Za Axela Fössra / Čtyřicátá pátá kapitola - Světlana

Anotace: Duben

Navzdory jejím obavám, co s ní po smrti svého syna gonský král udělá, udržela si Světlana Nikitovna své postavení. Konečně, byla přeci jen matkou korunního prince Gnea Marcela Hulaimé. Podržela si správcovství panství svého zesnulého manžela a sama směla s dětmi zůstat žít na jihu v bývalém zámku rodu zeleného šípu. Smrt jejího manžela ji překvapivě sblížila s monsieur Fössrem. Oba se po jeho skonu strachovali o své postavení a osud, oba je jeho smrt zasáhla.

Světlana často jezdila na objížďky panství. Ze zámku zamířila na tvrz Hulé, po požáru ještě ne docela opravenou, odtud na sever do skal a vracela se přes vesnice Elaru a Daiéru. Začala s sebou brávat Axela Fössra a v duchu pociťovala dokonce pýchu, že její bezpečí střeží poručík gardy.

„Podívejte se na nás,“ usmívala se Světlana, když spolu jednou večeřeli při jedné takové výpravě v šenku. „Že spolu budeme trávit tolik času, by se nejspíš nikdo z nás nenadál.“

„Plukovník by koukal,“ souhlasil Axel Fössr. Upil vína. „Můžu se na něco zeptat?“

„Proč by ne,“ pokrčila rameny.

„Vdáte se znovu?“

Překvapeně se na něj podívala. „Nevím…“ zaváhala. „Nechce se mi. Pořád… nosím v srdci svého zesnulého manžela…“ Najednou se zarazila a podívala se na něho. Napadlo ji… Ne, to nemohla být pravda. Axel o ni určitě zájem nemá… nebo… ale i kdyby, ona o něj nestojí. Přesto… „Smím se na něco zeptat já?“

„Samozřejmě.“

„Proč jste o mě nikdy… neprojevil zájem?“

„Prosím?“ Užasle na ni pohlédl.

„No…“ Světlana zrudla. „Nevím, jestli je na některém plukovníkově panství žena, se kterou byste nikdy neulehl… se všemi flirtujete, dvoříte se jim… uléháte s nimi… ale mě si nevšímáte. Proč?“

„Vy byste o to snad stála?“

„Ne!“ ohradila se okamžitě. „Jen… mě zajímá váš důvod.“

Dlouho mlčel a díval se na kresbu dřeva stolu. „I když by se to nemuselo zdát, mám svou čest,“ prohlásil pak zdrženlivě. „Plukovník… mi zachránil život, nejednou. Vděčím mu za vše, čeho jsem tu dosáhl. Ani kdyby byla jeho manželkou trójská Helena, nezvedl bych k ní oči. Nikdy bych si nedovolil pomilovat jeho manželku.“ Povzdechl si. Dál hleděl na desku stolu.

Světlana vycítila změnu nálady. Ležérní tón byl tentam, teď vypadal Fössr opravdu nešťastně. Na okamžik ji napadlo, že se mu možná opravdu líbí a svou otázkou ťala do živého… ale rychle to zamítla. Když si vzpomněla, jak se k ní celá ta léta choval… ne, mezi nimi nemohl být žádný druh lásky, ani platonické.

„Omlouvám se,“ špitla tichounce.

Axel zvedl ruku a ledabyle jí mávl, ale Světlana dobře postřehla, že si přitom nenápadně otřel oči. „To nic,“ řekl a konečně k ní vzhlédl. „Já se omlouvám. Jen… jsem se zamyslel.“

Už se nadechovala, aby se zeptala, nad čím, ale včas se ovládla. Ale Axelu Fössrovi zahrál na pár vteřin na rtech jeho známý úsměv.

„Přemítáte, co mne rozesmutnilo, že?“ prohodil. Podle tónu už to byl ten starý Axel Fössr, kterého znala. „Jen… jsem si vzpomněl na Agrippinu,“ řekl omluvně, ale tón už měl zase skleslý. Vzpomněla si, že si vlastně navykl ochutnávat její jídlo a pití, jako by byl jejím ochutnavačem. Teď sklopila oči ona. „Půjdu si lehnout,“ řekl Švéd, vstal a bez dalších slov zamířil k pokoji. To Světlaně dalo další námět k přemýšlení. Pokud si mohla všimnout, na cestách se ani jednou nepokusil usilovat o nějakou šenkýřku nebo děvečku, sám přespával i na zámku. Choval se podivně.

Po zbytek cesty víceméně mlčeli. Světlana cítila Axelovu zlost, a tak se ani nesnažila navázat s ním rozhovor. Stále musela dumat nad tím, proč se Axel najednou chová k pohledným ženám tak nově, odtažitě. Napadlo ji děsivé podezření. Tolik ji zarazilo, až se zařekla, že se ho musí zeptat.

Jenže když se přiblížili vesnicím Elaře a Daiéře, oddělil se od ní Švéd se slovy, že ten kousek už to jistě zvládne sama se zbytkem doprovodu, on že prý pojede napřed. Než se vzpamatovala, zmizel v prachu. Bezděčně pospíchala, aby byla co nejdříve doma a mohla si s ním o svém podezření promluvit.

Když přijela na nádvoří a seskočila z koně, uslyšela od studny vášnivé hlasy. Zůstala stát obrácená ke zvířeti a předstírala, že ji zaujal jeden z třmenů, přitom ale pozorně poslouchala.

„Panchart jeden!“ křičel ženský hlas. „Proč jen musí být tak hezký? Jinak je to totiž panchart! Představ si, že mě vyhodil. Prostě mě vyhodil!“

„Neměl tam jinou?“ divil se druhý hlas. „Moc se mi nezdá, že by Axel Fössr dobrovolně odmítal ženskou…“

„Ne. Byl sám. Prostě otevřel, seřval mě, ať zmizím, a praštil mi dveřmi před nosem!“ dopáleně chrlila děvečka. „Přitom jsme se předem dohodli! Jak říkám, panchart!“

To Světlaně stačilo. Byla to poslední kapka, poslední utvrzení v jejích obavách. Ta služka to vyjádřila přesně, říkala si. Proč by ji Axel odmítal? Obzvlášť, pokud byli domluvení. To jí k němu nepasovalo. Hodila opratě Vincentu Aersovi a zamířila do paláce. Ani se neodstrojila, vyšla schody a zabušila na dveře Axelovy komnaty. Nikdo neotvíral, a tak zkusila komnatu Ilsy d’Elzzbierppe. Dveře šly otevřít. Šlechtična seděla u spinetu a hrála, Axel Fössr se díval z okna, ale hned otočil tvář ke Světlaně.

„Co si přejete, princezno?“ zeptal se trochu stroze.

Světlana pokynula Ilse, aby přestala hrát. Příslušnice rodu červeného šípu se poslušně otočila a uhladila si vlasy a šaty. Byla opět těhotná.

„Promluvme si,“ oznámila Světlana přísně a obrátila se k Axelu Fössrovi.

Ten lehce pokrčil rameny. „Prosím,“ kapituloval. „Ilso, nechte nás o samotě.“

„Ne, zůstaňte,“ zarazila ji Světlana, ještě než se vůbec stačila dívka zvednout. „Máte právo to slyšet také.“

„Slyšet co?“

„Vaši odpověď. Myslím si totiž, monsieur Fössr, že se vám ty vaše věčné zálety draze nevyplatily, že?“

„Cože?“ nakrčil obočí Švéd.

Světlana zaváhala, jestli neměla Ilsu přeci jen poslat pryč… ale už couvnout nemohla. A ona měla právo to vědět. Zhluboka se nadechla. „Máte francouzskou nemoc.“