Detektivka I.

Detektivka I.

Anotace: Dannymu Jé. Zatím to nemá název, takže pokud by vás něco napadlo, budu vděčná

Setkaly se naproti kavárně na malém náměstí zdobeném kamennou sochou muže s jednou rukou vztyčenou vzhůru. Do podstavce byl vyryt nápis: ÁRNO ÖÖRR, 1841 – 1863. A pod tím skvělo se ještě heslo: SLÁVA REPUBLICE! Doby věhlasu onoho muže se nicméně připomínaly už pouze v učebnicích dějepisu a památník tu nehybně stojíc shlížel na kolemjdoucí, kteří jej okázale míjeli, a sloužil víceméně pouze jako rozhledna ptákům, jež jej kropili svým trusem. Výjimečně se u něj zastavila nějaká skupinka školáků a ještě výjimečněji učitelka prohodila o monsieur Öörrovi několik slov. Občas o něj nějaká stařenka zavadila soucitnými slovy: „Ubohý chlapče, jak mlád jsi zemřel…“
Ani Amy O’Donnellová nevěnovala dávnému vůdci revoluce pozornost a soustředila se na svoji kamarádku. Byla to drobná mladá žena hustých černých vlnitých vlasů, z jejíž kulaté tváře se dívaly tmavé oči za hranatými brýlemi. Měla na sobě světlé rifle a tenisky, červený kabát zapnutý jen na dva vrchní knoflíky a růžové tričko, pod nímž jí vystupovalo lehce zvětšené břicho.
„Casey Muriel O’Donnellová!“ zvolala Amy a roztáhla paže. „Kdy jsme se viděly naposledy? Bylo to ještě v Glasgow, takže tak… před pěti lety?“
„Před šesti,“ opravila ji s úsměvem, „a jsem teď Mörgdtová. Casey Mörgdtová.“
„Vdala ses?“
„Ano,“ řekla a ukázala prsten s velkým kamenem. „Ale AG, ty ses vůbec nezměnila!“ Prohlížela si ji v marné snaze najít známku toho, že těch šest let vůbec uběhlo. Amy nevypadala ani o den starší a stále měla i svůj dobrý vkus, oblékla si žluté triko bez výstřihu poseté stříkanci oranžové a červené. Velmi jí slušelo. Byla trochu vyšší než Casey a mimořádně pohledná.
„Pojďme do kavárny, venku je chladno,“ navrhla. Místnost svou malebností připomínala domeček pro panenky. Posadily se k oknu, byly jedinými zákaznicemi. Servírka tuctového vzhledu jim přinesla objednaný čaj a k němu talířek s koláčky na účet podniku.
„Ty nejsi vdaná?“ zeptala se zvědavě Casey.
„Vždyť jsem ti psala, posílala jsem i fotky!“ zasmála se Amy O’Donnellová. „Ale manželství nestojí za nic, udělala jsem pitomost a vzala si investigativního novináře. Věčně je pryč. Jezdí nejen do Londýna, ale i do kontinentální Evropy. Je to opravdu nuda, když je manžel někde v Pobaltí.“
„Můj muž Sse je zdravotní bratr, takže je taky celý den pryč. Ale je to něco jiného.“
„Máte děti?“
„Sse má z prvního manželství syna Pierra, je mu sedm. Spolu máme čtyřletou Charlottu, říkáme jí Charlie. Čekáme další, ale necháme se překvapit, jestli to bude syn, nebo dcera.“
„My děti nemáme,“ opáčila zahořkle Amy. „Manžel nemůže.“
„Kde vlastně pracuješ?“
„Jsem prodavačka, asi na víc nemám…“ odpověděla po chvíli váhání Amy. „Ty?“
„Učila jsem angličtinu, ale doktor mi nařídil být radši doma. Jak to, že jsi prodavačka, studovala jsi přeci psychologii.“
„Stejně jako ty jsem zjistila, že to asi není to pravé pro mě. Odešla jsem rok po tobě.“ Rychle změnila téma: „Jak s tebou vlastně Pierre vychází, jako s nevlastní matkou?“
„To samozřejmě vím, ale myslela jsem, že ses tam vrátila… Pokud jde o Pierra… No, jak se mnou vychází… Jako s nevlastní matkou,“ vzdychla. „Ano, přesně jak jsi řekla, AG…“
„To mě mrzí,“ pravila a odmlčely se. Amy se zahleděla z okna. Náhle sebou trhla a přejela si rukou přes oči. Ne, kdepak, nebyl to sen. Muž v mikině s nápisem NOTHING’S IMPOSSIBLE stál nyní venku před kavárnou a pozoroval ji. Byla si tím jistá, díval se přímo na ni. Opíral se o Öörrův památník.

