Za Axela Fössra / Padesátá pátá kapitola - Hugo

Anotace: Listopad

Novopečený správce panství si u generála Hulaimé vyžádal, aby směl cestou k ostrovu Guille zámek navštívit a rozloučit se se svou manželkou. Když tam mířil, netušil ještě, že se s ní sice rozloučí, ale už navždycky.

Faidra ho vyhlížela z okna, a když sesedl z koně, přicupitala k němu a objala ho.

„Co to?“ podivoval se s úsměvem. „Byl jsem pryč jen pár týdnů a ty mě vítáš málem víc, než když jsem se vrátil z ležení po celých měsících.“

„Chyběl jste mi,“ vykládala pobaveně. „Neměla jsem se s kým pokoušet znovu obtěžkat.“

I když se pobaveně usmál, bodlo ho u srdce. Ne, že odjíždí, jí řekne až ráno. Políbil ji a nechal se odvést nahoru do ložnice. U dveří ji zvedl do náruče a ona ho začala líbat. Stáhla mu z hlavy paruku a cestou k lůžku ji hodila na zem. Začala mu rozepínat kabátec. Jemně ji položil na lůžko a dychtivě jí začal píď po pídi vyhrnovat spodničku. Náhle se ozval pláč. Malá Louise se v kolébce rozkřičela z plných maličkých, zato však dle sluchu velmi výkonných plic.

Faidra obrátila oči v sloup. Vzdychla a začala se zvedat.

„Ne, ne,“ usmál se na ni Hugo. Jemně ji políbil. „Já to jednou obstarám.“

„Vážně?“

„Jistě. Jsem lékař, tak to snad zvládnu, ne? Ty se tu zatím hezky připrav na mou náruč. Rozpusť si prosím vlasy.“

Přikývla, v očích měla něhu a dojetí, ale i obavy.

Hugo se vypravil ke kolébce s tím ubohým tvorečkem, zvedl jej do náručí, a aby nechal Faidru na okamžik odpočinout od toho křiku, vynesl Louise nachodbu. Připravil si vědro s vodou. Když rozbalil plátěnou plenu, shledal, že je ušpiněná více, než si myslel. Pohroužil Louise do vědra a trpělivě ji začal omývat. Přitom po čoku sledoval škvírou ve dveřích, jak si Faidra na posteli, otočená k němu zády, rozčesává své nádherné černé kadeře. Po sléze obrátil zrak k děvčátku. Louise měla Faidřiny černé oči a už nekřičela, ale usmívala se na Huga. Zaplavil ho pocit něhy a pýchy. Děvčátko sice ještě nemělo vlásky, ale byl si jist, že až jí porostou, budou určitě uhlově černé jako vlasy jeho i Faidřiny. Jaké jiné by taky měly být?

Jak tak dcerku myl, všiml si podivné hry stínů na její pokožce. Opatrně ji nadzvedl, aby se podíval pod jiným úhlem. Ne, to nebyly stíny. Její kůže byla poseta skvrnami, jako by měla vyrážku. Zamračil se a jeho lékařský mozek začal pracovat na plné obrátky. Protože byla již umytá, vytáhl ji z vody docela a přinesl blíž k jedné louči. Opatrně ji obracel v rukou a pozorně ji prohlížel. Trvalo to dlouho díky mihotavému světlu ohně, ale přeci pochopil, že Louise nemá růžovou vyrážku. Bylo to naopak. V její běžně růžové pokožce svítily dokonale, porcelánově bílé oblasti rozeseté po celém těle. Někde jsem to už viděl, mračil se soustředěním lékař a mhouřil oči. Kde to jen bylo…? Najednou si to uvědomil. V okamžiku, kdy mu došlo, že ta vzpomínka není spojená s jeho lékařským uměním, se trochu uklidnil, ale nyní se mu srdce znovu prudce rozbušilo. Vzpomněl si na své předchozí úvahy a musel se kousnout do rtu. Vybavil si velmi dobře, kde ty skvrny viděl. Kde je vídal pokaždé ve vojenském ležení, když se šli koupat a viděli jeden druhého v rouše Adamově. Hugo byl viděn a Hugo viděl. Viděl nahé tělo poseté stejnými bílými oblastmi jako okrasnými záhony květin... roztroušené v parku…

Tyhle ale kvetly na kůži Axela Fössra.

Hugo vyletěl. Položil Louise na zem a vrazil do komnaty. Faidra se k němu obrátila a usmála se na něj, ale úsměv jí okamžitě ztuhl na rtech, když si všimla, v jakém je stavu. Hugo se chvěl vztekem. Přistoupil k ní, rozpřáhl se a poprvé v životě ji udeřil. Poprvé v životě udeřil ženu. Vrazil jí políček tak rázně a prudce, že na pokrývku vyplivla spršku krve a vyražený zub.

„Myslela sis, že si toho nevšimnu?!“ vyjel na ni hlasitě.

Faidra na něj zírala, oči málem větší než celou hlavu.

„Kdy tě svedl? Jak tě svedl? Kolikrát jsi s ním ležela, než ti udělal Louise?!“

„Já…“ zajíkla se ona.

„Kdybys s ním proboha aspoň spala, když jsem byl pryč! Jenomže podle toho, kdy se Louise narodila, jsi s ním ležela, ještě než jsme odjeli do ležení!“

„On… Já… Hugo…“ koktala nesouvisle. „Hugo… já… nesvedl mě… prostě… si mě vzal…“

„Tak on si tě vzal?“ zasyčel zlostně. „Nelži mi, Faidro.“ Ušklíbl se. „Ty jsi opravdu Faidra, jen co je pravda…“

„Nelžu…“ hlesla chabě.

„Axel Fössr je sukničkář, snadno se zamiluje, snadno odmiluje, nenechá sukni na pokoji, to je pravda. Ale nikdy jsem neslyšel, že by si nějakou vzal násilím. Znám ho už skoro deset let a promiň, v tomhle mu věřím víc než tobě.“

„Myslete si, co chcete,“ sykla. „Já mluvím pravdu. I on umí být hrubý a… násilnický.“

Znovu jí vrazil políček. „Já budu hrubý!“ pohrozil. „Už jsi udělala šaška ze mne, tak nepomlouvej ještě jeho. Nevěřím ti ještě z jednoho důvodu, pádnějšího. Kdybys mluvila pravdu a Louise se zrodila z násilného činu, proč jsi mi o tom neřekla? Pochopil bych to. Tohle ti ale na důvěryhodnosti nepřidává.“

Faidra se rozeštkala.

„Já blbec, já hlupák, já pitomec, idiot! Jak jsem si toho mohl dosud nevšimnout?! Proto jsi mi bránila, abych ji šel umýt! Abych to neviděl!“ Odmlčel se. „Nechci tě už vidět,“ řekl pak. „Vypadni. Hned. Svého pancharta si vezmi s sebou. Můžeš jít třeba za kapitánem Fössrem, třeba se tě ujme. Louise si vezme určitě rád.“

Faidra se nehýbala.

„Sakra, řekl jsem, abys vypadla!“ zařval, uchopil ji a smýkl jí ke dveřím. Odvrátil se. Slyšel, jak její tělo klouže po podlaze, a pak tupý úder, když narazilo do dveří. Neohlédl se. Zhluboka dýchal. Najednou mu v pokoji přišlo nesnesitelně dusno. Otočil se a vydal se na chodbu. Nohou odstrčil ležící Faidru, aby mohl otevřít dveře. „Jdu na vzduch,“ oznámil ledově. „Až se vrátím, nechci už tady vidět ani stopy po tobě, tvém panchartovi ani vašich věcech!“

Celý se třásl. Vyšel na nádvoří a opřel se o ostění. Cítil, jak mu splašeně bije srdce. Lačně vdechoval svěží vzduch. Točila se mu hlava, v uších mu hučelo. Určitě byl bílý jako plátno. Jako skvrny na těle Louise… Takhle se ještě nikdy nerozčílil. Chtělo se mu řvát, vykřičet do světa tu bolest, hanbu, potupu, nenávist, vztek a žal. S otevřenými ústy lapal po vzduchu, dokud ho z něj nepálilo v krku. Ještě pořád se třásl hněvem, když se vracel schod za schodem do své jizby. Dveře byly otevřené a demonstrativně ukazovaly výhled na prázdnou místnost. Faidra, Louise a všechny stopy po nich zmizely, jak si to Hugo přál. Lékaři se podlomila kolena. Padl na práh místnosti a zíral před sebe. Doplazil se k lůžku, vyškrábal se na něj a natáhl se. Nenašel sílu vlézt pod pokrývku. Spíš omdlel, než usnul.

Zdály se mu útržkovité, zmatené sny, které si po probuzení nepamatoval. Probudil se uprostřed noci, zpocený a unavený. Vzpomněl si, jak Faidru objímal a líbal, když přijel, a proti jeho vůli se mu vrátila touha. Chtěl na Faidru zapomenout jednou pro vždy. Teprve když vstal, uvědomil si matně, že zvuky, teré k němu doléhají zvenčí, jsou bubnování deště do oken a skučení větru za skleněnými tabulkami.

Poručil si první služku, kterou potkal. Imponovaly mu její zrzavé vlasy, přestože jinak vůbec nevnímal, jak vypadá. Přesto na ni upřeně hleděl a snažil se nejen začít vnímat její tvář, nýbrž si ji vpálit jako cejch do paměti, aby mohl nahradit obraz obličeje Faidry. Pomiloval ji náruživě, spěšně. Jaké je to pro ni, to mu bylo v té chvíli úplně jedno. Jemu to poskytlo mírnou úlevu. Svalil se vedle ní, a sotva popadl dech, křikl na ni, aby odešla. Udělala to mlčky, bez jediného slůvka, jako by byla němá. Hugo těžce vstal, dopotácel se ke stolu a napil se vína. Napil se znova a znova. Opil se tak, že málem netrefil ani těch několik desítek centimetrů zpátky k posteli. Když se ráno probudil, byl zbrocený potem, třeštila mu hlava a bouřil se mu žaludek. Matně si uvědomil, že se vlastně neprobudil sám od sebe. Někdo jím třásl.

„Co se děje?“ zablekotal a snažil se při tom nepozvracet.

„Musíte do lesa, můj pane. Něco se stalo.“

„Co…?“

„Něco tam našli, víc nevím, musíte tam jet a zkontrolovat to.“

Hugo se těžce vypravil na cestu. Ani ji nevnímal. Jeho myšlenky se toulaly v jakési mlze, kterou se jim nedařilo proniknout kamkoli jinam. Až hlasy ho přivedly zpět do reality. Rychle se v sedle napřímil a upravil si paruku a plášť, aby vypadal patřičně důstojně, třebaže v obličeji byl popelavě bledý.

Kolem jednoho vysokého smrku stál hlouček lidí. Když Hugo přijel blíž, viděl, že z jedné větve visí provaz a na jeho konci visí na oprátce žena. Její obličej byl k nepoznání zkřivený, opuchlý a vůbec změněný. Poznal ji podle nádherných černých vlasů, které ještě včera obdivoval, když se na ně díval škvírou ve dveřích.

„Odřízněte ji,“ nařídil pevným hlasem a nehnutě sledoval, jak Faidřino tělo žuchlo na zem. Pomalu otočil koně. Ani se neohlédl. „Je mi jedno, že to byla moje manželka. Sáhla si na život a to je smrtelný hřích. Ani mě nenapadne vzít do ruky rýč, abych ji pohřbil. Co se mě týče, nechte ji tu ležet, ať ji najdou vlci. Taky chudáci potřebují žrát.“ S tím pobídl koně do cvalu a ujížděl pryč.

Na nádvoří přijel kůň, jako by byl bez jezdce. Ten ležel zhroucený v jeho hřívě. Nikdy se nedozvěděl, co se stalo s Louise, stejně jako se nikdy nedozvěděl, jak se v Axelu Fössrovi mýlil.