Za Kiery Tërrové / Stá třicátá sedmá a stá třicátá osmá kapitola - Damon a Hugo

Anotace: prosím komentář ke každé kapitole zvlášťZáří

Stá třicátá sedmá kapitola - Damon

Ačkoli se všichni kolem něj po skončení jednání zvedali a míjeli jej cestou ke dveřím, Damon Hugo Hulaimé zůstal klidně sedět a pomalu upíjel zbytek vína v číši. Mračil se a vraštil čelo. Pořád v něm kypěla zloba, v uších mu stále zněla slova toho Guillana… V mírové smlouvě si červený šíp vydupal podmínku, že v radě nebude mít křeslo jedno, nýbrž dvě. Damonovi nezbývalo než jim toto privilegium dovolit, válka zemi až příliš poškodila a pokračovat v ní nepřipadalo v úvahu. Ten pitomý aristokrat Tionas d’Elzzbierppe mu však tak hnul žlučí! Vyrukoval s tím, že ano, Damon je sice nyní král, nicméně to z jeho syna Charlese nečiní korunního prince! Správného dědice trůnu by měl zplodit jako korunovaný vladař. Damon zuřil! Kiera už mu další dítě s největší pravděpodobností nedá, i kdyby ano, nebylo by to k ničemu, z hlediska následnictví by stejně nebylo legitimní. A Katariina… Katariina… Rozčileně mávl rukou. Vůbec, pomyslel si, červený šíp mi nemá co diktovat! My jsme král a my určíme, kdo po nás nastoupí na trůn!! Jenomže i tak… Nebylo by k zahození Guillany umlčet. To by tak hrálo, aby potom za Charlese… nebo hůř, ještě za Damona… Guille zase otravovala. Rozhodl se teď tím déle nezaobírat. Vždyť ten červený idiot se ještě ke všemu tvářil, jako by se král neměl dožít večera! Bezděky přičichl k vínu, které usrkával, najednou plný obezřetnosti. Ale co, stejně ho už vypil dost na to, aby mu ublížilo, byl-li v něm jed.

Jeho chviličku samoty přerušilo zaklepání. Damon něco zahučel a dveře se pootevřely. „Vaše Veličenstvo, přijela Jeho Výsost.“

„Ať vejdou.“

Charles vstoupil. Mechanicky políbil prsten na králově ruce a otázal se drásavým hlasem, zda si smí nalít víno. Po kladné odpovědi si naplnil sklenici, hned se napil a teprve pak usedl na židli po otcově pravici.

„Dlouho jsme se neviděli,“ pravil laskavě Damon. „Čemu vděčím za vaši návštěvu?“

„Měl jsem spoustu práce,“ omlouval se chvatně mladý princ. „Sem mne donutily přijet… dvě okolnosti.“ Sklopil pohled. „Ta první je dost… nepříjemná. Před několika dny za mnou přišli, že ve skalách našli mrtvolu. Byly to už jen kosti. Nechal jsem je vyzvednout a prohlédnout lékařem. Moc se toho vyčíst nedalo, pochopitelně. Byla to žena, příčinou smrti byl nejspíše pád do té rokle, kde ji našli, musela tam už ležet dlouho.“ Odmlčel se. „Mne ale především zaujala věc jiná. Lékař prý našel na kostech rukou a nohou stopy zhojených zranění, musela je utrpět už před lety a… odpovídala by tortuře.“

„Byly to už jen holé kosti?“

„No… něco málo masa na nich ještě bylo,“ ušklíbl se znechuceně Charles. „Jo, a taky pár zrzavých pramenů vlasů.“

„Röm…“ zaujatě zamumlal král. „To by odpovídalo… Takže ta mrcha se celou dobu schovávala ve skalách…?“

„Vy víte, o koho jde?“ se zájmem se otázal Charles a upil vína.

„Asi ano. Vím to jen z doslechu, v té době jsem se ještě převážně pohyboval ve vojenských leženích… a vy o tom pochopitelně nevíte nic, byly vám asi tři roky… Jedna žena tehdy škodila rodině plukovníka d’Agoulle. Byla vyslechnuta právem útrpným a vsazena do žaláře, ale uprchla. Léta se po ní pátralo, ještě já jsem pár honů na ni uspořádal, když jsem se stal regentem, ale nikdy se ji nepodařilo vypátrat…“ Všiml si upřímného Charlesova zájmu a mírně se usmál. „Jestli chcete vědět víc, navštivte hraběnku Tërrovou.“

„To udělám, děkuji.“ Teď už se Charles široce usmíval. „A nyní k veselejším věcem. Jak jsem uvedl, ta kostra ze skal je jen jeden z důvodů, proč jsem sem přijel. Chtěl jsem vám také oznámit, že se vám narodil vnuk. Vlastně už druhý. Starší se jmenuje Richard, tohohle jsem pojmenoval Charles.“

Damon se okamžitě rozhodl tuto novinu oslavit. Ale to chvíli počká, myslel si. Bude to muset počkat, připravit takový bál nějakou chvíli taky trvá… A tomu pitomému d’Elzzbierppovi se pomstím za jeho drzost, ať si uvědomí, kdo je tu králem! Ale pomstu taky odložím, nechám ji uležet… a vychutnám si ji jako součást té oslavy. Skoro se nahlas rozesmál.

Září

Stá třicátá osmá kapitola – Hugo

Lékař Alexandra Salla se na ples nesmírně těšil. Od zábav, které pořádal na svém panství jeho pán, sice uběhly jen necelé tři měsíce, ale to nikterak neumenšovalo Hugovo nadšení. Miloval plesy a jiné kratochvíle, kde se mohl ukazovat v parádním oblečení podle poslední módy a vůbec se podobně předvádět. V tomhle ohledu měl velmi blízko k Damonovi Hulaimé i jeho synovi. S králem si ovšem již řadu let nerozuměli a Hugo nebyl právě v jeho milosti. Proto ho velice překvapilo, když se doslechl, že se jeho jméno obtěžoval napsat na seznam hostí, a to hned mezi první. Lámal si tím hlavu již několik dní dopředu, ale nic moc nevymyslel.

Do sálu přibyl v hedvábném modrém oděvu, všecek uhlazený, napudrovaný, s měkce šedavou parukou na hlavě a cvikrem, který si v poslední době zvykl nosit, na nose. Jeho manželka měla na sobě bílé lehké šaty jednoduchého, přesto velmi slušivého střihu, a vlasy jí spadaly ve složitém copu mezi lopatky. Z uší jí visely dlouhé zlaté náušnice a na holé části hrudníku ležel těžký zlatý náhrdelník s velikým zeleným kamenem. První, koho zahlédli, byl sám král. Překonal se. Neměl paruku, ale vlastní nepatrně prošedivělé kadeře měl spletené do malého copánku za krkem. Na hlavě se mu uhnízdil ohromný až extravagantní klobouk s mohutnou střechou posázenou pravými voňavými květy. Jeho oděv měl pastelově oranžovou barvu, jen rukavice, fiží a punčochy byly bílé. Přes oranžové odění se od levého ramene k pravému boku plazila světlounce růžová šerpa s okraji prošitými zlatou nití. Jeho syn se oděl do pastelové zeleni a vlasy měl rozpuštěné, hraběnka Tërrová a jeho manželka jako by se byly domluvily, přišly ve stejně krémově béžových šatech a s naprosto totožnými účesy. Katariina Bour-Hulaimé na sobě měla šaty měkce růžové a vlasy v jednoduchém dlouhém copu, který jí podle Huga příliš neslušel. Náušnice s černými kamínky, které jí visely z uší, však tento jeho dojem poněkud usmiřovaly. Sestry Fössrovy rovněž jako by byly smluvené – obě se dostavily ve světle žlutých, stříbrem protkaných šatech, a když si stouply vedle sebe, připadalo lékaři, že se liší jen tím, že Kiera měla ve vlasech ten bílý pramen a její břicho naběhlé těhotenstvím bylo větší. Jejich manželé se ale víc lišit nemohli. Zatímco poručík Fyr se blýskl předpisovým vzhledem gardisty v uniformě a s vlasy staženými do culíku za krkem, ministru Sallovi byl jeho červený oděv trošku malý a bylo nabíledni, že se necítí pohodlně. Kromě krále to dle Huga d’Elzzbierppe nejvíce slušelo jeho příbuznému, Publiovi Christianovi, který svým modrým oděvem ladícím s jeho očima – či spíše okem – demonstroval své bohatství. Huga překvapilo, že nemá paruku, ale své vlastní černé kadeře si hladce sčesal dozadu a spletl do copánku, který svázal zlatou stužkou. V uchu se mu třpytila zlatá náušnice s diamantem.

Král přednesl přípitek a všichni pozvedli číšky s drahým červeným šampaňským, které Hugo vypil velmi rychle, aby se ho zbavil, protože mu připadalo naprosto odporné. Pak začal první tanec, který patřil Damonovi a jeho choti Katariině. Hned po jeho skončení vladař svou manželku zase opustil a šel se bavit se svou milenkou. Na parket se vyhrnuly další páry. Katariiny se na dlouhou dobu při tanci zmocnil Vladimír Jankovljev, kterému bílý oděv a vlasy spletené do copánku velice slušely. Lucius Tërr byl nejspíše stejného názoru, jelikož na ně závistivě hleděl ze židle, kde zůstal sedět. Král se dlouho věnoval hraběnce Tërrové, ale potom si šel zatančit se svou snachou, kterou tak přebral Hugovi, a ke Kieře zamířil princ Charles. Odešli spolu na terasu a dlouho tam setrvali v rozhovoru. Charlesova sestra René chvilku tančila s ministrem války a poručíkem Fyrem, ale přitom se stále ohlížela a upírala oči na Vladimíra Jankovljeva, zjevně netoužila po ničem jiném než zatančit si dnes v noci s ním.

Hugo krátce tančil se svou ženou a pak prostřídal řadu dam včetně Agrippiny Fössrové-Sallové, dokud se nedostal ke králově manželce. Sama se k němu přiblížila a točila se kolem něj tak dlouho, že ji nakonec k tanci vyzval, když ho pronásledovala i k občerstvení. Při jedné otočce si královna náhle prorazila cestu z parketu a Huga táhla za sebou. Zavřela se s ním na terase.

„Madame?“ nadzvedl obočí zvědavě.

„Ráda bych si s vámi promluvila,“ řekla autoritativně. Ztišila hlas. „Chci se vás zeptat… víte, tehdy před lety… poté, co se narodila René… řekl jste mi, že už nebudu mít další děti. Chci se zeptat, zda… se nemohlo něco…“ Do jejího hlasu pronikl zvláštní tón, který považoval za zoufalství.

„Ne, madame Bour,“ pravil měkce a jemně se dotkl její ruky. „Je mi líto, ale… ta pravděpodobnost je velice malá.“

„Ta pravděpodobnost je velice malá…“ opakovala pomalu a tiše. Zvedla k němu oči. „Jste si jistý?“

„Proč se najednou ptáte, Veličenstvo?“ zneklidněl ho její zájem o ono téma.

„Protože…“ Královně selhal hlas. Upila vína a zkusila to znovu: „Protože za mnou před pár týdny přišel můj manžel.“ Rozhlédla se. „Přísahejte, že to, co si tu povíme, zůstane jen mezi námi dvěma.“

„Přísahám.“

Její hlas byl přes jeho přísahu velice tichý. „Naléhal, abychom se… i po těch letech… pokusili o dítě. Asi si myslí, že se mohlo něco zlepšit, že… by to teď šlo.“ Jako v nějakém transu pronesla: „Nedošlo k žádné změně.“ Pak zase pokračovala stejným způsobem jako předtím: „Pozvala jsem vás, abych slyšela váš názor… stále si ho vážím, jste jistě skvělý lékař…“ Na rtech jí zahrál lehký úsměv. „Mýlíte se však, monsieur d’Elzzbierppe.“

„Mýlím?“ Jako by tomu slovu najednou neporozuměl.

„Já… nemám jen René. Nevím, jak, ale… otěhotněla jsem i potom, co jste mi řekl, že nemůžu… a mám tři děti, které by dle vašeho verdiktu neměly vůbec existovat… ale já je mám, narodily se živé a zdravé a jsou tři! Už je to také pár let…“ Olízla si rty. „Tak. Co mi řeknete teď, monsieur le docteur?“

Zíral na ni, zkoprnělý. „Nemám slov,“ pomalu hlesl vzápětí. Zakroutil hlavou. „Ne, opravdu nemám slov.“ Pokrčil rameny. „Co na to říct… Zázrak. I zázraky se dějí. Můžeme se jim jen podivovat a obdivovat a velebit velikost našeho Pána, který jim dává existovat.“ Pokřižoval se.

Přikývla. „A myslíte,“ promluvila po chvíli ticha, „že by se ten zázrak… že by se mohl… zopakovat?“

„To je otázka, na niž bych se na vašem místě neptal na terase lékaře, nýbrž v kapli našeho Pána,“ opáčil s vážným výrazem.

„Děkuji vám, monsieur d’Elzzbierppe. Za vše.“

Jemně ji uchopil za ruku a vrátili se do sálu. Když opouštěli terasu, naproti nim právě z jiné terasy odcházeli Charles Hulaimé a hraběnka Tërrová. Všichni čtyři společně přibyli zpátky mezi ostatní hosty a jejich veselí. Vladimír Jankovljev – první, koho si všimli – stál u poručíka Fyra, o něčem vášnivě diskutovali a lékař gestikuloval směrem k jeho zraněnému boku. Důstojník nedával najevo žádné emoce. Pak ho zavolal král, chvíli si něco šeptali a gardista zasalutoval a odporoučel se. Jeho výraz byl naprosto neproniknutelný, bylo v něm cosi tvrdého, sveřepého.

Ke skupince příchozích se vzápětí kromě panovníka přidaly i sestry Fössrovy. „Kieře není dobře,“ vyhrkla Agrippina. „Snad by si raději měla jít lehnout, ale trvá na tom, že pojede domů…“

„Pošlu s vámi…“ Damon Hulaimé se rozhlédl kolem sebe. „Pošlu s vámi poručíka La Nal,“ rozhodl se. „Váš manžel musel bohužel někam odjet, ale do rána ho máte doma, slibuji. Poručík La Nal je také zkušený a jistě ho znáte, slouží jako velitel posádky zámku vašeho švagra. Je to – nepočítaje gardu – jeden z nejlepších vojáků, jaké znám.“

„Kam jste poručíka Fyra vlastně poslal?“ otázal se troufale Charles Hulaimé svého otce.

„Ale,“ mávl rukou přezíravě král a bylo znát, že má výtečnou náladu, v hlase měl skoro škodolibé zadostiučinění, „plní jistý… tajný úkol.“

Charles se zamračil a chtěl něco říct, jenže to už nestihl. Spustil se povyk a rozruch. Hugovi se málem zastavilo srdce, když uviděl, proč. Alexandr Sall, který před chvílí tančil s jeho manželkou, nyní klečel u jejího zhrouceného těla. Snažil se ji vzkřísit, avšak Marie-Catherine nereagovala.