tvář, ozářenou petrolejovou lampičkou. „Příště si sundej protézu.“
Vyprsknu vodku. Nedokážu to ovládnout, prostě se musím rozesmát. Jde o bezprostřední nutkání. „Jasně. Promiň, včera jsem… moc jsem včera nepřemýšlel… víš… bylo to tak… nečekané… rychlé…“ Umlkám a klopím zrak k podlaze. Sklenku s alkoholem svírám tak pevně, až mi zbělají klouby v prstech. Takové věci bych měl říkat Lavion… S ní bych se měl milovat, ne s Ethanem.
„Myslíš na Lavion, že?“ pronese ponuře on. „Jasně. Já jsem idiot. Myslel jsem… ta noc…“
Přecházím k němu, beru jeho tvář do dlaní a políbím ho. Ani nevím, proč, a už vůbec nedovedu vysvětlit, proč se ze mě vyhrnou následující slova: „Ne, Ethane, tak to není. Mám tě moc rád. A… Lavion tady není, ty ano.“
Povytahuje obočí. „Chceš, aby se to opakovalo?“
Krčím rameny. Vracím se k vodce a znova se napiju. Na jeho přání mu nalévám do nízké sklenice. Když mu ji podávám, optám se zvědavě: „Hele, poslyš, odkdy to vůbec víš? Jak dlouho jsi do mě zamilovaný?“
Zrudne. „No…“ protáhne. „Myslím…“ Přivírá oči, aby se přemístil myšlenkami do časů, jež dávno minuly, a bere si sklenici. „Myslím, že jsem se do tebe tak nějak postupně zamilovával celý život. Ale uvědomil jsem si to v tom vězení. Tak hezky ses o mě staral…“
Usmívám se. „Víš,“ říkám pomalu a trvá mi dlouho, než se odhodlám to vyslovit, „myslím, že tě taky miluju.“
Dívá se mi do očí. Pak ke mně přistupuje a vášnivě mě líbá. Povaluje mě na postel. „Ethane! Ethane, ne, nech mě!“ volám, ale přitom se směju. Nutno dodat, že mé protesty nejsou nikterak vehementní.

