Za Axela Fössra / Druhá kapitola - Agrippina

Anotace: ...

Agrippina Aersová zvolna a obezřetně vystupovala schody. Nedívala se pod nohy, nýbrž soustředěně pozorovala hladinu horkého čaje v hrnku. Vůně bylin ji mámila. Zanesla čaj Světlaně Nikitovně, která téměř celý den seděla v komnatě dětí a opečovávala malého Antoina. Dítě nevypadalo vůbec dobře. Jeho šance se snižovaly každým dnem, každou hodinou, kdy ho spalovala horkost. Ochutnavačka se na ně chvíli smutně dívala. Představa, že by na tom podobně byl její vlastní syn… ta představa byla nesnesitelná. Pokusila se na plukovníkovu manželku konejšivě usmát, ale… nedařilo se jí to. Cítila úplně stejnou beznaděj jako ruská princezna… Bylo-li to vůbec možné, mohla-li vůbec cítit stejně trpkou bezmoc jako vlastní matka nemocného chlapce.

„Jak je na tom?“ zeptala se sevřeně. Sotva šeptala.

„Pořád stejně.“ Princezna nezvedla hlavu, neobrátila k ní tvář. Dál sledovala vlastní ruku hladící Antoinovy tmavě kaštanové vlásky.

Agrippina se rozpačitě odvrátila. „Donesla jsem vám ten čaj. Bude na stolku.“ Využila příležitost projít kolem kolébky s Axelovými dvojčaty a nahlédnout dovnitř. Děti měly bledé modré oči, které tak dobře znala. Napadlo ji, kolik z Axelových dětí asi zdědí jeho bílý pruh ve vlasech… Ucouvla a rychle se vytratila.

U oběda i večeře stála Agrippina na svém oblíbeném místě vedle skříně, kde na ni ode dveří nebylo vidět. Ona ale viděla vše. Viděla plukovníka d’Agoulle v čele velkého stolu, Axela Fössra po jeho pravici, na dalším místě Alexandra, Světlanu po plukovníkově levici. Všimla si, že paní domu má kolem krku nový náhrdelník s ametysty a safíry. Hlavou jí proběhla vzpomínka. I ona mívala náhrdelník. Náhrdelník z kostí, které našla na ulici a sama očistila. Za těch několik měsíců živoření mezi nejspodnější vrstvou obyvatelstva si na něj zvykla. Plukovníkovi se ale nezamlouval, a tak ho musela přestat nosit. Výměnou za dobrou práci, střechu nad hlavou, samostatnou útulnou jizbu v prvním patře, stravu. Výměnou za něco mnohem víc. Nebýt plukovníka, nebýt toho, že ji přijal do svých služeb, by dnes neměla tu největší radost. Už si myslela, že je dokonale prázdná, že nedokáže milovat. Ale když v sobě pocítila pohyby a kopání a když pak změť růžovoučkých ručiček, nožiček a bledých očiček držela na prsou ve snaze kojit, pochopila, že ve svém srdci našla místo a lásku právě pro ni.

Navečer, namísto aby jako obyčejně zmizela ve vlastní komůrce, jež v prvním patře sousedila s komůrkou Jankovljevů, vystoupala Agrippina do patra druhého a zaklepala na dveře Axela Fössra.

„Dále,“ zazněla odpověď mladého Švéda.

Agrippina stiskla kliku. Když jí dveře odkryly výhled na něj, setkaly se pohledy oněch mladých lidí. Oba se usmáli, on mírně, skoro omluvně, ona upřímně, vesele a šťastně. Zalila ji vlna štěstí z jeho návratu. Všimla si, že sedí u stolu a právě se hotoví nalít si do sklenice jakési rudé tekutiny ze džbánu z křišťálového skla. Sklenice byla ze skla nazelenalého, dostal ji od plukovníkovy ženy jako svatební dar a v soukromí nepil z jiné číše.

„Počkej,“ usmála se na něj vřele, přistoupila blíž a sáhla rukou k šatům, ale lžíci už předtím odložila. Pokrčila rameny a utvořila z dlaní a prstů malou mističku. S významným, až prosebným pohledem k němu ruce napřáhla.

„Co děláš?“ Náhle se na ni téměř mračil.

„Jsem přeci ochutnavačka…“

„Ochutnávat máš jídlo a pití mého pána, jeho ženy a jejich dětí, ne moje.“ Jeho hlas zněl ledově. „Na mém životě či smrti nezáleží.“

„To není pravda!“ chtěla užuž vykřiknout, ale včas se opanovala. Spolkla vášnivé zvolání a jen na něj dál upírala pohled. Voják po sléze zjevně pochopil, že mu jinak nedovolí se napít, a tak jí do nastavených dlaní nalil trošinku obsahu džbánu. Dívka mu slabým kývnutím poděkovala a sklonila hlavu. Ladným pohybem si o předloktí otřela šátek, který si tím stáhla pod bradu, a pak smočila rty ve víně ve svých dlaních. Pomalu se napřimujíc, upíjela tu trošinku nápoje, kterou jí Švéd poskytl.

Axel se na ni nedíval, nečekal, až nápoj ochutná. Už si naléval do číše. Právě postavil džbán zpět na stůl a hmátl po sklenici, když Agrippina vyrazila přidušený sten. Zkřivila obličej, přitiskla si ruku k žaludku, obrátila oči v sloup a začala klesat k zemi.

Axelovi se děsem rozšířily zřítelnice Vyskočil ze židle, vrhl se k dívce a popadl ji do náruče. Slabounce hekl, když ji zvedal. Jeho nohy vyběhly ke dveřím. Pomocí loktu otevřel, načež vyrazil přes chodbu a po schodech dolů. Už se blížil k Jankovljevově komůrce, když tu se ochablé paže zvedly a objaly ho kolem krku. Úzké rty se usmály, zelené oči otevřely, hlava zdvihla a opřela o jeho rameno.

„Otevři až ty druhé dveře,“ zaškemrala.

Švéd se zastavil. „Ty huso pitomá!“ odplivl. „Takové pitomé žerty! Nejradši bych tě na místě hodil na zem!“

Usmála se ještě srdečněji, protože věděla, že za jeho hněvem stojí úleva od obav a láska k ní. Pohladila ho po tváři porostlé drsným strništěm světlounkých vousů. „Tak už se nezlob…“ V očích jí zasvítily lišácké plamínky. „Pojďme ke mně. Mám pro tebe překvapení.“

„To si tedy dám líbit, po tom šoku, který jsem kvůli tobě zažil,“ broukl a otevřel její dveře. V jizbě byla tma a on nesl v náručí ochutnavačku, proto si nesvítil voskovicí na cestu. Agrippina se mu začala zmítat v sevření. Kroutila se jako had ve snaze přimět ho, aby ji postavil na zem.

„Pusť mě! Zapřísahám tě, pusť mě, Axeli Fössre!“ naléhala. Poznala, že ho překvapilo, že přitom nezvedla hlas. Zastavil, postavil ji na zem. Téměř viděla, jak na ni udiveně hledí. Jemně ho uchopila za ruku. Vedla ho dobře známou tmou, dokud se jí hladké dřevo neotřelo o bok. Zastavila se.

„Počkej tady,“ špitla dychtivě. „A proboha, drž jazyk za zuby! Jestli budeš dělat hluk, následky si poneseš sám!“ Po paměti se vydala k lůžku, nahmatala voskovici a zažehla ji. Dlaní světlo skrývala a dovolila mu rozlít se po okolí, až když se vrátila k Axelovi. Potutelně se na něj usmívala. Nejprve hleděl na ni. Pak sklouzl pohledem níž. Ke kolébce, u které stáli. S úsměvem sledovala, jak se v jeho očích rodí čirý úžas, když shlížel na dvě tělíčka spící vedle sebe. Na výrazu v jeho pohledu se nezměnilo nic, když po sléze zdvihl zrak k ní.

„Moje…?“ vypravil ze sebe. „Kdy…?“

V jeho očích viděla jen překvapení. Nedokázala určit, zda je rád či nerad. Znejistěla.

„Obě?“ zeptal se a na okamžik se pohledem vrátil k dětem.

Vytušila, na co se ptá. Přikývla. „Oba,“ potvrdila i slovy. Tiše si odkašláním pročistila hrdlo. „Muselo… k tomu dojít…“ Trochu provinile se pousmála. „… když jsme se loučili. Narodili se předloni v listopadu.“

„Trochu brzo, ne?“ Jak očekávala, mladému vojákovi bleskově došlo, že od března do listopadu neuplyne devět měsíců.

Pokrčila rameny. „Jsou v pořádku,“ utrousila.

„Proč jsi mi o nich neřekla už loni v prosinci? Proč jsi mi je už tehdy neukázala?“ kroutil nevěřícně hlavou.

„Byl jsi… moc slabý a nemocný. Nepřipadalo mi… vhodné ti je ukazovat tehdy, navíc… vzhledem ke tvým dcerám.“

Nesoustředěně přikývl. „Tohle jsou taky dcery?“

„Dcera a syn.“ Zaváhala. „Musela jsem jim dát nějaká jména a… pro chlapce mi tak nějak připadalo vhodné jméno našeho chlebodárce. Je to Arian Pierre…“ Nejistě na něj pohlédla. „Arian Pierre Fössr…“ Když se nedočkala reakce, dodala: „Dcera je Agrippina Fössrová.“

„Agrippina… Fössrová…“ opakoval hloubavě. Zdvihl k ní zrak a ona konečně zahlédla v jeho očích cit, lásku a něhu.

„Mají tvoje oči,“ řekla, nevědouc, proč.

Láska a něha z vojákových bledých očí ustoupily. Zbyl chlad ledu, jehož barvu měly. Stiskl Agrippinino zápěstí a odvlekl ji k lůžku, přitlačil ji ke sloupku postele. „Ty jsi matka, přičemž ale pořád děláš ochutnavačku?!“ zasyčel tlumeně. „Myslíš to vážně? Myslíš vůbec?!“

„Co je tobě do toho?!“ šeptala vášnivě a z očí jí šlehaly blesky. „Byl jsi pryč, vůbec ses o mě nezajímal! Myslíš, že mě plukovník bude živit zadarmo? A já teď nemůžu myslet jen na sebe!“

„Takže myslíš na děti tak, že je málem připravíš o matku?“ zlobil se.

„Zatím žiju,“ opáčila s ledovým klidem v hlase, byť ne v srdci. Uvědomovala si, že má Axel pravdu, jenže… co měla dělat jiného? Prožila si toho tolik, že když nastupovala k plukovníkovi do služby, počítala s rizikem a částečně i chtěla zemřít. Ale žila. A teď za to byla ráda, měla své děti a teď se jí vrátil i Axel, který na ni byl tak něžný a hodný, kterého by snad i mohla milovat…

„A já jsem za to rád,“ usmál se na ni náhle smířlivě a políbil ji. Vděčně polibky opětovala.