Za Axela Fössra / Šedesátá pátá kapitola - Jeanne Françoise

Anotace: Srpen

Nejstarší dcera plukovníka d’Agoulle (bylo jí nedávno čtrnáct let) mnula mezi prsty drobný stříbrný křížek, který jí visel na krku. Zezadu na něm bylo droboučkými, sotva čitelnými literami vyryto jméno Josephine. To bylo jméno, jež přijala v klášteře. Před několika týdny se ho zbavila, už byla zase Jeanne Françoise Sallová, ale s křížkem se nějak rozžehnat nedovedla. V klášteře ostatně prožila deset let.

Překvapilo ji, když pro ni přišli s tím, že se má stát snoubenkou kapitána gardy. Jméno Axel Fössr jí něco matně říkalo, ale byla tehdy příliš malá a moc si na něj nepamatovala. Slyšela o kapitánovi různé řeči. Že málokdy spává v loži sám, že zvedne každou sukni… vše se evidentně točilo kolem jediného tématu. Jenomže ubohá Jeanne Françoise byla příliš mladá, příliš nevinná a příliš klášterně vychovaná, než aby vůbec rozumněla, co to znamená. A zatím ji to netrápilo, do svatby byly ještě dva roky čas. No… přinejmenším rok. Hranice dospělosti se v Gonách pohybovala od patnáctého do šestnáctého roku života zcela volně, jen dle uvážení daného případu.

Dívka proti sňatku pranic nenamítala, zvlášť, když kapitána viděla. Zalíbil se jí okamžitě, na první pohled. Co na tom, že už měl na řadě míst šedivé vlasy, hodilo se to k němu, podtrhovalo to jeho krásu. Stříbro jemně protkávalo i jeho vousy. Vousy… ty se jí na něm líbily ze všeho nejvíc. Při vzpomínce na něj se usmála. Lehla si, a stále se usmívajíc, jemně si bříšky prstů přejížděla po rtech, pohroužená do představ, jak se její rty dotýkají rtů kapitánových, jak se její kůže dotýkají vousy kapitánovy, jak ona do těch vousů noří prsty jako do voňavé trávy, jako do voňavého sena, jak pod nimi vnímá jeho čelist.

Ze snění ji vytrhla služebná. Přinášela podnos se snídaní a tvářila se tajuplně. Podala Jeanne Françoise dopis. „Tohle mi pro vás dal nějaký gardista.“

Dívka vypískla vzrušením a hmátla po dopisu, nedočkavě rozlomila pečeť a pustila se do čtení. Chvíli trvalo, než pochopila. Mrkla na podpis. List jí psal její snoubenec. Znova pohlédla na řádky vzkazu. Kapitán měl zjevně zarážející zvyk. Kdykoli dopsal slovo, neukončil jej hned, ale chvíli ještě pokračoval v tahu brkem, dělaje klikatou, kudrnatou, skoro zdobenou linii různé délky. Jako by slovo mělo ještě pokračovat, ale rukopis se náhle, z písmene na písmeno, změnil na nečitelnou čmáranici. Pobaveně se usmála. Obrátila list a na zadní stranu odepsala: Budu tam.

 

Do zahrady přišla ve smluvený čas. Bylo slunečné odpoledne a vzduch se ani nehnul. Byl odporný dusný den gonského léta. Jeanne Françoise v duchu záviděla svým bratrům v Paříži. Vsadila by se, že tam takové parno nemají. Usedla na lavičku ve stínu vysokého keře. Pokorně složila ruce do klína a trpělivě čekala. Na svého kapitána by tu dokázala čekat třeba celé týdny. Poslouchala ptáčky i lidi kolem sebe, i když k ní zvuky doléhaly z dálky a v její blízkosti se nenacházel nikdo. Konečně zahlédla kapitána v jeho slušivé zeleno-černé uniformě, jak k ní míří. Světlé vlasy, do nichž palčivě svítilo nemilosrdné slunce, měl stažené do předpisového culíku u krku. Přála by si, aby je měl rozpuštěné, aby se světlé kadeře rozprostíraly po jeho širokých ramenou… Vzdychla. Byla křehká malá dívenka, kdežto on byl dospělý silný kapitán, zralý muž, ke kterému se plíživými krůčky zezadu přikrádala čtyřicítka.

Posadil se vedle ní a usmál se na ni. „Jsem rád, že jste přišla,“ pravil lehce.

„Jsem ráda, že jsem mohla přijít,“ odpověděla. Vějířem se horečně pokoušela pobídnout vzduch ve svém okolí k pohybu.

Kapitán se na ni chvíli díval a pak se k ní přisunul blíž, aby také na něj sem tam dosáhla osvěžující vlnka vzedmutá tím něžně tichým šustivým metronomem.

„Je tu krásně,“ řekla dívka. Výhled před ní zalévalo zlatavé slunce, které jako by svítilo v tu chvíli jen pro ně dva, pro ni a jejího kapitána.

„Všude je krásně, když jste tam vy,“ prohlásil dvorně. „I ta vězeňská kobka v nejčernější tmě by se rozzářila samou poctou, že ji obýváte, kdybyste tam – nedej Bůh – musela zavítat.“

Obrátila pohled k němu. Náhle se k němu posunula blíž a opřela se o něj, celá blažená, že tu spolu sedí. Cítila, jak ji jeho paže velice jemně a opatrně objala kolem ramen. Přivřela oči a vychutnávala ten okamžik.

„Ach, Jeanne Françoise,“ pravil a vzal její ruce do svých. „Jak chladné je máte,“ podivil se. „Zahřeju je svými.“

„Nepotřebují zahřát,“ odpověděla a zvedla k němu oči. „Jsou chladné právě proto, aby mohly chladit ruce vaše.“

Usmál se na ni. „Zajisté. V létě jsou vaše ruce osvěžujícím ledem pro ty mé, v zimě budou moje dlaně ohnivě hřát ty vaše.“

Mlčeli pak a navzájem na sebe pohlíželi. Poslouchali ptactvo a snažili se vyznat ve svých myšlenkách, pocitech. Kouzelné a okouzlující ticho přerušil kapitán: „Budu se muset vrátit ke gardě, mademoiselle. Bohužel.“

„Ale bylo to příjemné,“ zamumlala a snažila se zakrýt smutek nad jeho rozhodnutím jít.

„Mohlo by být ještě víc,“ vyhrkl kapitán znenadání a v očích mu zaplál podivný, divoký plamen.

„Jak to myslíte?“ podivila se naivně.

„Jsme zasnoubeni. Za dva roky spojí naše dlaně stuha. I když teď nejsou naše ruce tou látkou obtočené, můžeme si to nacvičit.“

Zvědavě na něj hleděla. Začala tušit nějaké uličnictví, a to jí připadalo u toho vznešeného důstojníka královské gardy, vojáckého a jistě sveřepého muže tak nečekané a zdálo se jí to s ním být v takovém elegantním kontrastu, až se celá rozechvěla a ucítila, jak se do ní zabodává po celém těle milion neviditelných jehliček. Nebolelo to, bylo to příjemné bodání, očekávání.

„Dovolte mi vás políbit, mademoiselle Sallová,“ vyhrkl tiše, jako by se bál. Připadalo jí to nesmírně romantické. Kouzlo toho okamžiku, toho místa ještě zesílilo.

„Ráda,“ přikývla s leskem v očích.

Jak ji držel za ruce, mírně se k ní naklonil. Jemně, skoro opatrně se dotkl svými rty jejích. Srdce se jí rozbušilo. Ta chvíle, ta krásná chvíle, o které snila, byla znenadání opravdu tady! Skoro bezděčně vztáhla ruce a toužebně pohroužila prsty a dlaně do jeho trochu pichlavého strniště, jemně jej hladila a polibky opětovala. Zapomněli, kde jsou, že je může kdokoli vidět, zapomněli, že vůbec existují jiné části těla než rty, tváře a ruce.

Jenže pak na sebe ty další části těla upozornily samy od sebe. Z mámivého okouzlení vytrhl dívku nečekaný pohyb, když se jí cosi otřelo o podbřišek. Vzpamatovala se, nepatrně se od kapitána odsunula, on ostatně udělal totéž, najednou seděl na opačném konci lavičky… kdeže… neseděl. Zvedal se z ní, odvracel zrak.

„Co se stalo?“ nechápala a zmateně na něj hleděla. „Co to bylo?“

Obrátil se k ní. „Vy nevíte?“ užasl. Rychle se opanoval. „To nic, to… to se spraví.“

Všimla si, že zatíná pěsti, nehty si zarývá do dlaní. Všimla si napětí v jeho sličné tváři. „Nechtěla… jsem vám ublížit…“ vykoktala.

Hlasitě se rozesmál, ale ten smích brzy začal znít zoufale. Rychle se zase uklidnil. „Ne, má milá,“ zakroutil hlavou, přešel k ní a velice opatrně se dotkl jejích rukou. „To je moje chyba. Vy za nic nemůžete. To já jsem… mělo mě to napadnout… jsem starý hlupák, tak to je. Nebojte, to zase přejde.“

„Pane kapitáne… jste v pořádku? Totiž… já… ničemu nerozumím,“ vzdychla.

Na okamžik se usmál a v očích mu blýsklo podivné světélko. Nedovedla je popsat. Pohladil ji po tváři. „Za pár let to poznáte,“ prohlásil s podivným tónem v hlase, který ji lákal i děsil zároveň. Tišeji dodal: „To vám slibuji.“ Rychle rukou z její tváře ucukl, otočil se a kráčel spěšným krokem pryč. Dívala se za ním, dokud jí pohled na jeho záda nerozmazaly slzy.