Za Axela Fössra / Osmdesátá osmá kapitola - Marion

Za Axela Fössra / Osmdesátá osmá kapitola - Marion

Anotace: Léta Páně 1727, leden

V lednu se při příležitosti šestnáctých narozenin jejího bratra Charlese pořádal nádherný bál. Mladík rozmarně rozhodl, že to bude bál maškarní. Zatímco si sám vzal masku slunce, ona si tvář skryla za masku, která vypadala jako plameny ohně. V kombinaci s oranžovými šaty a jejími temně zrzavými vlasy vypadala ještě působivěji. Do sálu se dostavila po boku svého švédského manžela, který byl převlečený za strom, měl na sobě hnědý oděv a na hlavě věnec z listů. Marion připadala ta maska naprosto směšná, jenže to byl její manžel a musela ho trpět a bavit se s ním.

Její učitel, Am Ingmar Lör, se skryl pod masku páva. Hraběnka Tërrová přišla na ples v masce kočky. Její nevlastní sestra René se převlékla za nějakou vílu a rozpuštěné stříbřitě plavé vlasy jí spadaly na ramena. Stejně vypadala i její matka Katariina Bour. Její otec se převlékl za Marta, antického boha války.

Marion si jednou z povinnosti zatančila s manželem, ale poté se již věnovala především svému bratrovi. Právě tedy stála na parketu s ním, když uslyšela, jak se otvírají dveře do síně. Charles úplně ztuhl. Zesinal, vytrhl se jí a rychle odešel na terasu. Dívka se celá zmatená otočila. Kapitán Fössr za sebou právě zavíral vysoké dvoukřídlé světlé dveře. S maskou si nedal příliš práce. Na sobě měl uniformu a na tváři obyčejnou stříbrnou masku bez jakýchkoli dalších ozdob. Marion ohrnula ret. Pohrdala jeho zjevnou absencí nápadu. Otočila se, aby se na tu maškarní pohromu nemusela déle dívat, a vydala se za bratrem. Podala mu sklenici šampaňského. Charles se mocně napil. Položila mu ruku na zápěstí.

„Co se děje?“ zeptala se tichým hlasem. Starostlivě si mladšího sourozence prohlížela.

Charles se slabě chvěl a začal přecházet sem a tam. „Promiň, Marion… to kapitán a ta jeho pitomá maska…“

„Mohl se vystrojit trochu lépe… ale ty jsi vypadal skoro…“

Prudce se k ní otočil. „Jak?“

Zaváhala. „… vyděšeně…“

Odplivl si. „Ten panchart mě pořádně vyděsil. Víš, proč? Přede dvěma lety, když jsem se stěhoval na Hulé, mne doprovázel. Chtěl jsem ho zdiskreditovat, znemožnit… tak jsem najal pár chlapů, kteří nás měli cestou přepadnout. Nechal jsem jim udělat takovéto masky… Kapitán mne musel nějak odhalit, musel jednu tu masku sebrat… a evidentně čekal na příležitost, aby se mi v ní ukázal. Dává mi tak najevo, že… že ví. A já idiot mu to ještě ulehčil!“

Marion se na něj soucitně dívala. „Něco na něj vymyslíme, Charlesi. Určitě. Musí být způsob, jak se ho definitivně zbavit.“

Obrátil se k ní s ohněm v očích. „To musí. Mám to předurčeno. Víš, když jsme na Vánoce pouštěli ty lodičky, já se ptal té své, zda se mi podaří se kapitána zbavit. A doplula do cíle.“ Slabě se usmál. „A vzpomínáš na lodičku kapitána? Nevím, na co chtěl, aby mu odpověděla, ale… klesla ke dnu!“

Usmála se na něj. „Tak se vrátíme dovnitř?“ Zatančila si pak s monsieur Lörem, zatímco její bratr tančil se svou macechou.

Občas se po očku podívala na svého manžela, který si u stolů pochutnával na již čtvrtém chlebíčku. Zornice se jí úžily. I ona si vzpomínala na předpověď ořechových loděk. Jí předpověděla, že ten odporný krutý Švéd už dlouho jejím manželem nebude. Byla zvědavá, co se stane.

V den, kdy její otec v únoru slavil osmačtyřicáté narozeniny, byl její manžel požádán, aby nahradil při cestě do Británie ministra Renairda, který se bohužel roznemohl. Ostatně její choť už prokázal jisté nadání pro Renairdův post. Ještě téhož dne se vydal na cestu.

Návrat jeho družiny se uskutečnil mnohem dříve, než se čekalo. Bylo jen pár dní po začátku měsíce března. Marion, která si během manželovy nepřítomnosti připadala, jako by ji vysvobodily z nějakého zakletí, úplně zbledla. Protože právě něco probírala s Charlesem, požádala ho, aby ji doprovodil. Dech se jí tajil, srdce prudce bušilo. Když vešla do salonu, okamžitě pochopila, ještě než to kdo řekl nahlas. Pochopila, že se proroctví lodiček naplnilo. Loď se na moři potopila. Ty dva členy družiny zachránili nějací rybáři, ale zbytek posádky byl beznadějně ztracen. Její manžel se utopil. Marion odcházela celá zkoprnělá, myšlenkami kdo ví, kde. Skoro se bála tomu uvěřit. Po roce manželství získala svobodu.

Uběhly dva týdny. Marion stála u okna ve své komnatě a dívala se na protější stranu zámku, jako už tolikrát předtím. Dnes to však bylo jiné. V očích měla klid a jakousi něhu. Upírala zrak na balkón, kde na své violoncello hrál monsieur Am Ingmar Lör. Věděla, že hraje pro ni. Vždycky to věděla. Často takto stála nebo seděla u okna, aby viděl, aby věděl, že poslouchá. Teď se na něj usmívala. Milovala jeho hru. Milovala… jeho. Zvedla malou tabulku, na kterou křídou napsala švédská slova. Monsieur Lör přikývl. Usmála se ještě srdečněji.

V té době už věděla, že pod srdcem nosí pohrobka. Něco nějak tušila už delší dobu, ale přesto si to raději dala potvrdit od hraběnky Tërrové. Nemýlila se. Poděkovala jí, vstala, shrnula si suknici. Vydala se ke dveřím.

„Madame Hulaimé,“ oslovila ji Kiera Tërrová.

Dívka se zastavila, jako by byla na klíček. Ani se neohlédla. Chvíli bylo ticho.

„Nemám za vámi zase večer přijít?“

Kousla se do rtu. Tak přímá, skoro drzá otázka… ale chytrá. Jako sama hraběnka. Ano, neměla by za ní přijít? Na okamžik zaváhala. Její muž byl ale mrtvý, nemusela se už bát, že by dítěti ubližoval…

„Ne,“ pronesla pevně.

Autor Rebejah, 27.12.2022
Přečteno 117x
Tipy 4
Poslední tipující: Fialový metal, Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Velmi pěkné čtení do vlaku po náročném dni.

27.12.2022 17:19:22 | mkinka

Děkuji

27.12.2022 17:59:05 | Rebejah

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí