Za Axela Fössra / Dvacátá osmá kapitola - Alfréd

Anotace: léta Páně 1715 leden

Bezděčně zvedl hlavu, když uslyšel rachot klíčů v zámku, i když dopředu bezpečně věděl, kdo přijde. Jinak ale bezpečně nevěděl vůbec nic. Už měsíc trčel zamčený v kobce, byla tu zima, to by mu ani tak nevadilo, ale horší bylo to ponížení. A nuda. Nebylo co dělat. Přesto musel částečně ocenit Axelovu starostlivost. Jaký to byl krásný protiklad, že ho dal zavřít do kobky, ale zároveň mu sem nechal přemístit pohodlné křeslo, dokonce stůl, u něhož mohl jíst, měkké přikrývky… a vědro, které pravidelně vynášel. To byla ta ponižující část.

Axel vstoupil s podnosem v rukou. Na něm ležel dnešní Alfrédův oběd. Zvědavě natáhl krk, aby se podíval. Silný vývar v misce nádherně voněl, až se mu sběhly sliny. Vedle byl talíř se dvěma kuřecími křídly s křupavou kůrčičkou a jediná brambora. Dále tu byl krajíček černého chleba a maličká mistička, o které si zprvu myslel, že je prázdná, ale na dně byla přeci jen trochu umazaná omáčkou. Na tácu ležela také dýka, nepochybně ostrá jako břitva. Alfréd si bezděčně přejel prsty po bradě. Břitvu by rozhodně potřeboval.

Nebyl tak naivní, aby hned vyskočil a hnal se k jídlu. Ten rituál už znal. Axel položil beze slova tác na stůl a demonstrativně jídlo ochutnal. Pak vzal z podnosu svou dýku a vracel se ke dveřím. Zamkl první mřížové dveře, ale dál nepokračoval. Zůstal stát a díval se na něj.

„Co je?“ zabručel Alfréd dotčeně.

„Ale nic,“ opáčil Axel a ležérně se opřel o ostění.

Alfréd to nevydržel, vstal z lůžka a zakousl se do jednoho z křídel. Bylo vynikající. Pak si vzpomněl na omáčku a rychle ho v ní vyválel. Znovu se do něj zakousl. Bylo ještě lepší… Najednou si uvědomil, že ho Axel stále pozoruje. Otočil se k němu.

„Je zajímavé, jak se všechno mění, viď, Alfréde?“ opáčil hloubavě, ale Alfréd měl pocit, že slyší i dávku jedovaté ironie. „V dětství a mládí jste šikanovali vy mě a teď…“ Nechal pokračování viset ve vzduchu.

„Užíváš si to, co?“ zašklebil se Alfréd a zuby odtrhl další kus masa.

„Upřímně ano,“ zazubil se Axel. „Dej si ještě toho kuřete a posuď sám, nechutná pomsta sladce?“

Alfréd sebou škubl a křídlo mu vypadlo z rukou, naštěstí jen na talíř. Mračil se na něj a nedokázal se nějak přimět k tomu znovu ho uchopit.

„Neboj se,“ pokračoval dál tím ironickým tónem Axel. „Jsi moje krev, a i když mi lezeš na nervy, neotrávil bych tě. Kromě toho toho o jedech ani moc nevím. Zato ale vím, co je rodina, a umím ji ctít.“

„Vskutku? Tím, že od ní utečeš?“

„Teď mám novou rodinu. Věřím, že můžeš být její součástí, pokud budeš chtít. Můj pán mi dovolil dělat si s tebou, co je mi libo. Mohu tě zabít,“ mírně pozvedl ruku s dýkou, „nebo tě mohu… převychovat a můžeš tu s námi žít.“

„Převychovat?“ zamračil se Alfréd. Váhavě sáhl po bramboře a zakousl se do ní.

„Začneme s jídlem,“ obrátil oči v sloup Axel. „Ty dvě stříbrné věci po stranách tvého talíře se nazývají vidlička a nůž. Zachází se s nimi pomocí rukou a slouží k přenesení pokrmu z talíře do úst.“

„Ha, ha, ha,“ protáhle opáčil Alfréd a propaloval ho zlým pohledem. V Axelových očích viděl slabou stopu hněvu, ale ještě něco, co bolelo možná mnohem víc. Výsměch. „Baví tě se na mě koukat? Pozorovat, jak tu umírám nudou?“

„Jak už jsem říkal předtím, vlastně ano, baví,“ klidně odvětil Axel.