Dopoledne (hodně pozdě dopoledne) se chystáme k zámku. „A ví vůbec Rosk, že má přijít?“ napadá mě náhle. Včera jsme neměli čas za ním jít, po cestě nás přepadli, pak jsme šli sem a pak… pak jsem už zase podváděl Lavion.
„V noci jsem za ním byl.“
„A kdy jako?!“ žasnu.
„Když jsi spal,“ krčí rameny. „Od toho mě máš, ne? Abych ti pomáhal.“
„He, no… včera to vypadalo, že tě mám i od jiných věcí…“
„Jsi připraven se utkat u zámku?“
Bezvýrazně přikyvuji. „Jen… Víš, něco mi říká, že to bude poslední boj.“
Ruku v ruce kráčíme po ulici. Cítím na sobě Ethanův pohled. „Až se vrátíme,“ říká, „měl by sis zas odbarvit vlasy. Začíná ti to odrůstat.“
Směju se. „Jasně.“
Ulice jsou jedna barikáda, patrně naše včerejší návštěva zámku nebyla ponechána bez odezvy. Na jedné z nově vyrostlých překážek se setkáváme s Roskem a agoulleskými rebely. „Hurá na zámek?“ pohlíží na mě kapitán.
„Hurá na zámek,“ přitakám odhodlaně, ačkoliv v nitru žádné takové odhodlání necítím. Mám vlastně dost velký strach.
„Tak co, užijem si ještě před bitvou?“ špitne mi spiklenecky do ucha Ethan. Málem se rozesměju.
„Co gardisté? Můžeme se na chvilku… vzdálit?“
„Kdyby se blížili, řeknu vám,“ na to on. Přikyvuji, beru Ethana za ruku a mizíme v podloubí. Já ho taky chci. Stoupám na špičku, abych ho políbil, kladu dlaň na jeho hruď a vnímám, jak mu bije jeho silné srdce. Začíná mi být jedno, jestli nás někdo vidí. Ethan na to podle všeho ani nikdy nepomyslel, rovnou se na mě vrhá. Objímám ho druhou rukou kolem krku a on mi rukama sjíždí k rozkroku. Zasměju se.
„Hej vy dva!“
Trháme sebou. Ethan se lekne, až mě kousne. „Promiň,“ hlesne. Přikyvuji a přikládám si dlaň ke rtu, z něhož mi proudem teče krev. Ethan se obrací na kapitána: „Co je, sakra?!“
„Gardisté!“ Když kolem něj procházím, sevře mi rameno. „On? Vážně?“
„A co je ti do prdele po tom, Rosku?!“
Zaujímáme své pozice a já zakládám do luku první dva šípy. Ethan má vmžiku v ruce svou šavli a pistoli, stejně jako Rosk. Několik dalších povstalců nabíjí karabiny. Nakláním hlavu ke straně a poslouchám. Ve vzduchu je cítit napětí před bitvou. Kolem vládne ticho. Pak jej přeruší jejich kroky. Už jdou.
Boj je krátký. Kdo nepadne, prchá pryč. Posunujeme se o několik ulic dál k dalšímu oddílu roajalistů. Uprostřed přestřelky se najednou objevuje on. Okamžitě přestáváme s palbou. Nikdy jsme ho neviděli, ale z úcty, jakou vůči němu projevují vojáci, jednoznačně vyplývá, o koho se jedná. Stojí před námi Jeho Veličenstvo. Musel se ze mě stát opravdový zločinec, když po mně jde král osobně. Držím napnutou tětivu, ale neodvažuji se šíp pustit. Nikdo se neodvažuje vystřelit. Protože u sebe drží jako lidský štít černovlasou dívku bezpochyby mladší než já. Podle toho, jak Ethan ztuhne, když ji spatří, hádám, že je to Kamila.
Ona i král se dívají přímo na něho. Ethan je bílý jako stěna. Pohledem mu vyjadřuji, že je mi to líto, ovšem on plnou pozornost věnuje jen své sestřenici, které král drží nůž na krku. Otvírá ústa, ale nevyjde z nich ani hláska. Svírá ruce v pěst. Hýbá rty, ale neslyším ho. Pak si uvědomuji, že taky nahlas nic neříká. Tiše se na mne obrací s prosbou: „Zastřel ho.“ Vrtím hlavou. Nemohu ho zabít, tiskne si ji k tělu. Leda že… Namířím hrot šípu na jeho hlavu. Tajím dech a vysílám smrtící střelu, ale před vladaře se vrhá vysoký voják a šíp zasahuje jeho. Sprostě zakleju. Mám svůj cíl na dosah ruky, ale nemůžu ho zabít. Vyšlu druhý šíp, tentokrát směrem k jeho noze. Voják, který mu spěchá na pomoc, není dost rychlý a střela vládce zasahuje nad kotník. Vzkřikne. Pak dívce po krku začínají stékat krvavé stružky. Má vlastní rána mě pálí. Jako by z veliké dálky zaslechnu Ethanův slabý výkřik. Zoufalý. Plný beznaděje. Svaly na Olbramově paži se napnou. Podřezává Kamile hrdlo.
Zlatý hřeb dnešního dne na straně roajalistů proběhl a oni míří pryč. Loučíme se s nimi několika šípy a střelami do zad. Nebrání se. Pak se vrhám k Ethanovi a objímám ho. „Ethane, moc mě to mrzí.“
„Nemohl jsi nic dělat. Nemohl jsi ji zachránit.“
Odkládáme návštěvu zámku na druhý den, protože Ethan je naprosto zničený. Cestou zpátky nepromluví ani slovo a je bílý jako papír. V našem pokoji si leháme na postel a já ho objímám kolem ramen. Promlouvá po čtvrt hodině:
„Ten parchant ji vzal s sebou… Nemůžu ji ani pohřbít…“
Zesílím své objetí.
Pohlíží na mě. „Přísahej, že ji pomstíš, Árno. Že ho zabiješ.“
Hledím do dálky. „Přísahám,“ prohlásím pevně.

Autor Rebejah, 09.12.2019
Přečteno 95x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

..do luku první dva šípy, co raději do kuše první dva šípy? zase jen můj postřeh. Jinak velmi akční díl...aneb každého se nám zachránit nepodaří...

15.12.2019 09:58:28 | Danny Jé

Do luku. Árnovou hlavní zbraní je luk:)
ne, každého se nám opravdu zachránit nepodaří, revoluce je krutá

15.12.2019 10:00:26 | Rebejah

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter