Málo mě řezali XI

Málo mě řezali XI

XI

Většinu odpoledne strávím před vchodem do metra, kde číhám na zapomenutý drobný v automatech na jízdenky. Když jich mám dost vydám se k telefonní budce a na příštích pár dní si domluvím několik prohlídek. I kdyby se mi ale povedlo někoho přesvědčit, aby mi počkal do výplaty, pořád to neřeší, kde budu dneska spát. 

Bezcílně bloudím oranžovou nocí a začínám si trochu vyčítat, že jsem to nakonec nevzal u Ivety. Její gauč by byl nejspíš mnohem pohodlnější než kolohnátův, ale i kdyby nebyl, moje vyhlídky na přežití by na něm zaručeně byly mnohem vyšší než teď. Při troše štěstí bych se nejspíš dokázal propracovat i do postele. Já vím, že jsem zamilovanej, ale na oltář lásky musí občas člověk přinášet i ne úplně příjemný oběti. Já bych to už ale nějak překousnul a třeba by si mě pak u sebe nechala i bez výplaty, dokud

—dokud nezdědím dům, vkladní knížku a dvě auta?

—dokud si nenajdu práci, ze který mě hned nevyhoděj?

—dokud nezavolám mámě, aby mě zase založila?

—dokud někdo nekoupí filmový práva na knížku o mým dětství, kterou napíše ten reklamní textař, kterej mi tehdy kupoval piva U Kotrmelců, protože jeho život byl tak prázdnej, že ho bavilo poslouchat mý nesouvislý blábolení o tom, jak jsem vyrůstal v městečku na úpatí horskýho masivu, ze kterýho se do údolí valívaly ty nejtěžší ocelově šedivý mraky a urputnost, se kterou se hnaly přes hřebeny, nám naháněla smrtelnou hrůzu, protože ty mraky totiž byly vážně tak těžký, že by vás dokázaly rozdrtit, a dokonce se říkalo, že někdy, dokud je obloha ještě bez mraků a vítr nefouká, můžete zaslechnout čvachtavý třísknutí kovu o kámen? 

—dokud jí nedojde, co jsem zač.

 

Domnělou bezcílnost mýho bloumání nakonec přesvědčivě popře nádražka, která se přede mnou najednou vynoří. Skrze nažloutle teplý světlo, co se rozlívá do tmy za oknem, mě láká blíž a já se nebráním.

Z pohledu dovnitř se mi dělá strašně smutno. Ani ne tak po lidech jako po časech, ve kterejch jsem s nima žil. Marie tam stejně jako tehdy roznáší piva a kořalky. Dokonce má na sobě ten rozkošně žmolkovatej tyrkysovej svetřík. Ve způsobu, jakým se nese, ale chybí její obvyklá rozvernost. Něco mi říká, že za to můžu já.  

Drž hubu! zarazím svoji paměť dřív, než mým směrem stihne vrhnout nějaký konkrétnější vzpomínky.

Pozornost pak raděj zaměřím na kníra, kterej tam samozřejmě taky sedí. Je mi smutno po chvílích, kdy do mě se slzama v očích hučel ty svý jurodivý moudra a mystický varování. „— s ním je to těžký, mladej! Někdy přijde a ty ho znáš. Každej ho zná, dokud sedí. Ale jak odejde, jak zmizí, zmizí ti z paměti všechno i s tim jeho čertovským jménem! Říkám ti – je to ďábel! Lucifer jeden smradlavej. Poznáš ho po smradu spálenejch chlupů. Ten zkurvenej smrad si nespleteš ani dybys byl hluchej, slepej nebo blbej. A jak zmizí i s tim svým pekelnym smradem, tak nic! Nic! Nevíš nic! Zapomeneš jméno a vůbec! Většina si ani nepamatuje, že přišel. A ty, co jo, si tím nejsou vůbec jistý! Tak o tom nikdo radšej nemluvím, abych nebyl za ožralu. Jediný, co po sobě nechá je ten smrad. Jak dybys veprosřed hospody zapálil zdechlinu koně! Takovej smrad si, mladej, nespleteš! Tak si naň dávej bacha! Štípou z něj voči!“ 

I když jsem toho dneska kromě milkšejku a pár hltů z kohoutku moc nevypil, mrazem zcvrklej močák mě nutí do čůrání. Nostalgicky si teda stoupnu před svoji oblíbenou mapu na západní zdi a od stěny začíná stoupat pára. 

Močení je i za normálních okolností velice katartickej moment. Já si teď ale navíc uvědomuju, jaký štěstí jsem měl v posledních pár dnech a hodinách, že právě teď můžu močit právě tady. Takže se samozřejmě zase rozbrečím.

Z dojetí mě ale vytrhne pobuda, kterej se najednou vypotácí z nádražky a hrne si to taky ke zdi.

Bohužel ho znám od vidění. Je tak docela možný, že to má taky tak. Slzy proto okamžitě potlačím a s močením naopak přitlačím.

Stoupne si kousek ode mě. „Szeš to ty?“

Bez klepání zapínám poklopec.

„Szeš!“ řekne, když se mu povede líp zaostřit. “A kon— kon'čně ti dal někdo— přsz rypák!“

Ignoruju ho a odcházím.

„Kv'li tzbě—“ odbrkne si, než pokračuje: „—se Marie chová jak piča?“ 

Mečík se mi při těch slovech tetelivě otevírá v kapse a já se vracím k pobudovi.

„N'nechá člověka ani prochlazstat vejpla—“ 

Popuda se  hlavou odrazí od stěny a žuchne na zem. 

Obličej má zabořenej v teple žlutým sněhu, se kterým se teď poeticky mísí jeho krev. Nejsem si jistej, jestli to má nějakej hlubší význam. Poezie už taková ale prostě je. 

Zakleknu na něj.

Pokouší se něco říct. Já to ale nechci slyšet. Při každým pokusu mu proto zatlačím hlavu hloub.

Chtěl bych mu říct něco jako, že o Marii takhle nikdo mluvit nebude. Přijde mi to ale děsně uhozený. Takže na něm prostě dál jen tak klečím a vlastně ani moc nevím, čeho tím chci dosáhnout.

Najednou se ale přistihnu, že mu sahám do zadní kapsy u kalhot a vytahuju z ní peněženku. 

A proč taky ne? Stejně už je ze mě psanec!

„Tohle je ta výplata, cos chtěl prochlastat?!“ má tam jen sedm ušušněnejch stovek a pár drobnejch.

Nechám si jen jeho občanku a peněženku pohodím vedle něj. „Vím, kdo seš a kde bydlíš,“ řeknu tak rádoby drsně, až je to komický. 

Pak prostě vstanu a odcházím. Po pár krocích se ale zarazím. „Kdyby ti to nebylo jasný, tak ti vlastně vyhrožuju fyzickou likvidací, jestli o tomhle někomu něco řekneš.“

Nic na to nenamítá.

Jdu dál. Znovu se ale zastavím. „A nebo se dozvím, žes mluvil nebo se k Marii choval nějak nevhodně nebo neuctivě,“ řeknu teda nakonec a zní to ještě víc uhozeně, než jak jsem se bál.

Jdu dál, ale ne dlouho. Po pár metrech se totiž znovu otočím a vydám se zpátky k němu. „Vlastně by bylo vůbec nejlepší, kdyby ses tady už nikdy neukázal.“ Z těch slov je mi najednou hrozně smutno. Ještě víc smutno, než když jsem před pár minutama hleděl dovnitř. Přijde mi, že nejspíš neudělal nic zase tak hroznýho, aby si tím vysloužil tak nelidsky krutej trest. Přijdu teda až k němu, abych mu řek, že to poslední jsem nemyslel tak moc doslova. On ale buď spí, nebo je v bezvědomí. Což je u ožralů jeho kalibru vlastně jeden a ten samej stav.

Nechci riskovat, že má bráchu, protože svět nepotřebuje dalšího truchlícího Čuňase. Odtáhnu ho proto před vchod a zabouchám na okno. Pak se rychle schovám za roh a poslouchám.

Když se chvilku nic neděje, vykouknu. 

Nikde nikdo.

Jdu teda znovu zabouchat na okno. Dveře se ale najednou rozlítnou dokořán. 

Schovám se znovu za roh. 

Když slyším halekání, který je stejně pobavený jako ustaraný způsobem, jakým to uměj jen zasloužilý kořalové, rozběhnu se konečně zpátky do noci.

 

Přemýšlím o tom, co jsem  právě udělal. Málem jsem se totiž dopustil loupežnýho přepadení. 

Málem ze mě byl loupežník!

Loupežník je děsně komický slovo. Stejně jako bandita nebo hrdlořez. Hrdlořez ale navzdory svý poťouchlosti docela dobře vystihuje míru krve a násilí, co s sebou výkon takovýho povolání nese. 

Hrdlořez.

Vím o někom, komu by se líbilo, kdyby se ze mě stal takovej hrdlořez. Prozatím ale budu muset toho krvelačníka, co se mi žíznivě zmítá v kapse, zklamat. Doufám totiž, že budou stačit výhružky a na řezání hrdel nikdy nedojde. A i kdyby došlo, já bych na to stejně neměl žaludek a nejspíš tam ten lup nechal a prostě utek. Někdo by moh namítnout, že se to už vlastně stalo. Já toho pobudu nejspíš ale ani oloupit nechtěl. Nebo chtěl, ale ten lup za to nakonec nestál. 

To je ono! Úspěšnej loupežník přece není žádnej truhlík, co přepadává pocestný. Takovej elitní loupežník si vždycky počíhá na kočár, co převáží truhly plný zlata a drahýho kamení, nebo aspoň místní honoraci, co je těma tretkama ověnčená. Bohužel pro ně světem vládne gravitace, která je jak známo neúplatná. Takže dřív nebo pozděj si i ti nejurozenější prostě uženou aspoň středně těžkej případ skoliózy a stejně jako tu pověstnou dvojku, zdraví a zuby, páteř máme taky každej jenom jednu. Takovej loupežník pak vlastně není tak docela loupežník, ale spíš fyzioterapeut. A každej se nejspíš shodneme, že fyioterapeutika je nejenom záslužný ale taky děsně náročný povolání, jehož výkon si zaslouží náležitou odměnu.

Mám z výběru svý nový profese vážně radost a myslím, že i máma by na mě byla konečně pyšná. Vždycky ze mě totiž chtěla mít doktora.

Je už sice pozdě, ale stejně se rovnou vydám na místo, o kterým s jistotou vím, že je plný potenciálních pacientů, z nichž některý jsou nejspíš i děsně urgentní případy. 

 

Cestou řeším, co by takovej správnej fyzioterapeut měl mít za stejnokroj. Lyžařská kukla nebo šátek přes obličej by asi byli ideální. Na ty ale budou peníze, až vyšetřím prvního pacienta.

Pro začátek by se to ale dalo zvládnout i se šálou a kulichem. V zimě vlastně každej vypadá jako takovej potenciální fyzioterapeut. Až na mě. Já jsem naprostej vytrtaj. Nemám totiž samozřejmě ani šálu ani čepici. To se ale už brzo změní. Prostě si v příšeří počíhám na nějakýho haranta. Nejspíš budu předstírat, že před panelákem na někoho čekám. Budu si taky muset dávat dobrej pozor na to, aby mě neviděl. Nenechám si přece zavřít praxi kvůli tomu, že mě nějakej spratek identifikoval. Doufám, že mi padne do rány nějakej, co má aspoň trochu vkusnou šálu a kulicha. Nechci přece při svý první rehabilitaci vypadat jako úplnej šašek. Jak se přiblíží! Lepnu mu takovou výchovnou, až se mu z toho před očima udělaj identifikaci znemožňující mžitky. Taková rána mu samozřejmě nevyhnutelně odmrští kulicha z hlavy.  Já ho ale ještě v letu elegantně chytím. Než klukovi dojde, co se děje, odmotám si z něj i tu šálu. On na mě ale nejspíš začne kňučet, že ho táta zbije, protože si bude myslet, že tu čepici i šálu zase někde ztratil. Kluci jako on totiž podobný věci ztrácej tak často, až to některý z rodičů už nevydržej. Mně ho pak samozřejmě bude děsně líto, protože trpím chronickou soucitností. Takže mu tu čepici i šálu nakonec vrátím a nejspíš ho při tom ani nekopnu do břicha, aby věděl, že cizí lidi nemá otravovat se svýma problémama. Svýho prvního pacienta tak budu stejně muset vyšetřit bez odpovídajícího stejnokroje.

 

Docela to tu znám. Chodívali jsme tudy s Marií na procházky do lesa. Je to taková jedna dlouhá vlnitá cesta. Na to, jak je dlouhá, je to ale zároveň nejkratší cesta k lesu. Místní usedlíci se ji snažili už několikrát pro veřejnost zavřít. Prý kvůli bezpečnosti. Nejsou tu totiž žádný chodníky. Prozatím je cesta ale pořád veřejná a na to, že furt sněží, tu narozdíl od centra ani není žádná břečka. 

Silnici lemuje zleva i zprava nepřerušovanej pás na sebe navazujících zdí. S Marií jsme si vždycky říkali, že jestli se nám někdy povede mít vlastní dům, budeme kolem něj mít jenom plot. A to až kvůli dětem, aby nevběhly pod auto. Pak jsme se takhle smáli, že tyhle lidi si třeba můžou dovolit mít tolik dětí, že obyčejnej plot jejich nápor prostě nevydrží.

Jednou jsme chtěli nahlídnout na druhou stranu některýho z těch nebetyčnejch valů. Bohužel jsme si ale nepřinesli vlastní žebřík. Až do tý doby jsme si totiž neuvědomili, že na celý tý ulici nebyla ani jediná popelnice, na kterou by se dalo vylízt.

 

Z nostalgie mě najednou vytrhne mocný burácení motoru, kterej má nejspíš víc plnokrevníků, než všechny auta, co kdy naši měli dohromady.

Pak zpoza zatáčky vyšlehnou světlomety a za pár vteřin se kolem mě prožene jeden z nejhonosnějších kočárů, jaký jsem kdy viděl. Nemůžu přitom neobdivovat rozměry jeho kufru, ve kterým by se krásně dokázala vyspat aspoň tříčlenná rodina a v nohách by jim určitě ještě zbylo dost místa na jedno středně velký plemeno psa případně libovolnej počet koček.

Je jasný, že se jedná o velice akutní případ. Zahodím proto cígo a rozběhnu se. Vzduch mi ale svou mrazivou ostrostí drásá plíce do krve, takže se už po pár metrech musím zastavit. 

Kočár zatím mizí v nejbližší zákrutě a s ním i moje šance na ambulantní zákrok.

Opírám se o zeď a snažím se nepozvracet. Pod rukou si uvědomuju granulovitost opravdovýho kamene, ze kterýho je ta zeď postavená. Je tak dlouhá a obrovská, že její materiál by vystačil na hezkej rodinnej domek. Na protější straně cesty je zase zeď, která je od pohledu jen z omýtnutejch cihel nebo tvárnic. Jiný zdi jsou zase obložený takovejma těma dlaždicema, co kámen jenom imitujou. Takovejch lidí je mi najednou líto. V místní komunitě jsou nejspíš považovaný za chudáky, když nemaj ani na pořádnej šutr, a ostatní si proto nejspíš jen tak z plezíru choděj před ty jejich chudácký zdi venčit psi.

Pomalu pokračuju v cestě.

Těsně před zákrutou vystřídá jedna zeď druhou. Každá jsou z jinýho kamene a mezi nima je takovej cihlovej šev. Když ho přejdu, objeví se přede mnou zase ten kočár. 

Řidiči se nějak povedlo najet do brány tak, že teď nemůže pořádně dopředu ani dozadu.

Připravím si mečíka a přeběhnu na druhou stranu cesty. Špiónsky se plížím podél jedný z těch chudších zdí, jejíž stavba nejspíš stejně stála pořád víc, než co dá většina lidí za hypotéku na nezrekonstruovanej byt někde v centru.

Jsem už na úrovni brány, do který se kočár pořád snaží marně trefit.

Brána najednou kočár sevře, jako by ho chtěla k sobě láskyplně přivinout a říct, že to nevadí, že společně to zvládnou. Kočár ale zplašeně zařadí divokou zpátečku a z objetí se vyprostí. Nepotřebuje se totiž nikoho doprošovat. Brána teda rozpaží vrata a nechá kočár, ať si dělá, jak chce. A ten se skřípěním vtrhne dovnitř.

Rozběhnu se za ním a protáhnu se skrz zavírající se bránu.

Na druhý straně vlítnu do křoví. 

Kočár zhurta zastaví na konci příjezdový cesty, na který navzdory dnešní chumelenici není ani vločka. Zaručeně musí být vyhřívaná. V porovnání s uzoulinkým fukarem pod výlohou realitní kanceláře se tak jedná o naprostou megavilu mezi nabídkou ubytování pro bezdomovce. 

Z kočáru vystoupí srstnatá postava, co proti světlu automatickýho venkovního osvětlení vypadá jako nějaký chlupatý strašidlo, na jehož pojmenování si ústní lidová slovesnost vylámala zuby.

Ta bytost najednou práskne dveřma tak mocně, že kdybych tak jako malej prásknul dveřma od toho našeho vergla, dostal bych přednášku o tom, jak jsem si na to nevydělal, a pak ještě pár facek, abych si tu lekci spojil se silným emočním prožitkem a líp se mi to pak pamatovalo, protože minule to asi nestačilo. 

Bytost kočár ani nezamkne a vydá se ke svý dvoupatrový sluji, která nemá skoro žádný zdi. Je to samý sklo. A vlastně to dává smysl.  Na co stavět barák se zdma a zbytečně vyhazovat peníze za zedníky, když už máte jednu obrovskou kolem něj a skláři taky nejspíš potřebujou něco žrát? 

Když ta bytost zmizí uvnitř, počkám, až  světlo na zahradě zhasne a přeběhnu na místo s lepším výhledem na celou tu rozežraně opulentní výlohu společensko-ekonomický nadřazenosti. Světlo se ale kvůli přecitlivělýmu čidlu znovu rozsvítí.

Zatímco si balím cígo, v nose mám takovej ten pocit, jako když zakopnete na křivým chodníku.

Zapálím si a ve druhém patře se rozsvítí. Ta místnost je ale tak hluboká, že z ní sotva něco vidím. 

Pak k oknu přejde ta bytost. Svoji srst shodí na podlahu a odhalí svou skutečnou podobu.  Je to žena blíž neurčitýho věku a zdá se, že je nejspíš docela dost krásná. Na sobě má bledě žlutý, řasený šaty s volánkovejma rukávkama, rozparkem od boků až po kotníky a ostře střiženým výstřihem, kterej se táhne skoro až do devadesátkově útlýho pasu, aniž by cestou prozradil něco důležitýho. 

Nezůčastněně něco někomu říká a pak si jako panička odejde bez zhasnutí.

Po chvíli se světla rozsvítí v přízemí a odhalí rozšafně obrovskou kuchyň, ve který se nejspíš vaří jen velice zřídka. Podle mě se tam spíš se skleničkou něčeho, co v supermarketu nekoupíte, posedává kolem kuchyňskýho ostrova, kterej plynule navazuje na závratně prostornej obývák velikosti menší výrobní haly s otevřeným plynovým krbem uprostřed. V zadní části je pak ještě nejspíš jednací koutek s knihovnou táhnoucí se od kraje ke kraji a několika koženejma křeslama.

Panička z mrazáku vyštrachá obrovskou zdobnou flašku čirýho alkoholu, kterej vyklopí do takový tý obrovský skleničky na víno a sedne si k tomu kuchyňskýmu ostrovu, co je delší než většina barů, u kterejch jsem kdy seděl. Víc než ostrov je to vlastně spíš takovej kuchyňskej kontinent. 

