Za Kiery Tërrové / Devadesátá devátá kapitola - Marie

Anotace: Léta Páně 1729, leden

Marie Denielsová se po všem, co ji postihlo, pomsty nevzdala. Milovala různá úsloví a náramně jí pomohlo to, které říká, že pod svícnem bývá největší tma. Proto se šikovně ukryla všem na očích a stala se komornou panovníkovy nejmladší dcery René. Děvčátku bylo necelých dvanáct let, mělo hnědé oči a světlé vlásky. Marie před ním svou tvář skrývala, stejně jako před každým, aby nikdo neviděl cejch, který jí kdysi byl vypálen na znamení, že provedla nějakou špatnost. Tou špatností bylo objednání smrti Vadima Maximoviče Jankovljeva a zabití dítěte plukovníka d’Agoulle. I když už byli oba mrtví a mrtvý byl také Axel Fössr, strůjce všeho Mariina utrpení, nehodlala se žena vzdát. Zlo je třeba vymýtit i s kořeny. Teď se jí jeden ten kořen ocitl přímo na dosah ruky, mladý, naivní… a oslabený porodem. To Marii skýtalo skvělou příležitost. Usmála se při pomyšlení na další pravdivé úsloví: trpělivost přináší růže. Zbývalo jen to poupátko vyrvat ze země a nechat trpět. Lidstvo si s sebou nese cejch počinu svých předků Adama a Evy. Tak proč by Agrippina Fössrová nepykala za zločiny svého otce? Ten za svůj život utrhl řadu zapovězených jablek a všechny snědl snad i s ohryzkem, aby se na jeho čin nepřišlo.

Tu věc provedla zcela spontánně. Večer ji to napadlo, nad ránem, sotva se probudila, to spáchala. Vkradla se do komnaty madame Fössrové. Dívka spala, jak se zdálo. Marie se bezděčně usmála. Tiše přistoupila k lůžku a chvíli tam stála a shlížela na ni. Přála jí to, přála jí to utrpení, utrpení za hříchy jejího pyšného otce!

Agrippina Fössrová se zavrtěla a otočila se na bok. Marie zatajila dech, ale její oběť se neprobudila. Ze spánku však slabě zasténala, zjevně ještě mívala bolesti. I ty jí Marie přála, jakýkoli druh utrpení, hlavně vůbec nějaké! Otočila se ke kolébce s malým chlapcem. Nemohla tu zbytečně postávat, jako by sama čekala, až sem někdo přijde a nachytá ji. Sklonila se nad malým Hugem Sallem. Dítě. To, co jí Bůh nedopřál. Proč by je měla mít ta blonďatá mrcha s modrýma očima svého příšerného otce, když ona, Marie, která se ničím neprovinila, nemá žádné? Ta myšlenka ji jen utvrdila v jejím narychlo spíchnutém plánu. Opatrně chlapečka vzala do náruče a přivinula si jeho teplé křehké tělíčko na prsa. Takového drobečka přeci nezabije… ostatně má v sobě krev Axela Fössra ještě více zředěnou než jeho matka, a je tedy logické, že má i menší díl viny. Napadlo ji, jestlipak má ty prokleté modré oči, nebo zda zdědil černé oči monsieur Salla… Brzy se to dozví. Opatrně děťátko pohladila po tmavých vláskách. Jemně ho vrátila zpět do kolébky a začala prohledávat místnost, aby našla nějaké pleny, které by vzala s sebou. Jídlo obstará vždy, ale jak by sháněla pleny, z toho měla trochu obavy. Občas se ohlédla na Hugovu matku, ale ta tvrdě spala. Troufla si být odvážnější a otvírala zásuvky a skříňky s poněkud menší opatrností na hlasitost těchto úkonů. Jistou dobu jí to procházelo, ale když konečně našla pleny v truhlici, vytáhla je a chtěla zavřít víko, vyklouzlo jí hladké dřevo z konečků prstů a s hlasitým prásknutím dopadlo dolů. Marie ztuhla. Vypadalo to, že Agrippinu Fössrovou to neprobudilo. Zvuk zato přilákal někoho jiného. Hranatá silueta urostlého muže rozrazila dveře.

„Madame Fössrová? Potřebujete pomoct?“

Hlas jí byl matně povědomý, věděla, že ho tu občas slýchá, ale nedokázala k němu přiřadit jméno. Na něm však vůbec nezáleželo.

„Madame…“ Muž zalapal po dechu. „Co tu děláte? Kdo jste?!“ zvolal přísně.

Marie se prudce otočila, vzala první věc, která jí přišla pod ruku. Byl to mosazný svícen stojící na parapetu okna. Rozmáchla se a vší silou, jakou disponuje samice bránící mládě svého druhu, uhodila těžkým předmětem muže, jenž ji vyrušil, do hlavy. Strnul. Pak vzdychl a skácel se na podlahu. Marie si ho už nevšímala, pustila svícen, který s temným zaduněním, mnohem hlasitějším, než předtím vydala jeho oběť, dopadl k jejím nohám, a jedním skokem byla u kolébky. Hugo jen cosi slabě zakňoural, když ho zvedala. Už se ani neohlédla a prchala ze zámku. Venku vládl nádherný tmavomodrý rozbřesk. Brána byla otevřená a nikdo ji nehlídal. Usmála se. Jak voják, který po dvoře honil slepici, která se sem nějak zatoulala z hospodářské části komplexu, tak strážný, který si zatím u zdi vyprazdňoval střeva, budou mít zanedlouho pořádný průšvih… S tou myšlenkou opustila královský zámek i s několikadenním synem Alexandra Salla a Agrippiny Fössrové-Sallové.