Za Axela Fössra / Patnáctá kapitola - Alexandr

Nejstarší plukovníkův syn Alexandr utíkal, seč mu síly stačili. Zeslabené vzdáleností k němu stále doléhalo počítání. Chlapec se zoufale rozhlížel. V paláci se schovat nemohl. Budova byla sice poměrně rozlehlá, ale přesto mu nevyhovovala. Ložnici i pracovnu svého otce měl přísně zapovězeny. Schovat se do ložnice jeho manželky, dostal by vynadáno úplně stejně, jako by se skrýval v ložnici plukovníka. Kdyby se schoval u někoho ze služebnictva, které mělo tu čest pobývat v paláci, stěžovalo by si. Stejně tak mohl zapomenout i na to, že by úkryt hledal v kuchyni. Tam by mu dali! Nikdo moc nehleděl na to, že je syn pána domu. Služebnictvo se k němu vlastně mnohdy chovalo, jako by byl jedním z nich. Pche! Taková potupa! I když musel připustit, že se stejně chovalo i k jeho bratrovi, Pierru Louisovi, a sestře Jeanne Françoise. To by ještě pochopil, ale k němu? K nejstaršímu synovi svého pána? Jak si to jen mohou dovolit! Ke svému vzteku si uvědomil, že jeho otec si počíná nejinak. Vůčihledně upřednostňoval jeho mladší nevlastní sourozence, které mu porodila ta Ruska. Jemu dokázal jen spílat. On, Alexandr, dělal všechno špatně. Zato jeho mladší sourozenci jako by byli světci. To, že Světlana Arianovna je pyšná a namyšlená a nosí nosánek nahoru, i když je to ještě skoro mimino, to nikdo neviděl. Alexandr si těžce povzdechl. Jeho jedinými dvěma ostrůvky naděje a štěstí tu byli Vladimír a Axel Fössr. V duchu zaklel. Vladimír… trochu si spolu hráli a jeho otci se to zase nelíbilo. Co tady měl sakra dělat? To měl nosit vodu nebo zametat nádvoří jako sprostý čeledín? Byl přece syn pána domu! Nejstarší syn, měl by být jeho dědic! Jenže to ne, jeho otec si usmyslel, že si bude hledět jen dětí, které mu porodila jeho druhá manželka. Jako by úplně zapomněl na svou první ženu a tři děti, které mu porodila.

Kdysi měl Alexandr svého otce opravdu rád a miloval ho pro jeho sílu a rytířské umění. I když ho tak viděl především v prvním roce svého života, pamatoval si jej tak. Potom otec odjel, a když se za rok vrátil, byla to pro Alexandra rána. Jeho otec měl přeci být silný statečný voják! Jenomže namísto něj domů přijela vyhublá zničená troska. Naplno mě to zasáhlo jednou v noci, vzpomněl si. Nevím už, proč, ale vkročil jsem do jeho ložnice, když spal. Ze spánku ze sebe odkopal přikrývku. Nebyl to už můj otec. Nemohl to být můj otec, stejný muž, který odjel. Ten byl silný elegantní voják! Ale tam na té posteli leželo jiné tělo, tělo s vystouplými žebry a pánví, s propadlými tvářemi… to nebyl můj otec. Matka se pro něj trápila, těžko říct, zda větší měrou, když byl pryč, nebo když se pak vrátil v tomhle stavu. Každopádně evidentně ztratil i jiné síly, protože když pak matku znovu obtěžkal, při porodu zemřela. Nepochybně za to nese vinu on, jeho stav. Jaké jiné vysvětlení by bylo, když mu předtím matka porodila mně a mého bratra a oba jsme zdraví a i ona byla po našem porodu zdravá?

Proto Alexandr částečně zanevřel na svého otce. I proto, že byl rok pryč, si vytvořil mnohem větší vztah s matkou. A ta byla teď mrtvá. Jeho otec si přivedl novou ženu, jako by ta první vůbec neexistovala. Ke všemu to byla cizinka! Zpočátku se k němu sice chovala hezky… jenže pak obrátila, jak už před tím varují i pohádky. Ono je v pohádkách stejně víc pravdy, než si leckdo myslí, mínil Alexandr. Draci a tak sice ve skutečnosti neexistují, zato macechy, které se k nevlastním dětem chovají nesnesitelně, bohužel existují, což já vím z vlastní zkušenosti, dodával trpce. A jako by toho nebylo málo,  Světlana Arianovna i Antoine zdědili její, ne otcovu podobu. Sabine sice měla plukovníkovy zelené oči, ale i tak připadalo Alexandrovi, že se více než jemu podobá své matce Světlaně.

Uvědomil si, že počítání ustalo. Srdce se mu v hrudi málem zastavilo. Rychle se alespoň schoval za roh paláce. O chvíli později zahlédl Axela, jak prošel kolem, naštěstí se Švéd jeho směrem nepodíval.

„Monsieur,“ oslovil ho vincent, syn podkoního Vincenta. Alexandr byl překvapený, neboť pokud on věděl, neměl chlapec Axela zrovna v lásce.

Axel se ohlédl na malého Vincenta a zamířil k němu. „Co chceš? Nemám čas, kluku jedna.“ Rukou ho pocuchal ve vlasech. „Musím hledat dva rošťáky, kteří se mi někam zatoulali a nechtějí se ukázat,“ vykládal něžně.

„Pprávě, monsieur Fössr,“ kývl s vážným výrazem kluk. „Já vím, kam se vám schovali.“

Alexandrovi se málem zastavilo srdce. Bezděčně zatajil dech a přikrčil se, i když to bylo zcela zbytečné.

„Opravdu? A povíš mi, kam?“

„Co za to?“ obchodnicky se zajímal kluk.

„Můžeš si sednout na mého koně,“ slíbil Axel. „A možná tě nechám pomalu se projet po nádvoří. Vezmu tě před sebe do sedla. Nebo bych tě mohl vysadit nahoru a sám jen koně vést.“

„Páni!“ ujelo Vincentovi.

„Ano,“ souhlasil Axel. Důvěrněji pokračoval: „Je to velká čest. Dokážeš tak něco, co nedokázal ani plukovník. Ani on se nemohl na mém koni svést, protože ho shodil.“ Vykládal to s náznakem ironie v hlase a Alexandr pochopil proč. Každý na tvrzi se toužil projet na jeho koni. Obzvláště po té podívané, kdy bujný hnědák hlasitě zafrkal, zahrabal kopyty a vzepjal se v elegantním oblouku, který plukovníka ze sedla odmrštil na tvrdou dlažbu. Stejným způsobem se zachoval ke každému, kdo se na něj pokusil nasednout. Samozřejmě kromě mladého Švéda. Od té doby tajně všichni bažili projet se na slavném oři, který odmítl nést v sedle korunního prince, protože by to pro ně bylo malé vítězství, drobnost, kterou by se mohli chlubit po práci v šenku, odvážný skutek, kterým by mohli oslnit nějakou děvečku nebo služku.

„A za to chcete, abych vám řekl, kam se ti dva schovali?“ ujišťoval se nyní Vincent.

Axel přisvědčil. „Uděláš to?“

„Neudělám,“ prohlásil kluk. „Neřeknu, kam se schovali.“ Zatvářil se tajemně a po chvíli dodal: „Já vám to ukážu!“ Udělal čelem vzad a vedl Axela do stáje. Ohlédl se přes rameno, jako by kontroloval, zda ho Švéd následuje, ale Alexandrovi se zdálo, že se ve skutečnosti dívá za Axela, že se dívá na něho, na Alexandra. Nuceně se usmál a přikývl. Pak se za Axelovými zády tiše rozběhl pryč. Nevěděl ani, kam běží. Rychle se rozhlížel a nakonec ze strachu, že už ztratil příliš mnoho času, vylezl do seníku a zahrabal se do sena. Zaplavil ho pocit vítězství.

Najednou ho něco prudce udeřilo do lýtka. Ze sena vedle něj se vynořila hlava se zrzavými vlasy. Alexandr pochopil, že je to Vladimír.

„Proboha, zmiz odsud!“ skoro zaječel. „Prozradíš mě!“

„Já?“ povytáhl obočí Vladimír. Francouzsky hovořil výtečně. „To ty prozradíš mě. Já tu byl první, ty si hledej jinou skrýš.“

„Cože?“ naježil se Alexandr okamžitě. Nahněval ho způsob, jakým s ním Vladimír hovořil. Byl přece plukovníkův syn, zatímco Vladimír byl jenom vnuk jejich zemřelého lékaře. Neměl právo se k němu chovat tak důvěrně. Axelovi to ještě toleroval, byl přece jen oblíbencem a důvěrníkem jeho otce a pána domu,a e Vladimír? Nebyl nikdo! „Ty jdi jinam!“ houkl pobouřeně. „Jsem syn plukovníka, tvého chlebodárce, kdo jsi ty?!“

„Ale já jsem starší. A byl jsem tu první!“

„Ale já mám vyšší postavení!“ hádal se Alexandr s vervou.

„Ale já tu – “

Vladimír nedořekl. Mezi ně do sena skočil Axel Fössr. „Mám vás!“ zvolal a bláznivě se rozesmál. Rozpřáhl paže a oba je objal kolem ramen. „To je mi nápad, schovat se oba na jednom místě! S vámi je legrace, mrňata.“

„Já tu byl první!“ zaječel Vladimír. „A nech si ty mrňata, je mi už devět!“ Vymanil se z jeho objetí.

Axel se rozesmál. „Devět!“ ušklíbl se. „To je mi nějaký věk! Devět let! Víš, kolik je mně? Pětadvacet, to je skoro třikrát tolik!“

„už je srpen,“ upozornil významně Alexandr. „Šestadvacet.“

„Takže jsi mi lhal, ještě si léta ubíráš, a přitom mě upozorňuješ, jak jsi starší? Protiřečíš si!“ obvinil Axela Vladimír. Skočil po něm a povalil ho do sena. Jenže Axel byl voják. Okamžitě se vzpamatoval, setřásl ho ze sebe, mrštil po něm hrst sena a dělal, že se snaží rychle zmizet. Vladimír po něm taky hodil celou náruč suché trávy. Axel, který se zrovna nadechoval, aby něco řekl, se rozkašlal. Vladimír využil situace a vrhl se na něj, znovu ho povalil a vášnivě na něj začal házet seno, až v něm Axela úplně pohřbil. Pak z něj slezl, poodstoupil a spokojeně si své dílo prohlížel.

„To se povedlo!“ smál se Alexandr. Ochotně mu předtím pomáhal Axela zasypávat. Byl pro každou rošťárnu.

„Taky bych řekl, Alexi,“ přikývl Vladimír.

Jenomže tentokrát se na něj vrhl sám Alexandr a chytil ho za krk. „Nikdy mi neříkej Alexi!“ zařval rozzuřeně. „Omluv se mi!“

„Proč?“ divil se pobaveně Vladimír. Když ale Alexandr stisk zesílil, úsměv mu zmrzl na rtech. „Pusť…“ zachroptěl.

„Omluv se!“

„Za co? Vždyť jsem nic neudělal…“ namáhavě vyrážel Vladimír.

„Pusťte ho!“ ozval se velitelský hlas. Za nimi se posadil Axel a třepal hlavou, aby z obličeje a vlasů dostal pryč nejhorší nános sena.

„Ať se mi omluví!“ umíněně opakoval Alexandr. Vzápětí zaječel, protože ho nějaká síla začala zvedat ze sena. Bezděčně Vladimíra pustil a zamáchal kolem sebe rukama. Vladimír se odkulil pryč z jeho dosahu, seskočil na zem, dopadl na všechny čtyři a rozkašlal se.

„Jak vám má cokoliv říct, když ho škrtíš?!“ temně zahřměl Axel, upustil Alexandra do sena, ale hned ho chytil za ucho a vytáhl na nohy. Plukovníkův syn vypískl ponížením a bolestí. „Tohle už nebyla legrace, Alexandře. Tohle ne!“

Alexandr se mu zadíval do očí. Najednou si uvědomil, že jsou nejen modré jako led, ale nyní i stejně chladné.

„Pusť mě!“ prskal pobouřeně. Kroutil se a pokoušel se Axela kousnout do předloktí.

Švéd naklonil hlavu ke straně a zaujatě si ho prohlížel. „Cože jste říkal?“

„Pusť mě!“ zakvílel plukovníkův syn.

„Pusť mě?“ opakoval pomalu a přemýšlivě Axel. „Okamžik… Někde už jsem to slyšel… Aha, neříkal totéž náhodou před chvílí Vladimír Nikitič vám?“

Tentokrát Alexandr jen nepříčetně vřískl.

Axel ho zmrzačenou rukou uhodil do tváře. Alexandr byl překvapený silou, kterou Švéd v levé ruce stále měl, i když mu už byla v podstatě k ničemu. Začal mu nehty drásat pravé předloktí. Axel pustil jeho ucho,a le okamžitě ho chytil za vlasy. Alexandr, který byl ještě před vteřinou připravený bleskurychle zmizet, zaraženě ztuhl a vrhl po něm zlý pohled. Překvapila ho vojákova mrštnost a rychlost, ale hlavně miloval svoje vlasy a nesnášel, když se jich někdo dotýkal takhle hrubě. Byl na své husté dlouhé kaštanové kadeře hrdý.

„Jdeme za vaším otcem!“ zavelel Axel a vykročil vpřed. Alexandr se hryzl do rtu, aby nevypískl, a rychle ho následoval, aby ho za sebou Švéd netáhl za vlasy.

Na chvíli se zastavili nad Vladimírem Nikitičem. Ten se na všech čtyřech krčil vedle seníku alapal po dechu. „Jsi v pořádku, Vladimíre Nikitiči?“ zeptal se starostlivě Axel.

Mladý Jankovljev k němu zdvihl oči. „Ano…“ zasípal a promnul si hrdlo. „Díky tobě.“

Axel ho ještě hodnou chvíli pozoroval, ale nakonec přikývl a zavlekl Alexandra do paláce a po schodech nahoru. Plukovníkovu komnatu našli prázdnou, ale z vedlejší jizby se k nim nesly tlumené zvuky naznačující, že majitel panství se věnuje povinnostem manžela. Axel se vydal ke spojovacím dveřím, ale cestu mu zastoupila plukovníkova služebná Constance, která v komnatě právě zatahovala těžké závěsy u okna.

„Tam bych nechodila,“ upozornila skoro velitelsky. Byla sice mladá,a le rázná.

Axel ji zmrzačenou rukou odstrčil. „Můj pán nedávno vyrušil v podobné situaci mne, tak mu to teď oplatím,“ odsekl tvrdě.

„Taky sis plnil manželské povinnosti?“ zlomyslně se ušklíbla Constance.

To už ale Švéd rozrazil dveře a překročil práh komnaty. Alexandra přivlekl s sebou, ale i když se zastavil za prahem, vlasy plukovníkova syna si nechal významně obtočené kolem dlaně.