Za Axela Fössra / Sedmdesátá druhá kapitola - Charles

Anotace: Léta Páně 1724, březen

Nejspíše je načase vylíčit pravou povahu dosud jediného syna generála Hulaimé. I když mu tehdy byly jen dva roky, zapamatoval si Charles z onoho osudného dne, kdy jejich domov napadli Švédové a zabili jeho matku, každičkou podrobnost, zejména matčin pohřeb. Způsobilo to jakousi deformaci jeho vývoje, duševního vývoje, zanechalo to v jeho mozku hlubokou jizvu, která poškodila jeho uvažování a přiotrávila jeho smysly. Celou svou duší se mladík upnul k pomstě. Dokud byla válka, v duchu jásal, jenže teď už byl třetí rok mír, a to ho dohánělo k nepříčetnosti. Švédy na smrt nenáviděl, a tak si důmyslně vynašel způsob, jak alespoň jednoho z těch dvou, které měl k dispozici, co nejvíc trápit. A protože netušil, jak by se dostal k lektorovi švédštiny své starší sestry, stal se jeho obětí kapitán královské gardy, Axel Am Fössr. Jen tak na okraj, jediný Švéd, kterého mladý Charles vyjímal ze své pomsty, byl jeho švagr Kjell, s nímž se paradoxně docela spřátelil. On mu ostatně Kjell, maje na Axela Fössra vztek kvůli jeho dezerci před lety, ochotně pomáhal s vymýšlením různých nepříjemností na kapitánův účet.

Nejtrýznivější dopad měl Kjellův ďábelský nápad, který dostal koncem loňského roku. Charles se podle toho nadšeně zařídil a na své narozeniny v lednu otce požádal, zda by, když je teď vlastně syn panovníka, nemohl na jeho výuku šermu dohlížet sám kapitán Fössr. Využil i výborného argumentu, jehož autorem byl ke své pýše on sám; že totiž Axela Fössra učil šermu sám plukovník d’Agoulle, svého času opravdu vynikající šermíř. To Damona přesvědčilo a dal výuku svého syna Axelu Fössrovi rozkazem.

A tehdy začal Charlesův triumf. Mladík vynaložil veškerý důvtip, obratnost, rychlost a různé triky a rady, které mu potají udílel Kjell, aby si při každičkém tréninku našel alespoň jeden moment, kdy proniknout Švédovou obranou a zasáhnout ho. Věděl, že si nemůže dovolit vážné zranění, a dával si dobrý pozor, ale jinak svého učitele nešetřil ani trošičku a Fössr se často z tréninku potácel s jednou či dvěma krvácejícími ranami. Ke všemu ubohý důstojník netušil nic o podivném přátelství mezi Damonovým synem a zetěm, pročež se domníval, že Charles musí být nějaký mimořádný talent a ještě ho chválil. Z toho měl mladík škodolibou radost, a když byl pak o samotě s Kjellem, doslova se váleli po zemi smíchy, když ten mladý rošťák líčil svému příbuznému, co ten den kapitánovi provedl a jak za to byl chválen.

Jen tak na okraj, Axel Fössr si slůvkem nepostěžoval. Trpělivě si ošetřoval šrámy z výcviku, považoval za čest trénovat panovníkova syna. Ale pomalu ho to přestávalo bavit. Čím dál obtížněji se při šermu s charlesem ovládal a v duchu si pořád opakoval poučku, kterou mu před více než deseti lety vtěsnal do hlavy plukovník d’Agoulle, že totiž jsou chvíle, kdy je lépe protivníka nezranit. Tehdy se svému učiteli vysmál, připadalo mu to jako hloupost. Ale zejména ve chvílích, kdy se snažil krýt mimořádně agresivní prudké výpady mladého Charlese, si uvědomoval, jak rád by ho probodl a jak rád je, že ho plukovník naučil ovládat se dost na to, aby to neudělal.

Charlese však jednotvárná hra už přestávala bavit. S Kjellem usilovně pracovali na dalších nápadech, jak Fössra znemožnit, ponížit, zdiskreditovat, zničit. Na nápad, který nakonec kapitána opravdu zničil, mu vlastně nevědomky pomohl přijít Axel Fössr sám.

Charles právě cosi řešil se svým otcem a za zády si z ruky do ruky přesypával malé kamínky, které nasbíral na nádvoří. Byly studené a trochu vlhké. Vtom byl ohlášen kapitán Fössr. Charlesův otec důstojníka přijal a ten vstoupil i se svou snoubenkou. Damon poslal Charlese na balkón, aby tam počkal, než s kapitánem probere jeho záležitost.

„Bude to jen pár minutek,“ slíbil důstojník gardy.

Charles nakvašeně poodešel na terasu, ale nechal dveře přivřené, aby slyšel, o čem bude jeho otec s Fössrem jednat. Pak si jako by nic stoupl k zábradlí a díval se kolem. Na jednom balkóně uviděl pana Löra, jak opět hrál na svoje violoncello. Rozhodl se využít svého vzteku, který v něm kypěl, a bavil se tím, že se snažil Švéda některým kamínkem zasáhnout. Měl dojem, že se mu to párkrát podařilo, ale zdaleka ne tolikrát, kolikrát by si byl přál.

Zatím horlivě naslouchal, jak kapitán jeho otce žádá, zda by nemohli využít pohyblivé hranice dospělosti a neuzavřít sňatek s mademoiselle Sallovou již letos v létě, jakmile oslaví patnácté narozeniny. Panovník mu slíbil, že si to nechá projít hlavou.

Ještě též dopoledne líčil Charles Kjellovi svůj nápad. O tři dny později při cvičném souboji naběhl na kapitánův rapír. Dával si dobrý pozor, aby rána nebyla smrtelná. Přestože však zámecký lékař (kterému zdatně sekundoval Jankovljev) oba ujistil, že se Charles uzdraví, zranění bylo vážné. Charles se naštěstí dokázal téměř dokonale ovládat, když chtěl, a tak dokázal s kamennou tváří přihlížet, jak si jeho otec nechává zavolat kapitána Fössra, který, jak Charles slyšel, s obavami čekal za dveřmi na verdikt. Vstoupil vojenským krokem, avšak ve tváři se zračila nejistota. Zastavil se krok za prahem a střelil úzkostlivým pohledem po mladíkovi na lůžku. Na Damona se ani nepodíval.

„Přežije,“ řekl silným, přísným hlasem generál. „Vděčíš za to Štěstěně. Prosil jsi mě o uspíšení svatby s mademoiselle Sallovou. Jistě chápeš, že to za těchto okolností jaksi… nejde. Takže ne, letos svatba nebude, pěkně si počkáš.“

Axel se nadechl, aby něco řekl, ale Damon Hulaimé ho nepustil ke slovu:

„Mlč! Můžeš být rád, že ti nechám hodnost, a to jen z úcty ke svému předchůdci, který ti ji tak milostivě udělil. S tréninkem mého syna jsi skončil, to je ti doufám jasné. Ujme se ho někdo jiný, třeba poručík Fyr.“

„Pane,“ našel svůj ztracený hlas Axel Fössr, „pane, prosím za prominutí, ale to nelze. Poručík Fyr má jiné povinnosti, které mu ukládá garda…“

„Já Fyra nechci, otče!“ zaprotestoval slabým hlasem Charles. Poručíka nenáviděl jen z principu, protože ho na místo dosadil ten Švéd, a měl ještě jiný úmysl.

„Dobře,“ vzdychl Damon Hulaimé. „O tom si promluvíme později. Teď řešíme pana kapitána. Takže kapitáne Fössre, doufám, že jsi rozuměl.“

„Ano, pane,“ prkenně řekl důstojník.

„Výborně. Tak mi teď zmiz z očí.“

Muž odešel.

„Otče,“ vyhrkl Charles, sotva za Švédem zapadly dveře. „Já bych si přál, aby mne nadále trénoval kapitán Fössr… Učil ho přeci sám plukovník d’Agoulle, druhého takového nenajdete. Tohle… byla to nehoda, ty se přece stávají… a nakonec to přeci nic není. Fössr za to nemůže… Prosím, nechte ho mne učit.“

Damon dlouho váhal. „Jak myslíš, Charlesi,“ řekl nakonec. „Ale ještě jeden takový incident a…“

Charles přikývl. Sotva jeho otec odešel, spokojeně se usmál. Jeho loutka mu zůstala a navíc se mu podařilo proti Švédovi poštvat svého otce… Dříve či později klesne Axel Fössr ještě hlouběji… Zamnul si ruce. Nic jiného si ten Švéd nezaslouží. Je to přeci jen Švéd, a ti mu zabili matku. Proč by měl s jeho utrpením pospíchat?