Zatímco panička to do sebe klopí jako kamióňák po měsíčním turnusu, v ložnici se konečně zhasne.

Jak se nehýbu začíná mi být taková zima, že si nemůžu ani ubalit cígo. Sotva se mi povede zapálit jedno z těch od babice.  

Kouřím a bavím se přitom představou, že bych tu moh taky klidně umrznout. Mráz by hezky zakonzervoval moje tělo až do oblevy, kdy bych se konečně začal pomalu rozkládat. Intenzita hnilobnýho puchu z mý tlející mrtvoly by pak dosáhla vrcholu právě v průběhu první jarní garden party. Nejdřív by mě nejspíš objevila něčí čivava a po ní její starostlivej páníček. Byl bych v takovým polo-zhrouceným podřepu a v ruce ještě pořád držel rozmočeně zhnědlý cígo. Za tu hrůzu v jejich očích by to nejspíš i stálo. Oni by pak ale můj případ určitě použili, jako argument pro uzavření tý cesty k lesu, takže by k němu Marie musela jezdit děsnou klikou kolem celýho města, což jí prostě nemůžu udělat.

Paní domu přechází před tu prosklenou zeď do zahrady a zírá v ní sama na sebe. Tma je hrozně zajímavý zrcadlo. Narozdíl od obyčejnýho zrcadla totiž nikdy nevíte, co všechno kromě vás z ní zírá zpátky.

Pak dolů přichází její manžel. Při pohledu na něj mnou projede ještě větší zima. Má na sobě totiž župan tak teňoulinkatej, že se pohybuje na samotný hranici materiální existence. Nejspíš proto, že cokoliv těžšího už by jeho páteř prostě neunesla. Ten župánek je vlastně takový zoufalý volání o pomoc. A co bych to byl za fyzioterapeuta, kdybych ho nevyslyšel!

Posadí se naproti její skleničce.

Můžu si jenom domýšlet, o čem se asi tak bavěj.

Jsme až neúnosně bohatý, promne si krční páteř

Já vím, sleduje ho se sklopenou hlavou v odraze. Kde ale dneska sehnat dobrýho fyzioterapeuta?

To kdybych věděl! rozpaží ruce. Hned bych mu tohle všechno dal, ať si to veme. Hlavně, když se budu moct zase narovnat.

Odhrne si vlasy z očí a vrací se ke kontinentu.

Jsme tak hrozně bohatý, že si tu musím trajdat v županu, co je tak tenkej a lehkej, že vlastně vůbec nehřeje. Čum, jak je tenkej! Zatahá za ten svůj župánek a druhou ruku natáhne k ní. Ten kontinent mezi nima je ale tak obrovskej, že i kdyby se ona raděj nenatáhla po skleničce, stejně by se  nemohli jeden druhýho dotknout.

Tři patra máme! Ukazuje směrem nahoru. A každý je dokonale vyhřátý, i  když furt větráme! Ať ale za energie propálíme, kolik chceme pořád to nestačí.

Ona mlčky zírá do sklenky. 

On otevřenou dlaní poukáže na ni: A ty si tu sedíš celá navlečená, jak kdybysme už konečně neměli ani na zálohy!

Ona zase přejde zpátky před výlohu do zahrady, otočí se na něj a poslušně si přetáhne šaty přes hlavu. 

On jde k ní. No není to takhle lepší, než si kurvit páteř v tak drahým oblečení? Zvedene šaty ze země, hodí je na krb a odchází. 

Nezapomeň ho zapnout, ať jsou ráno čistý! Povídá za ním panička. Krb je totiž pro tyhle lidi nejspíš naše obdoba pračky.

Šaty začínaj hořet a ona se otáčí do zahrady.

Stojí tam celá nahatá a dlaněma po sobě roztírá to teplo, co o něm prve mluvil její muž. Po pažích se přesune na prsa, po kterejch následujou boky a pak—

Trhnu hlavou na stranu.

V zahradě se rozsvítí světlo.

