Za Axela Fössra / Osmdesátá první kapitola - Charles

Anotace: prosinec

„Měli bychom stát při sobě,“ usmál se Charles Hulaimé na svou krásnou zrzavou sestru svým lehkým, skoro ostýchavým úsměvem. „Jsme přeci sourozenci. Opravdoví sourozenci, ne jako René. My v sobě máme skutečnou krev našeho otce.“

„Krev generála,“ usmála se Marion Hulaimé. Jak se mělo ukázat v následujících dvou letech, byla to docela mrcha.

Charles pokýval hlavou. „Proto se také tak výtečně shodneme, má drahá sestřičko.“

„Vskutku?“ otázala se a narážela tím na monsieur Löra, svého lektora švédštiny.

„V těch důležitých věcech ano.“

Nepatrně se zamračila, ale pak lehce pokrčila rameny a opět se pousmála. Oči jí zazářily. V takových chvílích byla ještě krásnější. „Tak co mu provedeme?“

„Jak moc ti vadí?“

„Hrozně!“ vřískla vášnivě a pohodila zrzavými vlasy. „Nemůžu ho ani vidět! Mám pocit, že mě sleduje. Vím, že je to hloupost, ale… občas… mívám strach se i o samotě ve své komnatě svléknout. Mám pocit, jako by mě stejně mohl vidět. Bojím se ho, Charlesi! Mám z něj hrůzu!“

Objal ji a přitiskl si její obličej na svou hruď. Jemně ji hladil po vlasech. „Neboj se. Zbavíme se ho. Všichni by měli jí t k čertu!“

„Všichni ne,“ namítla jemně a prosebně k němu zvedla zrak. „Monsieur Lör je hodný. A tak krásně hraje na různé nástroje, cožpak jsi ho neslyšel? Někdy si ho musíš poslechnout. A pak… jak se chceš zbavit všech, Charlesi? Jsi ještě dítě…“ Skoro mateřsky ho pohladila po blonďatých vlasech. „Vždyť si jednoho mám brát. I ty si možná jednoho dne vezmeš Švédku…“

„Já? Nikdy!“ přerušil ji ostře.

Usmála se. „Ten tvůj zápal je tak… roztomilý.“

„A je to právě on, co ti pomáhá,“ připomněl odměřeně. „Něco ti řeknu, drahá sestřičko, kdyby kapitán nevadil i mně, nechal bych ho na pokoji. Nezasloužíš si, abych tě ho zbavil.“

„Jaká jsem pro tebe sestřička?“ ohradila se. „Jsem tvoje sestra, jsem starší. Bratříčku,“ zašklebila se.

„Ale já jsem muž.“

„Muž?“ zasmála se. „Chlapec, Charlesi.“

„Zbavím tě tvého kapitána a ukážu ti, že už jsem muž!“

„Není to můj kapitán!“ vřískla rozhořčeně. „Vůbec o něj nestojím! To už si radši vezmu toho Švéda, kterého mi otec přisoudil, než bych se stala jeho chotí!“

„Neboj, to by otec nedovolil.“ Charlesovi neunikla trochu zvláštní formulace, jakou použila, ale rozhodl se to prozatím nechat být.

„Co chceš dělat?“ ztišila bezděčně hlas Marion, v očích opět ten svit.

„Napadlo mě, že mu oplatím ten souboj.“

Přikývla, že rozumí. Vzápětí však namítla: „Ale Charlesi, jak to chceš udělat? Vždyť… je o tolik starší a… zkušenější. A oba jste na opačných koncích země, už dávno tě neučí.“

„Požádat otce, aby mi ho sem poslal, by asi nebyl nejvhodnější způsob, ale mohu za ním přijet sám. Budou Vánoce, to bude skvělá záminka. Přijedu ho navštívit a požádám ho, aby mi dovolil zase si zacvičit s kapitánem Fössrem. A pak…“ Zamnul si ruce.

Ale Marion k němu obrátila tvář, až se jí vlasy sesypaly na stranu a splývaly z jednoho ramene. Lehce zavrtěla hlavou. „To není dobrý nápad, vznešený bratře.“ Usmála se. „Já mám lepší.“

„Jaký?“ podivil se trochu ublíženě.

Marion v očích svítil triumf. „Tvůj plán je moc nápadný. Přijedeš, jako by náhodou se utkáš s kapitánem a ten jako by náhodou skončí zle zraněný? Moc nápadné. Chce to něco… nevinnějšího. Meč je moc jistá zbraň, moc jistě ukazuje na pachatele. Ale co takový jed?“

„Jed!“ odfrkl pohrdavě Charles. „To je ženská zbraň!“

„Já jsem žena,“ upozornila Marion. „Mladá, ale žena.“

„A moc chytrá,“ mírně se uklonil Charles.

Blahosklonně přikývla. „Líbím se mu. Toho lze využít. Sleduj a uč se, drahý bratříčku. Poslouchej novinky, protože do konce roku tu budou zprávy o našem panu kapitánovi, které ti udělají radost.“

„Nemohu se dočkat,“ zašeptal s přimhouřenýma očima.