Za Axela Fössra / Sedmdesátá šestá kapitola - Axel

Anotace: Srpen

Hraběnka Tërrová si nedokázala vzpomenout, odkud jsou jí symptomy Andrého Jelieho povědomé. Po sedmnácti letech svého působení na královském zámku po polovině června lékař skonal za záhadných okolností. Okamžitě se začalo šuškat, že se jednalo o vraždu, v podezření byl celý zástup žen a dívek, kterým se doktor líbil, ovšem nikdy u něj nedosáhly úspěchu. Případ se nevyšetřoval ani týden. Sudí Örmstein prostudoval veškerou dokumentaci, radil se i s hraběnkou, ale když mu nedokázala uvést racionální důvod, musel chtě nechtě věc uzavřít. Přestože oficiálně byla smrt Jelieho přirozená, šepot neustával. Nebylo tajemstvím, že Jelie byl u dam oblíbený, přestože jeho zjev nebyl přílišnou potěchou pro oko. Obecně se vědělo, že odmítl nejméně čtyři nabídky otců urozených a půvabných dívek, kteří usilovali o provdání svých dcerušek. Protože si to nikdo nedovedl jinak vysvětlit, kolovala po dvoře fáma, že je André Jelie jedním z oněch mužů, kteří neumějí ocenit krásu žen, protože se raději věnují – dá-li se to tak říci – půvabům jiných pánů. Lékař si však dával dobrý pozor na to, aby tyto řeči nepotvrdil. Pro přesnost je však třeba uvést rovněž ten fakt, že se je nepokoušel ani vyvrátit. Jednoduše je okázale ignoroval.

Proto si nadělal řadu nepřítelkyň v řadách žen, jež dříve usilovaly o jeho přízeň. Nepříliš pohledný muž si nevědomky získával jejich srdce zejména svým vybraným jazykem, na kterém uměl svézt nejen gonská a francouzská, ale i latinská, německá a dokonce i anglická slůvka. Byl oficiálně titulován jako lékař, ovšem neoficiálně působil na dvoře krále Richarda VI. jako překladatel, měl-li král jednání s nějakým Britem. Richard VI. se nikterak netajil, že anglicky neumí a umět nehodlá, tvrdil, že je příliš starý, než aby se učil novému jazyku, a že silnější francouzština mu koneckonců postačí. I tak ale bylo vhod mít po ruce někoho, kdo jazyk stále mocnějšího souseda ovládal. Tím mu byl právě André Jelie, který Anglii naprosto miloval a odjížděl tam, kdykoli mohl.

Lékař byl však tak nenápadný, nevýrazný a pro většinu lidí nezajímavý, že ho vlastně málokdo na zámku znal. Většina lidí o něm stěží kdy slyšela. Axel Fössr byl jedním z takových. Zpráva o jeho nemoci a zejména skonu ho však přiměla se o lékaře začít zajímat, a tak rychle pozjišťoval výše uvedené informace. Dlouho váhal, ale pak napsal dopis Hugovi d’Elzzbierppe do Paříže. V polovině srpna obdržel odpověď.

Po souhlasu, který zazněl z jizby, vstoupil do komnaty hraběnky Tërrové s dopisem v ruce. Zrovna si snímala náušnice. Trpělivě počkal, až skončí, nechal se vybídnout, aby se usadil do křesla, a ochotně přijal sklenku ředěného vína.

„Nedalo mi to,“ začal rázně, rovnou od jádra věci, jak ho naučila garda. „Napsal jsem Hugovi d’Elzzbierppe. Moje podezření se potvrdilo.“ Navzdory situaci se potutelně pousmál. „Musím vás pokárat, komteso Tërrová, opět. Já, cizinec, přijdu na věc, která by vám, Goňance, měla být zcela zřejmou.“

„Netrapte mě, drahý kapitáne. Nemám dnes náladu. Z toho dusna mě bolí hlava, že vás přes tu bolest sotva slyším,“ vzdychla a ještě si zředila obsah sklenice. „Na co jste s Hugem d’Elzzbierppe přišli?“

„Někdo ho skutečně musel otrávit, ty řeči jsou pravdivé, alespoň tahle jejich část. Tím jedem byla goi a někdo si s ní pohrál skutečně mistrně. S Hugem jsme se shodli, že nejprve byl Jelie jen jaksi přiotráven, aby mu nebylo dobře. Možná dostával goi i v průběhu své… nemoci… každopádně ke konci dostal smrtelnou dávku. Což nebylo nijak těžké, ono u goi je spíše obtížné odměřit množství, které nezabije, než naopak… ale to vám jistě nemusím povídat.“

„Jistě…“ zamyšleně přikývla Kiera Tërrová. „Nejprve ho jen přiotrávili, aby to vypadalo jako nemoc, a pak… ovšem… Jenže udělali chybu. Zabili ho v létě. Nevhodné počasí. Být zima, byla by jeho smrt ještě mnohem méně nápadná.“

Axel pomalu přikývl. „Zjevně si to neuvědomili…“ Vstal. „Nebudu vás už rušit, odpočiňte si, ať je vám lépe.“ Usmál se.

Přikývla.

Když se kapitán vracel do kasáren, kde dnes hodlal spát, narazil v podloubí na Vladimíra Jankovljeva. Zaraženě se zastavil, neodolal a chvíli se díval. Lékař dřepěl schoulený u zdi, snažil se být co nejméně nápadný, tiše vzlykal a stíral si z lící slzy. Když si uvědomil, že se na něj Axel dívá, ztuhl a zděšeně na něj civěl. Axel se rychle odvrátil a pokračoval v cestě.

U brány narazil na Jeanne Françoise. Zastavil se, se zatajeným dechem si ji prohlížel. Měla na sobě růžové šaty, které svítily do šera podvečera, a přes ramena světlý žlutavý plášť s kápí, kterou však měla shozenou a na ní rozsypané rozpuštěné kadeře, které nádherně rámovaly její oválný vznešený obličej. Stála tam ve své výši a netečně se usmívala.

Rozechvěle k ní přistoupil a políbil jí ruku. Ona ho velice jemně políbila na tvář. „Je krásný večer,“ pronesla vášnivě. „Půjdeme se projít?“

„Rád,“ řekl upřímně.

Procházeli se téměř mlčky, jen sem tam prohodili bezvýznamné slůvko. Vychutnávali letní dráždivé počasí, zvuky večerní přírody, romantické přítmí, vzájemnou společnost, blízkost… I když to kapitána dostalo do toužebné nálady, ovládl se a své snoubenky se prstem nedotkl. Stálo ho to ale takové sebezapírání, že si slíbil, že se s ní vrátí do zámku, že nepůjde spát do kasáren, ale že si k sobě do komnaty vezme na noc nějakou děvečku, ideálně co nejvíc podobnou Jeanne Françoise…

Ruku v ruce vraceli se zpátky, ona měla skloněnou hlavu a dívala se pod nohy, on se díval na ni. Ve tmě, která zatím zavládla, viděl jen její velice nezřetelnou siluetu, jakýsi přelud, mámení. Uvažoval, jestli by mu dovolila – a jestli by si on sám troufl – ukrást jí ke konci procházky polibek… Zatím oba mimoděk zamířili ke kasárnám. Vešli na nádvoří, nikdo jim nebránil, vždyť znali svého kapitána. Kasárna jako by byla jakýmsi maličkým zámečkem, vlastním světem jen okrajově sousedícím s královským dvorem. A vlastně tomu tak věru bylo. Boty obou snoubenců tiše klapaly po dláždění. Kolem panovalo ticho, jen dva vojáci na stráži si občas vyměnili místa, aby jim dočista nezdřevěněly nohy. Kapitán zastavil pár kroků od vchodu do rorozlehlé budovy. Nechtěl, aby šla dál. Ona sem nepatřila, dost na tom, že ho doprovodila až sem na nádvoří. Do té budovy ji nikdy nepustí. Něžně uchopil do svých její ruku.

„Měli bychom se pro dnešek rozloučit,“ pravil měkce.

Přikývla. Sám se divil, že ten pohyb zaregistroval. „Bon soir,“ pronesla do okolního ticha. Pomalu nechala svou ruku vyklouznout z těch jeho, otočila se a kráčela zpět k bráně. Přitáhla si plášť těsněji ke krku. Axel zůstal stát, rozhodnutý dívat se za ní, dokud ji bude s to vidět. Navzdory tmě to dříve spatřil, než uslyšel. Klopýtla. Vykřikla, slabě, ale ten výkřik prořízl ticho noci, jako by výstřel z muškety, zvláštěě pak záblesk z hlavně, prořízl noční tmu. Kapitán se k ní rozběhl. Jeanne Françoise klečela na dláždění, bílá jako plátno. S dechem uvázlým v hrdle a očima vytřeštěnýma hrůzou zírala na siluetu rýsující se na zemi před ní. Tělo, o které zakopla. Kapitán zaklel, ještě osobu nepoznával, ale bylo mu jasné, že rozhodně není v pořádku. Když ji začal ohmatávat, jeho dlaně se automaticky přitiskly ke krvácejícím ranám na jeho trupu. Nemohl je počítat, ale bylo jich několik, jedna snad až v hrudníku.

Dívčin výkřik uslyšely i stráže venku. Jeden z vojáků se přihrnul na místo. Díky matnému světlu lucerny, kterou držel v ruce, mohl kapitán Fössr rozpoznat v muži na zemi poručíka Fyra. Neměl však na sobě uniformu důstojníka, nýbrž jen košili. Snad bývala bílá, ale nyní ji barvila krev. Axel Fössr ucedil kletbu. Krve bylo zatím jen málo. K útoku muselo dojít těsně předtím, než sem s Jeanne Françoise přišli.