Alfréd po něm vztekle mrštil nakousnutým křídlem. Překvapilo ho, že ho Axel lehce zachytil a zakousl se do něj sám.

„Už jsem sice jedl,“ pokrčil rameny jeho starší bratr, „ale díky, že ses podělil, rád si ještě dám. V ležení jsem zhubl, tak co.“

„Tak ty jsi zhubl, ano?“ dopáleně vykřikl Alfréd. „To my kolik týdnů hladověli!“

„Tak proč po mně teď tím jídlem házíš?“ podivil se Axel.

„Pro… prot… zatraceně, přejdi k věci!“ zakoktal se Alfréd.

„Tak dobře,“ přikývl Axel. „Proč si myslíš, že tě tady držím?“

„Abys mě takhle ponižoval?“ okamžitě zaútočil Alfréd.

„Hm… taky,“ souhlasil Axel. „Ale taky proto, abys měl čas přemýšlet. Počkej, hned ti dám látku. Jak už jsem říkal, zabít tě nechci. Jsi přeci jen můj bratr, i když ses tak ke mně rozhodně nechoval. Ale pustit tě nemůžu. Kdybych ti dal svobodu, co bys udělal?“

„Vrátil se do Švédska!“ bez přemýšlení vyhrkl Alfréd.

„No, a to je právě to. Stejně bys zemřel, to už tě můžu zabít sám a ušetřit ti trápení.“

„Počkej, proč?“ nechápavě zkrabatil čelo Alfréd. Poprvé ho Axel skutečně zaujal.

„Proč?“ skoro se rozesmál jeho věznitel. „No přeci proto, že jsi zběh!“

„Nejsem!“ ostře se ohradil Alfréd. „Zběh jsi ty!“

„Jsem,“ přikývl klidně Axel. „Ale ty jsi nebyl vrácen s ostatními zajatci. Zůstal jsi tady.“

„Proč asi!“ odplivl si Alfréd.

„Jistě,“ mírnil ho Axel. „Ale když se objevíš doma, co si asi budou myslet? Že jsi zběh. A popraví tě.“

„Zatraceně…“ poklesl na duchu Alfréd.

„Máš vlastně jen dvě možnosti,“ pokračoval nemilosrdně Axel. „Můžeš tady trčet do konce života, ale to bude myslím ještě hodně dlouho trvat a… věř mi, i když mě baví tě tady pozorovat, z vynášení tvého vědra rozhodně takový požitek nemám. Nebo můžeš slíbit, že neutečeš, je to jen formalitka. Pak tě pustím a budeš se moci volně pohybovat po zámku. Budeš tu samozřejmě pomáhat. Plukovníka taky jednou přestane bavit tě živit zadarmo.“

„Kde budu spát?“

„V mé komnatě. Na zemi. Možná, když budeš hodný, ti časem přistěhuji vlastní lůžko.“

„To už se mám pomalu líp tady,“ poznamenal Alfréd.

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Axel a otočil se k odchodu.

„Proboha, počkej!“ zavolal za ním Alfréd. „Zapomněl jsi, co je legrace?“

„Ne, Alfréde,“ ledově pronesl on. „Já jsem u tebe nikdy legraci nepoznal, takže jsem neměl co zapomenout.“

„No, tak teď se seznam,“ ušklíbl se Alfréd. „Jaké máš ještě podmínky?“

„Pokud ti budou vadit mé… řekněme noční aktivity, můžeš se odstěhovat do čeledníku.“ Zašklebil se. „Nemyslím, že by to tam bylo lepší. Jinak vlastně nic. Můžeš si spát, s kým chceš, nad tím zase přivřu oko já. Klidně si spi i s mou ženou, nejsme si moc věrní, nebude mi to vadit. Opovaž se jí ale udělat dítě!“

„Když už jsme u toho, ty máš děti?“ zajímal se Alfréd. Považoval věc za dohodnutou.

„Šest. Zatím, nepředpokládám, že by zůstalo jen u nich. Ty?“

Zavrtěl hlavou. „Nemám žádné.“

V Axelových očích jako by zahlédl záblesk něhy. „Co rodiče?“ zeptal se.

Alfréd pokrčil rameny. „Nevím. Když jsem odcházel, oba žili. I když otec trochu churavěl. Jestli jsou naživu i teď… to už se nikdy nedozvím.“

„Ani jeden z nás,“ dodal Axel. Potřásl hlavou. „Tak to dojez, potom tě pustím.“