Za Axela Fössra / Třicátá devátá kapitola - Světlana

Anotace: léta Páně 1717, červenec

Druhého ledna oslavil plukovník d’Agoulle své čtyřicáté narozeniny. O necelé dva týdny později porodila Agrippina Axelovi další dvě dcery. Dostaly jména Kiera a Theresa. Porod sice přišel trochu dříve, ale všechny tři byly zdravé. K překvapení všech však koncem ledna porodila i Hugova manželka Faidra. Porod nebyl snadný, Faidra ztratila mnoho krve i sil, ale přežila. Její a Hugovo dítě však stejné štěstí nemělo. Narodilo se už mrtvé, nebylo tedy pokřtěno a Hugo mu musel vykopat hrob až za hradbami zámku.

Že ten rok nečeká rodinu plukovníka d’Agoulle nic dobrého, potvrdil i požár, který zachvátil tvrz Hulé v polovině února. Plukovník tam na dva dny odjel, aby rozdělil příkazy a práci na opravách. V tu dobu si Světlana uvědomila, jak jí v posledních letech chybí takové chvíle, kdy je manžel pryč. Milovala ho a ctila ho, ale ráda by si od něj také na čas odpočinula. Dříve měla alespoň dva, tři týdny, kdy odjížděl na obhlídku svých panství, ale od doby, co se Axel Fössr aktivně zapojil do bojů probíhajících na severu země, kontroloval severní zámek svého chlebodárce on a plukovník seděl doma. Světlana Nikitovna tedy začala manžela nenápadně povzbuzovat k podniknutí nějaké cesty. „Mohl byste navštívit svého přítele, plukovníka de Taale, a jeho děti a vnuka,“ opakovala mu trpělivě. Žárlila na Gnea Marcela de Taale, který byl jen o rok starší než její manžel, ale už měl vnuka. Jejímu nejstaršímu a ke všemu nevlastnímu synovi bylo deset let, takže na jeho potomky budou muset ještě pět, šest a možná i více let čekat.

Když se s tím svěřila svému manželovi, usmál se na ni plukovník široce a políbil ji. „Vidíte, to je nápad. Zajedu do Paříže za svými syny a poohlédnu se tam po nějakých vhodných budoucích manželkách pro ně.“

Usmála se na něj také. Přesně to splňovalo její požadavky. Odjezd do Paříže sliboval nejméně dva měsíce, kdy nebude plukovník doma, spíše ještě déle. Slíbili si ovšem, že odjede až po oslavě otcových narozenin. Letos mělo být králi dvaašedesát let. Od jeho nástupu na trůn uběhlo přesně čtyřicet let.

Na začátku března je však čekalo ještě jedno překvapení. Světlana právě ráno něžně probudila svého manžela, aby ho přemluvila ke zopakování rozkoše, kterou spolu prožili již předešlý večer, když je vyrušil Axel Fössr. Byl – pokud se to tak v případě Axela Fössra dalo vyjádřit – bledý vzteky. Světlana se na něj zamračila, protože jim vtrhl do milostné předehry. Zjišťovala, že má přítele svého manžela ráda méně a méně.

Plukovník jen zvedl hlavu od jejích půvabů. „Co se děje?“ zajímal se trochu rozmrzele.

„Jsou pryč! Utekli spolu!“ vykřikl zoufale monsieur Fössr.

„Kdo?“ nechápala Světlana.

„Agrippina a… Alfréd!“ Švéd se při vyslovení bratrova jména zajíkl hněvem.

Oba manželé se na sebe užasle zahleděli. „Nemyslel bych si, že Agrippina uteče,“ řekl zklamaně plukovník. „Její škoda. Bylo to milé děvče.“

„Mne by nenapadlo, že uteče zrovna s Alfrédem Fössrem,“ zabručela pořád zaražená Světlana. Ke všem třem měla trochu chladnější vztah než její manžel. Jí byl nejvíc po chuti Vladimír Nikitič Jankovljev. Proto ji rozmrzelo, když jí zanedlouho manžel oznámil, že Vladimíra Nikitiče vezme s sebou do Francie, odkud bude mladík pokračovat do Padovy, kde se na slavné univerzitě bude věnovat výuce umění lékařského.

Až na královském zámku na plese při příležitosti králových narozenin si Světlana Nikitovna všimla, že se Axel Fössr točí kolem Ilsy d’Elzzbierppe. Několikrát ji dokonce políbil a ona se tomu nebránila, ba dokonce polibky zdálo se opětovala. Ruská princezna na ni však zaraženě hleděla, když s Axelem odcházela ze sálu. Ani na vteřinu nebyla na pochybách, co jdou ti dva asi provozovat. Nepatrně se zamračila, vždyť byla mladá mademoiselle d’Elzzbierppe o třináct let mladší než monsieur Fössr!

„Dejte na ně pozor,“ nabádal ji manžel, když se spolu odebrali na lože a ona se mu svěřila. „U Axela jeden nikdy neví. U Elsy stačila jediná noc, aby ji obtěžkal. A já mám jisté podezření, že jeho… flirtování s mademoiselle d’Elzzbierppe trvá už nějakou chvíli. Už na našem zámku jsem je párkrát zahlédl spolu. Hlídejte je. Jestli se Axel nepoučí a udělá jí dítě, znovu ho oženíme.“

„To se rodu d’Elzzbierppe líbit nebude,“ podotkla Světlana.

„Nemusí. Já jsem budoucí král, stojím výš než oni.“

„Doslova,“ usmála se. „Dost už o těch dvou a onom rodu. Věnujme se nám.“

„Moc rád,“ souhlasil a políbil ji.

Tu noc ani jeden příliš nespal. Ráno ji plukovník naposledy objal a políbil. Měla zalepené oči, mohutně zívala a přála si jen, aby mohla dál spát. Jistě by se byla chovala jinak, kdyby věděla, že manžela už nikdy víc neuvidí. Jenže o tom neměla samozřejmě ani tušení, a tak ani polibky neopětovala a jen něco zabručela, než se k němu otočila zády a znovu začala dřímat. Neslyšela, jak se její manžel obléká a spolu s Vladimírem Nikitičem Jankovljevem a sudím Örmsteinem opouští zámek.

Jaro bylo téměř neznatelné, ale v polovině května se opět dostavilo úporné parné léto. Světlana je nejraději trávila v chladné vodě, kde se příjemně osvěžovala. Mnohokrát uvažovala, co asi dělá její choť a že by se měl každým dnem vrátit. Nemohla se jeho návratu dočkat. Jen při myšlence na něj se usmívala. Měla pro něj překvapení a těšila se, až uvidí jeho reakci.

Konečně přišel z Francie dopis, že za dva dny se plukovník d’Agoulle vrátí. V den, kdy Axel Fössr slavil třicáté narozeniny, si Světlana přivstala, vybrala si nejkrásnější šaty, jaké v té chvíli našla, pěkně se ustrojila, i když vlasy si nechala jen v jednoduchém volném copu visícím přes záda. Konečně přišla hraběnka, že plukovník prý už dorazil. Světlana celá nadšená div neutíkala v ústrety dychtivě očekávanému manželovi. Byl pryč téměř čtyři měsíce. Popobíhala, jak jen jí to šaty dovolily, urputně se snažila tvářit i chovat důstojně, ale nedařilo se to. Konečně vešla do salonu…

Ztuhla. V místnosti seděl unavený sudí Örmstein. Světlanu Nikitovnu zachvátila závrať. Ve zlé předtuše se jí do očí nahrnuly slzy. Sevřela rty a zamrkala, třeba o nic nejde, třeba jen… došlo ke zdržení… Cítila, jak někdo sevřel její ruku. Vedle ní stála její tchýně.

„Co se stalo?“ vypravila ze sebe přiškrceně. „Kde je můj manžel?“

Sudí se pomalu zvedl a otočil se. Tiše vzdychl, čišela z něj únava, rezignace, smutek. „Moc mě to mrzí, princezno Saforovová,“ špitl téměř neslyšně.

„O co jde?“ zeptala se tentokrát hraběnka Tërrová a Světlana s mírným uspokojením zaslechla i v jejím hlase obavu. Konečně nějaká emoce i z její strany.

Ethan Örmstein těžce polkl. „Je mi to líto. Už jsme byli skoro u břehu, když… nás současně překvapila bouře a… piráti. Statečně se bil, mé paní. Ale po jednom zásahu… přepadl do moře.“ Odmlčel se. „Nedalo se ho zachránit… mrzí mě… Upřímnou soustrast…“

Světlana na něj nevěřícně hleděla. Měla pocit, jako by se s ní vše pomaličku otáčelo, jako by nebděla, nýbrž byla ve zlém snu… Přeci nemůže být mrtvý, ne teď, ne, když… Pocit neskutečna umocnily slzy, které jí rozmazaly postavu sudího stojícího před ní. Zapomněla, kdo je, že je princezna, manželka… vlastně vdova po korunním princi. Zapomněla na důstojnost, na etiketu, na výchovu. Otočila se, vytrhla se své tchýni, nadzvedla si suknici a utíkala do svých komnat. Nic kolem jí nepřipadalo opravdové. Ještě než doběhla do ložnice, cítila, jak jí po lících stékají slzy. Zabouchla za sebou dveře a padla na postel, rukama si zakryla tvář a rozeštkala se. Připadala si naprosto opuštěná, rozervaná, zoufalá… sama.

Dveře, které za sebou už neměla sílu zamknout, vrzly. Rozevřela prsty a škvírami mezi nimi zahlédla svou tchýni, která se svezla do křesla u okna. V očích měla slzy, slabě se chvěla, ruce měla sepjaté.

„Je mi to moc líto,“ řekla roztřeseně hraběnka a jejich pohledy se setkaly.

„Mně také,“ přikývla Světlana. Chvíli váhala. „Nejvíc proto, že… čekám pohrobka.“