Obě Skotky ještě chvíli poseděly, pak Café d’Or opustily a vydaly se zpět k památníku. Casey si za chůze zapínala kabát a Amy si upravovala oranžovou šálu. Slunce, ač stále svítilo, nemělo již sílu krajinu zahřát, chladný severní vítr vítězil. Na hlavě a zdvižené ruce památníku svítilo cosi bílého, ale nedalo se určit, zda je to ptačí trus, nebo první jinovatka.
Jakmile vyšly z domečku, muž s dlouhými tmavými vlasy si nasadil sluneční brýle a jako by nic se odlepil od sochy a s rukama v kapsách zamířil do parku naproti. Amy ho nedůvěřivě pozorovala. Pak se obrátila na svoji dávnou kamarádku.
„I když jsem nedostudovala, pořád mám psychologii ráda a čtu různé studie. Nedávno jsem narazila na jednu obzvláště zajímavou.“
„O čem byla?“ zeptala se se zaujetím Casey a navlékala si vlněné rukavice.
„O sériových vrazích.“
Mladá žena sebou trhla. „Proč čteš takové věci, AG?! Nemůže z toho být nic dobrého.“
„Casey, naprosto mě to uchvátilo. Já… Nechápu, jak někteří lidé mohou tak dokonale skrývat své emoce! Představ si, že vůbec nemusíš tušit, s kým žiješ! Třeba manželé, kteří spolu žijí dvacet, třicet let a přitom… nemají ponětí, že jejich partner…“
„Máš pravdu. Je to nepochopitelné.“
„A fascinující!“ Amy se ohlédla a úsměv jí z tváře vyprchal. Zbledla, když uviděla, že muž v mikině s anglickým nápisem nyní sedí na lavičce na kraji parku, před obličejem si drží noviny, ale těsně za hranicí potištěného papíru ji stále pozoruje.
„Děje se něco?“ zeptala se kamarádka.
Amy se k ní obrátila a zrychleně dýchala. „Nic,“ vyhrkla nepřesvědčivě. „Neděje se nic.“
Na nádraží dorazily před večerem. Během čekání na vlak si dál povídaly. Jakmile dorazil spoj do Ykkhó, nastoupily a prodíraly se úzkou chodbičkou k nějakému volnému kupé. Vtom Amy opět zesinala a nečekaně prude se zastavila. Přímo proti ní stál muž, který ji celé odpoledne sledoval.
„AG, co je ti? Dneska nejsi ve své kůži.“ Casey se na ni podívala starostlivým pohledem.
„Máš pravdu, nejsem,“ špitla ona a vtáhla kamarádku do nejbližšího kupé. Byla tu pouze dvě volná místa, a tak je s radostí obsadily. Asi po deseti minutách se Amy odhodlala vzhlédnout – a málem se skácela v mdlobách. Její pronásledovatel stál na chodbě u okénka, rukama za zády se nepochybně přidržoval zábradlí, ale pronikavýma očima se skrz sklo stále vpíjel do Amy.
„Zapomněla jsem ti dát lístek!“ vypískla Casey nečekaně a Amy nadskočila. „Cvakneš i můj, prosím?“ požádala, když jí podávala malé obdélníčky papíru.
Přikývla. Vysoukala se z kupé a prosmýkla se kolem tmavovlasého muže. Nervózně se ohlédla, jestli tam pořád stojí, ale výhled jí zacláněl jakýsi dvoumetrový obr v šedém. Proplétala se mezi lidmi postávajícími mimo kupé a konečně se jí podařilo uniknout z uličky. Strčila lístek do přístroje, ozvalo se uspokojivé cvaknutí a na jízdence se zjevil drobný čas označení. Nechala potisknout i kamarádčinu a pak se otočila, že se vrátí. Ocitla se tváří v tvář muži v mikině s vyšitým NOTHING’S IMPOSSIBLE.
Zalapala po dechu. „Proč mě sledujete? Nic jsem vám neudělala! Kdo vůbec jste?!“ vyjekla.
Muž se usmál vědoucím úsměvem, ale nic neřekl. Chytil ji za ruku a bolestivě jí ji zmáčknul. Amy zaúpěla, vykroutila ji z jeho sevření, zle se na něj zadívala a rozutekla se zpátky do kupé za Casey, jak nejrychleji uměla.

Autor Rebejah, 11.12.2019
Přečteno 126x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Co se týče názvu, ten by měl vycházet z příběhu, takhle je to dost obtížné během první kapitoly. Jestli je to detektivka, nerozumím propojení hrdinů z vymyšleného království Gony tohoto příběhu. Neřekl bych, že je to dobrý nápad. Proč začínat příběh s odkazem na jiné historicko-fantasy romány? Ale je to jen můj subjektivní pohled. Jinak jsem samozřejmě zvědavý, jak se příběh bude vyvíjet dál...

15.12.2019 09:35:53 | Danny Jé

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter