Za Axela Fössra / Čtyřicátá čtvrtá kapitola - Kiera

Anotace: léta Páně 1718, leden

Hraběnka Kiera Tërrová bydlela na zámku již skoro patnáct let. Stejně dlouhou dobu byla milenkou krále Richarda VI. a před osmi lety se dokonce stala jeho (již třetí) manželkou. Na rozdíl od jeho předchozích žen mu ale nedala jediné dítě. Klamala ho. Denis, stejně jako jeho bratr Lucius, nebyl královým synem, nýbrž vnukem. Nocí, kdy byli zplozeni (zejména Denis) litovala Kiera více než plukovník d’Agoulle. Jednak proto, že to pro ni mělo větší následky než pro něj, jednak proto, že plukovník d’Agoulle už ničeho litovat nemohl, protože zemřel. Byla to Kiera sama, kdo musel zahlazovat stopy oné přiopilé březnové noci. Tedy… vlastně rána. Nechápala, jak to mohla udělat, navíc už podruhé. Měli pro sebe ovšem vždy jistou slabost. Fakt, že byla Kiera o čtyři roky mladší než její nevlastní syn, ničemu moc nepomáhal.

Kiera Tërrová pocházela z okrajové části Agoulle, která se víc než městu blížila vesnici, přesto na dvoře krále Richarda VI. projevila mimořádný talent pro diplomacii, jakož i intriky. Její diplomatické nadání se nejvíc projevilo právě nyní, když dokázala přimět generála Saforova, aby se svými muži přispěl k obraně Gon před červeným šípem. Značně pomohlo to, že se Ivan Nikitič Saforov stále cítil značně provinile za to, co jí, částečně neúmyslně, před lety způsobil. A Kiera patřila k ženám, které ochotně a umně dovedly takových pocitů u muže využít. Byla navíc pořád krásná a flirtování patřilo k jednacím prostředkům, i když samozřejmě v rozumné míře. Kiera byla mistryně v rozumném chování, tedy většinou.

Co se týče její schopnosti intrikovat, ta se významně podepsala na jejím manželovi, i když ten o tom neměl ani tušení. Richard VI. už nebyl žádný mladík a Kieře dalo práci ho přimět, aby ji pomiloval tak, aby mu mohla bez váhání tvrdit, že je Denis jeho synem, ale nakonec to dokázala. Dokázala i zařídit, aby se o její syny, které její manžel nebude nejspíše moci nikdy vidět, postaral její bratr Marcus, který byl notářem v Agoulle a vychoval už její nejstarší dceru Philippu. Té bylo už osmnáct let, přestože neměla šlechtický titul, bydlela se svou matkou na královském zámku a neprojevovala nejmenší ochotu se vdát. Kiera měla podezření, že je snad ještě panna. Ji samotnou však nenapadalo, za koho by dceru provdala, a tak to zatím neřešila a nechávala Philippě svobodu.

Dne druhého ledna, v den, kdy by plukovník d’Agoulle slavil jednačtyřicet let, byla svědkem toho, když byl slavnostně Axel Fössr přijat ke gardě. Prozatím obdržel hodnost poručíka (už to samo znamenalo hodně), ale bylo veřejným tajemstvím, že bude brzy povýšen na kapitána. Stal by se tak jedním z nejmladších (ne-li zcela nejmladším) kapitánem v historii gonské královské gardy.

V průběhu oslav se ale novopečený poručík někam ztratil. Hraběnka, která mu chtěla k takovému úspěchu osobně poděkovat, po něm pátrala, až jí Philippa prozradila, že ho viděla jít do kaple. Tam ho Kiera nechtěla rušit. Tušila, že se tam monsieur Fössr patrně modlí za jejího nevlastního syna. Netušila, kolik času uplynulo, když jí Philippa přišla říct, že se Švéd omžil u stolů s občerstvením a naléval si víno, ale když tam Kiera přišla, byl už zase pryč. Trochu rozmrzele si zatančila se svým pomocníkem, sudím Örmsteinem, a chvíli si povídala s jeho ženou a malou dcerkou. Malé Aničce bylo sedm let, stejně jako rodiče ji mrzelo, že nemá sourozence, a ráda si hrála s panenkou, kterou jí otec přivezl z jedné cesty, na to, že je to její sestřička. Kieru její rozumování brzy omrzelo. Užívala si svého syna Denise, který zatím jen ležel, a když něco chtěl, hlasitě křičel, neuměl nicméně zatím užívat slov, ostatně nebyl mu ještě ani měsíc.

Když procházela chodbou, zvedl se najednou z výklenku u okna poručík Fössr. Stanuli proti sobě a oba se na okamžik zarazili, hledíce na sebe. „Sluší vám to,“ ocenil ji Švéd.

Usmála se na něj a chtěla pokračovat v cestě, ale on k ní najednou přistoupil, sevřel ji v náručí a přitiskl své rty na její. Líbal ji tak náruživě, až se jí zatajil dech. Užasle hleděla do jeho bledých očí…

Axel Fössr se od ní nepatrně odtáhl. „Odpusťte,“ pravil něžně. „Já musel. Aspoň jednou.“

Vzpamatovala se. Vymanila se z jeho sevření, otočila se a běžela pryč. V mysli měla zmatek. Nikdy by ji nenapadlo, že by o ni Axel Fössr stál. Vlastně ani nikdy nepřemýšlela nad tím, zda by ona stála o něj. Teď ji překvapil, zmátl a… překvapil. Nenacházela pro to jiného výrazu.