Otočím se zpátky k domu. Její obličej je křikem celej zkřivenej. Rukama se chaoticky pokouší zakrývat ty svoje nahoty a zároveň ukazovat směrem do zahrady.

Opouštím úkryt. V tu chvíli se ale vrací manžel. Na moment zmrzu a doufám, že stejně jako některý predátoři registruje jen kořist v pohybu. Manžel si ale v zápětí bere ten největší řeznickej nůž, jako by byl moc chudej na to spolíhat na policajty, a chrabře míří ke vchodovejm dveřím.

Na víc nečekám a utíkám k bráně.

Jestli se chceš nechat rozpárat nějkým zpovykaným skoliotikem, tak si dál utíkej k tý bráně. Slyším najednou ospalej hlas svýho pudu sebezáchovy.

Co jinýho tak asi můžu dělat? ptám se.

Co to meleš?! osopí se

Uvědom si, s kým mluvíš! Upozorním ho na to, kdo je tady pořád ještě pán.

Ne ty! Paměť

Ty se paktuješ s tou sviní?!

Nejspíš se ti konečně povedlo dohnat ji k delíriu. Blouzní totiž něco o chlupatejch démonech, co si nezamykaj kočár.

No jasně!

Když se vchodvý dveře otevřou,  jsem už skoro u kočáru. Přikrčím se a zbytek vzdálenosti opatrně doplížím.

„Prostě sem, kurva, pošlete někoho dřív, než toho úchyla najdu!“ povídá nejspíš do jednoho z těch přenosnejch telefonů.

S prstem na rtech pro jistotu vytáhnu z kapsy rozjuchanýho mečíka. Jediný, na čem tomu malýmu šermíři záleží, je krev.

V dálce se začínaj ozývat policejní sirény.

Vykouknu přes okýnko. Stojí před otevřenejma dveřma v tom svým župánku a hrozně moc si říká o fyzioterapii.

Když jsou sirény skoro před tou jeho haciendou, otevře bránu a vydá se jim naproti. Já se přitom proplížím kolem kořáru až na stranu spolujezdce. 

Přes okýnko znovu vykouknu, abych se ujistil, že se nedívá a vklouznu dovnitř. 

Kabina kočáru se rozsvítí.

Chvilku přemlouvám čudlík na stropním panelu, aby zhasnul. Jenže on nespolupracuje. Zhasnu proto pěstí. Pak přelezu na zadní sedačky a špízuju, co se děje u brány. 

Do zahrady vjížděj dvě policejní auta a třetí zůstává stát ve vjezdu. Sotva vypnou houkačky, manžel jim už ukazuje odkud a kam jsem podle něj utíkal. Majáky přitom dál vesele blikaj a světelný kužely baterek strážců zákona začínaj pročesávat zahradu.

Nechci jim pomáhat, takže pro svoji vlastní ochranu, odklopím zadní sedačku, skrze kterou si chytře vlezu do kufru a jen na oko ji za sebou zaklapnu.

 

Po několika desítkách minut slyším, že brána se zavírá.

„Tak určitě, že nechala klíče v zapalování, kráva jedna nebeská!“ Slyším manželův hlas, zatímco startuje kočár. „Aby si s tim moh ten uchyl asi odjet, nebo co!?“

‚To je pravda!‘ vykřiknu na svůj pud sebezáchovy.

Že seš úchyl?

‚Ne! Že jsme s tím mohli prostě odjet! Proč jsme to neudělali?‘ ptám se, zatímco kočár zastavuje v garáži.

Nemáš řidičák, odpovídá suše.

Manžel vystupuje a s pípnutím zamyká kočár.

Tak jsme zase v pasti, povídám naštvaně.

Nadruhou stranu je tady docela teplo a útulno a taky tu nehrozí, že ti spirituální ozvěna něčí babičky sedne uprostřed noci na ksicht. 

Ses s ní na mě vážně spolčil, jo?

Ty vole! vyjede na mě najednou pud sebezáchovy. Ona to s tebou myslí dobře! Bez ní by se někdo jako ty sotva dožil volebního práva.

Zrádče! Schoulím se v kufru do klubíčka a dál se s ním už nebavím.

