Za Axela Fössra / Čtyřicátá druhá kapitola - Frederik

Frederik Halissøn pomalu a s námahou rozlepil víčka a otevřel oči. Snažil se rozpomenout, co se stalo, kde je a proč hledí do prázdného stropu jakési malé místnosti… a pak si vzpomněl, kdo je. Chvíli tu informaci zpracovával, a tu ho napadlo, že se mu jistě bude lépe vzpomínat a přemýšlet, když bude ležet pohodlněji. Obrátil se na bok – a s výkřikem překvapení a paniky spadl z postele. Lože, či spíše lůžko, bylo užší, než by se byl nadál. Natáhl pravou ruku a opřel se o pelest, aby si pomohl vstát, ale když se zapřel, vyjekl bolestí a okamžitě se pustil. Nechápavě se na ruku zadíval. Poprvé si uvědomil, že mu něco zavazí u lokte, a když to uviděl, upřímně se podivil. Shledal totiž, že to, co mu zavazí, je koš rapíru, jehož čepel byla omotána pruhy plátna pevně ji poutající k Frederikovu předloktí.

„Je zlomená,“ ozval se po jeho levici měkký hlas. „Ukaž, pomohu ti.“

Frederik otočil hlavu. Od okna k němu mířil vysoký muž s dlouhými tmavě kaštanovými vlasy nepatrně protkanými stříbrnými pramínky. Obr měl laskavou tvář s náznaky vrásek kolem úst a stejně laskavé zelené oči. Pomohl trubadúrovi na nohy a ten se rychle posadil na postel.

„Merci. Kde to jsem?“ zeptal se a bystrýma očima si vše prohlížel.

Obr se slabě usmál. „V nevěstinci.“

„Cože?“ pohlédl na něj Frederik užasle.

„V nevěstinci,“ zopakoval klidně muž. „Já jsem tu vyhazovač. Pierre Päüraque. Kdo jsi ty?“

Frederik pár vteřin mlčel. „Frederik Halissøn,“ představil se pak. „Jak jsem se tu octl?“

Úsměv ze rtů vyhazovače zmizel. „Jedna z holek tě našla na ulici. Ležel jsi uprostřed silnice v bezvědomí, běžela pro mě a spolu jsme tě donesli sem…“ Mírně se pousmál. „Musím se ve vší skromnosti pochlubit, že než jsem se stal vyhazovačem, chvíli jsem studoval medicínu. Ošetřil jsem tě.“

Frederik se snažil vše pochopit a dát si dohromady útržky matoucích vzpomínek. Němě zvedl obvázanou paži a tázavě na vyhazovače pohlédl.

„Ten rapír?“ dovtípil se rychle Pierre Päüraque a opět se usmál. „Doby, kdy to byla jen zbraň šlechticů, jsou dávno pryč. A já si ho obstarat musel. Jednou jsem odsud vyhazoval takového chlapa, ten na mě rapír tasil. Pěkně mě zranil, panchart jeden, možná jednou, až se budeme znát lépe, ti tu jizvu ukážu.“ Zazubil se. „Tak jsem si řekl, že podruhé si to líbit nenechám. Mám tu vše, co potřebuji, a tak šetřím. Měl jsem tedy na koupi peníze. Nejsem nijak dobrý šermíř, ale proti ožralým smilníkům, kteří sem chodí, mi mé umění zatím stačilo.“

Frederik se podvědomě usmíval také. Hovorný vyhazovač se mu líbil. Evidentně si rád povídal a evidentně neměl moc s kým tuto svou psychickou vášeň uspokojovat. Chopil se pomocné ruky, kterou mu, tentokrát nevědomky, vyhazovač podal. „I já se umím bít, a velmi dobře. Musel jsem se to naučit z podobného důvodu jako ty. Až se mi ruka uzdraví, rád tě naučím všemu, co sám umím. Snad se ti tak trochu odvděčím…“ Umlkl a zamrkal. V očích měl slzy. Byly to slzy bolesti? Tu myšlenku rázně zamítl, ruka ho sice bolela, bolela i dost hrozně, ale ne tak, aby ho to dohnalo k slzám. Pokládal se za tvrdého chlapa a bolesti už v životě zakusil dost. Když ucítil, že má i plný nos, podezřívavě se rozhlédl.

„Co je?“ divil se Päüraque.

„Ty máš…“ Frederik se snažil ovládnout hlas. „Ty máš… máš kočky?“

Pierre Päüraque povytáhl obočí a zpod postele vytáhl proutěný košík. V něm spalo bílé koťátko.

Frederik zaklel.

Do místnosti tiše vplula žena. Frederik se otočil po zvuku a zbledl. Mladá nevěstka měla světlou kůži, blonďaté vlasy ve slušivém účesu a její ústa i černé oči se usmívaly. Trubadúr bezděčně zvedl ruku a pokřižoval se. Nemohl od ní odtrhnout pohled.

„Germaine?“ vyhrkl nevěřícně. Vzápětí se oklepal. „Tedy… promiňte… promiňte, mademoiselle.“ A protože mezitím došla až k němu, uchopil její ruku a přiložil si ji ke rtům.

Nevěstka se rozesmála. „Mademoiselle!“ opakovala pobaveně a podívala se po vyhazovači. Ten se na ni vřele usmál.

„Trubadúr,“ obrátil oči v sloup. „Však se spraví. Pár týdnů nám tu zůstane, třeba ho mezitím vychováme.“

Nevěstka se usmála a obrátila pozornost zpět k Frederikovi. „Řekl jste mi Germaine,“ podotkla překvapeně.

„Omlouvám se…“ vyhrkl Frederik.

Ale ona vrtěla hlavou. „Kdeže…“ prohodila zaraženě. „Trefil jste se. Jmenuji se Germaine.“

Jen na ni zíral.

„Co je vám?“ divila se.

„Jen… někoho mi připomínáte…“ Zachvěl se. „Je to trošku… děsivé. Vypadala úplně jako vy… a jmenovala se… Germaine…“

„Vskutku?“ broukla s nepatrnou příměsí falešného zaujetí. „Třeba na ni zapomenete, když vám nabídnu tohle.“ Podala mu misku polévky.

Frederik blaženě vzdychl, položil si misku na stehna a uchopil do levé ruky lžíci.

„Počkej,“ hlesl vyhazovač, který k němu už měl nakročeno. „Já… myslel jsem, že… tě  radši nakrmím, ať se nepoliješ a neopaříš…“

„Nemusíš,“ usmál se Frederik.

„Myslel jsem… že jsi pravák,“ zaraženě se posadil Pierre Päüraque.

„Taky ano,“ zasmál se už nahlas trubadúr a v očích mu blýskl žert. „Ale už jsem měl kdysi ruku zraněnou… Musel jsem se vše naučit i levou.“ A hladově se pustil do jídla, zatímco Pierre s Germaine ho pozorovali.