Za Kiery Tërrové / Devadesátá sedmá kapitola - Frederik

Anotace: Prosinec

„Frederiku, co je ti?“ starostlivě se zeptal kovář Joir, když se jeho zeť při večeři zarazil. Zvědavě se na něj podíval i Arthur, který v kovárně pomáhal a pos mrti Frederikovy manželky zastával i většinu prací v domě. Vařil, uklízel… pral.

„Dělal jsem horší věci,“ usmíval se vždy, když se podivovali, že se mu taková ženská práce neprotiví. Frederika Halissøna z toho úsměvu mrazilo, jenže byl už příliš slabý a zmatený, než aby se tím dokázal zabývat.

Teď upustil příbor a něco si vyplivl do dlaně. Na hrubou desku stolu před sebou položil zub.

„Frederiku!“ zvolal znepokojeně jeho tchán a také odložil příbor. Všichni tři se dívali na stůl na zub, ale jen dva z nich s obavami. „Tohle je během posledních třech týdnů už počtvrté! Co je to s tebou?!“

„Nevím,“ zabručel vyhazovač. Odsunul od sebe talíř. „Přešla mě chuť,“ utrousil zbytečně.

„Měl byste jíst,“ namítl mírně Arthur, vysoký muž s hnědými vlasy a tváří zabalenou do hadrů, takže ji nebylo vidět. Pak se odvrátil a ošklivě se rozkašlal.

„Je mi zle, nemám chuť,“ odsekl Frederik a vstal. Otočil se, a jako by mu bylo dvacet, vyběhl schody do patra. Nahoře se opřel o zábradlí a chvíli sípal. Ve své kůži se necítil už nejméně dva měsíce, ale v posledních třech týdnech to s ním šlo rychle z kopce. Ztrácející se zuby byl jeho poslední problém. Špatně se mu dýchalo, zhubl a otekl, byl bledý, často zvracel… a měl i jiné obtíže.

Druhý den nepřišel ke snídani. Starý Joir za ním přišel do pokoje. „Děláš mi starosti, Frederiku,“ posadil se na kraj postele. „Je něco, co pro tebe můžu udělat?“

Jedno přání Frederik měl, ale… váhal s jeho vyslovením. Byl to pro něj velký risk, ale nakonec si řekl, že jej podstoupí. Přikývl. „Slyšel jsem, že do města včera přijela komtesa Tërrová,“ řekl ztěžka. „Kdybyste… mi ji přivedl…“

Kovář se na něj překvapeně zahleděl, kdo ví, co se mu mohlo honit hlavou. Nakonec ale přikývl. „Odkud znáš jakousi hraběnku, mi vysvětlíš, až ti bude líp,“ poznamenal.

Frederik se slabým úsměvem přikývl. Tušil, že onoho vysvětlení se už od něj Joir nedočká.

Když Kiera Tërrová stanula ve dveřích, chvíli na sebe jen mlčky hleděli. Oba se za ta léta změnili. „Rád vás zase vidím,“ pokusil se usmát Frederik.

Jen němě přikývla.

„Oba nás poznamenal čas,“ pokračoval měkce. „Mne ještě víc než vás. Víte, kdo jsem?“

Opět jen přikývla. Potom tiše hlesla: „Jsem ráda, že jste našel klid.“

„Našel,“ přikývl. „Na pár let. Teď jsem o něj ale zase přišel. Vikomt René mi zabil dalšího přítele i mou ženu… is dítětem. Už se mi asi nepodaří, abych se mu pomstil.“

Jemně ho vzala za ruku. „Jste nemocen?“ zeptala se.

„Snad… Už delší dobu cítím, že je se mnou něco… v nepořádku.“ Podíval se na ni. „Co Axel?“

Tváří se jí mihl smutek. „Zemřel. Letos v únoru. Někdo ho přepadl… a výtečně po sobě zametl stopy. Dokonalá vražda, nelze ji dokázat.“

Plukovník d’Agoulle si povzdechl. „Byl to milý mladík… A co vy, Kiero, jak žijete?“

„Jsem ráda, že jsem doma,“ usmála se. „Tedy… skoro. Byla jsem několik týdnů ve Francii a Anglii.“

„Vypadáte nešťastně,“ podotkl.

„Nešťastně… snad,“ pokrčila rameny. „Musela jsem… udělat jedno těžké rozhodnutí.“ Rychle změnila téma: „Náš syn Lucius se stal zámeckým lékařem!“

Téměř neznatelně jí stiskl ruku. „Co vás trápí, Kiero?“ zeptal se jemně, ale neústupně.

Sklopila oči. „Po letech jsem se setkala se Simonem, s jedním Angličanem, který byl kdysi za války zajat. Chvíli… mezi námi něco bylo, měla jsem ho opravdu ráda. Pak ho propustili a on se vrátil do Oxfordu. Neviděli jsme se pětadvacet let…“ V očích se jí zaleskly slzy. „Teď, po těch pětadvaceti letech… řekl mi, že mě má stále rád, že mi prý byl celou dobu věrný a jiné patetické řeči…“ Rty se jí zachvěly. „V Anglii mě požádal o ruku.“

Na okamžik zapomněl, jak zle mu je. Ohromeně na ni hleděl. „Proč jste z toho nešťastná?“ nechápal.

„Byla jsem v takovém pokušení… Představa, že s ním zase budu… Sliboval, že by se se mnou vrátil do Gon… Věřím, že by to byl udělal. Jestli jsem po Philippovi někoho milovala, myslím, že to byl právě on, ne Denis Hulaimé, ne Ethan Örmstein, ale Simon Webster… A teď, když jsme se znova setkali… musela jsem ho odmítnout… protože…“

„Proč?“ hlesl tiše.

Rukou mačkala šaty. „Protože v srdci mohu nosit Simona, jenomže pod srdcem nosím dítě někoho jiného.“

Rozloučili se až k večeru a hraběnka se vrátila do Ykkhó. To bylo několik dní před svátkem narození Páně.

Konce roku se už Frederik Halissøn nedožil.