Chtěl bych si zapálit, ale i bez keců toho podrazáckýho pudu vím, že to nejspíš není nejlepší nápad. Stejně ale škrtnu zapalovačem, abych se aspoň rozhlídnul,  s čím tu můžu pracovat. 

Oproti včerejšku, je to vlastně výraznej krok kupředu.

Je to tu úplně přesně tak prostorný, jak jsem si to představoval. Dokonce tu už začíná být i takový teplo, jako by se tu se mnou vážně choulil libovolnej počet koček. Sundám si proto kabát a složím si ho pod hlavu.

Zatímco usínám přemýšlím, jak skvělý by bylo získat tenhle prostor k pronájmu. Pak mi ale dojde, že by nejspíš bylo vážně otravný dohadovat se furt s poštou o tom, že mi už zase něco nedoručili, i když jsem byl doma, protože panička si potřebovala zajet na nákup.

 

 

Vzbudil jsem se se zalknutím. Skrze takový to úzký přízemní okno už totiž do prádelny pronikaly první ranní paprsky a spalovaly tmu. 

Marie ležela na boku vedle mě a levý stehno jí cudně padalo přes pravý. 

Nahota nikdy nebyla tak upřímná. 

Mezi těma vlhkýma betonovýma stěnama, kam lidi chodili sušit svý věčně poskvrněný prádlo, ležela nekonečně čistá a nádherná na plátech polystyrenu, který ještě ten den někdo vzal a zateplil s nima zdi toho paneláku.

Když se taky vzbudila, stoupla si proti světlu. Paprsky obtékaly její tělo a na jeho hranici se tříštily do barev. Chvilku tam tak stála a rozhlížela se po kalhotkách. Nikdy v životě jsem neviděl nic smutnějšího, než když si je v tom prvním ranním světle oblíkala. „Musím na směnu.“

„Nechceš se třeba nejdřív třeba vysprchovat?“

„Ne.“

Před panelákem se ale, navzdory ceduli NEŠLAPAT ZELENÉ pověšený na překříženejch lyžích, rozběhla do trávy a bezradně se tam potácela jako lesní víla po obrně. 

Než jsem ji dohnal, propadla větvemi košatýho jehličnanu a zůstala pod nima ležet. 

„Přijdeš pozdě na směnu.“

„To už je jedno.“

Vlezl jsem za ní a hlavu si opřel o loket. Nepřítomně zírala skrze větve do nikam. Položil jsem se proto na záda a taky zíral do nikam. Byl jsem totiž přesvědčenej, že bez ní ani já před sebou nic nemám.

„Nádražka!“ najednou vyskočila v dalším záchvatu zodpovědnosti.

 

Šli jsem po chodníku podél tří proudový silnice. Napravo od nás vycházelo slunce a zalívalo město tím nejkrvavějším ranním světlem.

“No neni to krásný, jak dneska auta vířej rosu?” řekla po chvíli mlčenlivý chůze.

„Smog.“

Praštila mě pěstí do ramena silněj, než obvykle.

 

Do nádražky jsme nešli hned. Místo toho jsme jen tak seděli na nástupišti. 

Vlaky přijíždějící do stanice mě vždycky děsili kolosálností svejch železnejch kol, co při brždění skučí, jako by ty masivní bestie prožívaly pekelný muka.

Po pár minutách se zvedla a odešla.

Zabořil jsem hlavu do dlaní, ještě jsem ji v nich cítil. 

Rozbrečel jsem se. 

Z nosu se mi spustil sopel a slzy pak tu její vůni smyly do posledního feromonu.

Autor Jirim, 21.06.2022
Přečteno 22x
Tipy 3
Poslední tipující: Lexi, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Fakt se mi líbí tvůj styl. I to, jak zacházíš s jazykem

25.06.2022 11:31:38 | Lexi

Děkuju :) Jestli se můžu zeptat... Co myslíš tím, že se ti líbí, jak zacházím s jazykem? Nedávno mi totiž někdo řekl, že to mám plný stylistických zvěrstev :/

26.06.2022 22:03:46 | Jirim

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí