Za Kiery Tërrové / Stá třicátá devátá kapitola - René

Anotace: Události jedné zlé noci...

Mladý hrabě d’Hossé elegantně cválal podél jihu Ykkhó. Třebaže byl jejich velitel, Stefan a Guillaume jeli několik kroků před ním. Snažil se udržet s nimi krok a řídit směr jízdy podle odlesků ohně jejich pochodní. Vybrali si pohodlnou širokou kupeckou silnici, z níž později odbočili do lesa, za kterým zámek ležel. Byli jen tři, ale i to stačilo, byli gardisté. Navíc se na tenhle úkol cvičili již měsíc. Fyr si tyhle dva nevybral náhodou. Samozřejmě, že jakmile řekl, že ten, kdo s ním do toho půjde, bude mít téměř jisté místo u královské gardy, hlásili se prakticky všichni kadeti. Guillaume a Stefan si ho však získali něčím víc než svým zápalem pro věc. Získali si ho, jak už to u Fyra zkrátka bývalo, svým vzhledem. Naivně si myslel, že se při plnění dobrodružného úkolu bude moci alespoň kochat pohledem na ně… jenže vše okolo noc přikryla sametovou tmou, a nebýt pochodní, musel by se Fyr hodně soustředit, aby zahlédl alespoň jejich siluety. Když budeme mít štěstí, budou nějaké ohně hořet i na hradbách zámku, pomyslel si nyní. Ale i kdyby nebyly… I kdyby nebyly, dodal v duchu, my už se postaráme o to, aby se to změnilo.

Tlumené zakrákání přerušilo jeho myšlenky. Mírně sebou škubl, ten zvuk ho překvapil, třebaže byli na tomto signálu předem domluvení. Zvedl ruce k ústům a stejným způsobem odpověděl, pak přitáhl koni opratě a klusem se zařadil mezi své druhy. Stáli na kraji lesa a čekali na něho.

„Kdo z vás krákal?“ zeptal se nebezpečným ostrým šepotem.

„Stefan, pane,“ poslušně hlásil Guillaume.

Hrabě natáhl paži ke zmíněnému kadetovi a vlepil mu prudký pohlavek. „Odsud bys chtěl střílet? Můžeš to zkusit, já si myslím, že bys nedostřelil.“

„Ale pane, kdyby střelbu opětovali, můžeme rychle zmizet zpátky do lesa…“

„Nejsi gardový kadet, abys utíkal z boje!“ Černý šátek, který si právě vytáhl přes ústa a nos, tlumil Fyrův rozčilený řev. „Sami jste se přihlásili a byli jste vybráni, tak teď laskavě poslouchejte moje rozkazy! Ještě se přiblížíme! Guillaume, jeď za námi. Až dám znamení, začneme! A už teď si nachystejte šípy!“ Už při těch slovech sahal do toulce, vytáhl dva šípy, jeden založil do luku, který měl pověšený u hrušky sedla, druhý – jak už bylo jakýmsi zvykem gardistů – si strčil mezi zuby.

Přiblížili se zhruba do poloviny jejich předchozí vzdálenosti od zámku. Pak Fyr hlasitě zakrákal. „A prosím tě, hlavně nás nesejmi!“ varoval Guillauma. Pro šíp mezi jeho zuby mu bylo sotva rozumět. Kadet ho ale zjevně slyšel, protože se uchechtl.

Pochodně měly speciálně opracované konce, aby se daly zabodnout do země. Guillaume tu svoji zarazil u sebe, Stefan vyhodnotil optimální vzdálenost, kam na oheň mohl pohodlně dosáhnout jak on, tak Fyr. Poručík byl však tak rozčilený, že první šíp zapomněl zapálit a bez většího přemýšlení jej vypustil na první pohyb, který na hradbách postřehl. Zeslabený vzdáleností se k nim donesl výkřik. „Do pekla!“ ucedil a bleskurychle vzal šíp, který držel v zubech, a nejprve nechal olejem nasáklou látku, jíž byl obalený hrot, aby chytila od pochodně. Pak zamířil a šíp pustil. Na obloze se na okamžik objevila hvězda, která letěla směrem k zámku. Jak klesala, ozářily plameny tvář strážného se šípem v předloktí. Pak ho tenhle šíp zasáhl do hrudi. Zatím Stefan zasáhl dalšího muže na hradbách a ten se proměnil v zoufale se zmítající a poskakující živou louč, která kmitala sem a tam po ochozu. Kadet napnul tětivu tak, až měl Fyr chvíli strach, aby si šípem nezapálil zrzavé vlasy. Vteřinku poté, co byl šíp vypuštěn na svou smrtonosnou dráhu, jeho druh tiše zasykl. Fyr viděl, jak světlo ohně dopadlo na dalšího strážného, ale o několik centimetrů jej minul a zabodl se do dřevěného rámu okna v paláci. Poručík vlastním šípem střelil muže, jehož jeho kadet nezasáhl, do hlavy. Pak se lehce dotkl Stefanova ramene. „Skvělá trefa,“ ocenil.

„Díky, pane.“ Z tónu Stefanova hlasu přímo tryskalo potěšení tou pochvalou.

Velitel se usmál a strčil si mezi zuby šíp. Úsměv se na jeho rtech roztáhl ještě víc, když oba současně vystřelili a náhodou zasáhli stejného muže, Fyr do nohy a Stefan do zad.

Když zneškodnili hrozbu na ochozu, pomohli Guillaumovi zbavit se brány, která už byla značně poškozená jeho šípy. „A jedeme!“ vykřikl rozdivočeně černovlasý budoucí gardista, jen co měli volnou cestu. Vytrhl svou pochodeň z půdy a první vyrazil kupředu. Ostatní dva ho rychle následovali. V komplexu pak zapálili, co se dalo. Cvalem objeli všechno vůkol, jednu pochodeň hodili do seníku, další podpálili sípky. Přihnali se ke stájím v okamžiku, kdy je opouštěl podkoní. Než pochopil, co se děje, Stefanův šíp se mu zabořil do spánku. Trojice potom pustila všechna zvířata a zapálila i stáje. Samotnou budovu rezidence ponechali na konec. Všichni tři zapálili dveře a pak ještě několik šípů vystřelili do oken, z nichž některá byla otevřená.

„To stačí!“ zavelel Fyr, jenž měl své přesné instrukce, a bodl koně do slabin. Ten vystřelil z ohořelé brány pryč směrem k lesu. Důstojník v sedle slyšel, že ho jeho kadeti následují.

„Vedli jste si dobře,“ promluvil k nim, když se zastavili na kraji smíšeného lesa. „Jeďte si, kam chcete.“ Odřízl od opasku maličký naditý váček a hodil jim ho. „Tu máte, napijte se na náš úspěch a potěšte nějakou děvku, klidně i lepší. Zasloužíte si to. Bavte se i za mě.“

„Děkujeme, pane,“ halasně zvolal Guillaume a zamával váčkem, který chytil v letu.

„Vy s námi nepojedete?“ podivil se Stefan.

Zavrtěl hlavou. „Já pojedu potěšit jednu ženskou doma,“ zasmál se. „Jsem zvědav, jestli tam první přijedu já,nebo ona…“

Místo činu opouštěl lehkým klusem v domnění, že má dobrodružství dnešní noci za sebou. Nemohl se však mýlit více. Pro něj noc sotva začínala.

 

Na nádvoří sesedl z koně, a i když měl jinak ve zvyku starat se o něj sám, dnes hodil otěže podomkovi a rovnou zamířil do paláce. Luk a toulec s nějakými posledními dvěma šípy cestou odhodil a zaklepal na dveře své ženy, aby ji pozdravil. Otevřel – a před očima se mu zajiskřilo. Kiera seděla na lůžku, nohama objímala kolem pasu zlatovlasého La Nala a ten ji hladil po zádech a líbal její hruď a ramena.

Fyr zařval nevolí. Kiera teprve nyní otevřela oči a uvědomila si jeho přítomnost, prudce ze sebe smetla svého milence a jako krab se pozpátku přimkla k polštářům u zdi. Nezvaný host – a Fyr si nebyl jistý, zda jím není tak trochu i on sám – se z postele skulil, vyskočil na nohy a rychle se rozhlížel kolem sebe.

Krev, která se nahrnula hraběti d’Hossé do tváří, nyní kamsi ustoupila a nechala jeho rudou tvář prudce zblednout. Teď byl René Adam Fyr ledově klidný. „Tak,“ pronesl pomalu a zřetelně. „Asi to vyřídíme venku, ne, pane poručíku?“ La Nalovu hodnost vyslovil skoro s opovržením.

Aristokrat pohotově přikývl. Vrhl pohled na Kieru, která se třásla u polštářků, chvatně se před Fyrem oděl a s rapírem v ruce ho následoval na nádvoří a za hradby.

„Už jsem dnes prolil dost krve,“ promluvil opět hrabě. „Navrhuji bít se jen do první krve, nestojím o další smrt.“

Arthur La Nal neodpovídal, ale velice výmluvně si odplivl na zem.

„Jak chcete,“ ucedil vztekle gardový poručík a zle se zašklebil. „Rád se zařídím dle vašeho přání.“

Protože La Nal už držel v ruce rapír, tasil Fyr tutéž zbraň. Střetly se s kovovým zařinčením a to se opakovalo při každém jejich výpadu. Bojovali do úmoru, ale žádný z nich neprolomil obranu toho druhého. La Nal měl malou výhodu, šerm rapírem ovládal déle než jeho protivník a Fyr byl navíc předchozími událostmi docela unavený, přesto se Štěstěna nepřikláněla ani na jednu stranu.

Konečně La Nal Fyra odzbrojil. Při jeho dalším výpadu se ale gardista přikrčil, udělal kotoul do strany, a když se zase napřímil, držel před sebou svou obranu z nožů. Arthura La Nal to neodradilo, naopak. Prudce vyrazil a podařilo se mu švihem rapíru škrábnout soka přes prsty jedné ruky. Štiplavá bolest v kombinaci s únavou zapříčinila, že důstojník nůž pustil. Okamžitě byl ale zase ve střehu, druhou zbraň si v ruce přehodil a vrhl ji proti nepříteli. Ten to ale čekal a podařilo se mu uskočit. Fyr vmžiku tasil třetí nůž. Plný vzteku nad výjevem, který spatřil po vstupu do manželčiny komnaty, i nad zdánlivou lehkostí, s jakou téměř výsměšně Kieřin milenec triumfoval v nynějším boji, po sokovi vrhl i svou poslední zbraň. Minul. La Nal k němu klidně vykročil a z jeho hlasu crčel výsměch. „A jste beze zbraně. Zato já mám ještě nůž!“

Než stihl tasit, gardista po něm skočil a najednou držel jeho hlavu a krk ve smrtícím sevření. „Zapamatujte si,“ zasyčel, „že gardista není nikdy beze zbraně. Gardistovi jako zbraň slouží i holé ruce!“ Začal pomalu a zvolna vyvíjet jemný tlak… A najednou musel přestat a rychle odskočit, protože se proti jeho břichu vymrštila ruka s nožem. Byl to tak nečekaný pohyb, že přes všechen výcvik vyvedl Fyra z míry. Než se vzpamatoval, Kieřin milenec na něj zaútočil. Nůž se blýskl, jak letěl vzduchem, a hrabě prudce vymrštil ruce, aby jeho dráze zabránil. Zoufale se snažil vychýlit hrozící trajektorii, která by ho stála možná oko, možná život. Nůž se svezl stranou, ale jeho obličej přesto zasáhl. Poručík ucítil horkou lepkavou krev. Neuvědomoval si bolest, jen tu krev. V záchvatu zuřivosti vyrazil hlavou kupředu a divoce se zahryzl do zápěstí ruky, která ho poranila. La Nal zařval bolestí. Prudce máchl pěstí a zasáhl mučivou ránou Fyra do tváře, druhou pěstí se ohnal po jeho čele. Hrabě ho nakopl mezi nohy. Voják zaskučel a vzápětí se ho zmocnily gardistovy paže a odstrčily ho stranou. Tam se chvíli svíjel, a když ho napadlo vstát, už to nešlo. Nad ním se slabě chvěla gardistova silueta a hrot rapíru vyvíjel sotva znatelný, ale velice výmluvný tlak na aristokratův ohryzek.

Dlouho bylo ticho, oba jen sípavě oddechovali. Byl to pochopitelně pán domu, kdo jej přerušil. „Jak jsem řekl, nechci už dnes nikoho zabít. Daruji vám milost. Už nikdy mi ale nechoďte na oči!“ Významně přitlačil na rapír. Pak jej pomalu oddálil a schoval do pochvy.

Sotva za sebou zavřel dveře vstupní haly, málem se zhroutil na studenou podlahu. Byl naprosto vyčerpaný. Těžce se vyvlekl po schodech nahoru. Když míjel Kieřinu komnatu, zalétl tam kradmým pohledem. Jako by se celou dobu ani nepohnula, byla tam, kde ji zanechal. Když se jejich pohledy setkaly, v její tváři se objevila vrcholná hrůza, kterou v tu chvíli nechápal.

„S tebou si to vyřídím ráno,“ sykl tiše, jako by ani nechtěl, aby ho slyšela.

Zavřel se v komnatě, pomalu se odstrojil. Naházel oblečení na jednu hromadu u dveří, jen plášť rozčileně hodil k oknu a boty odkopl tamtéž. Padl na lože a téměř okamžitě usnul.

Zdál se mu sen, v němž chodil po lese. Vítr šuměl v korunách stromů… Když se podíval, měl na sobě uniformu, patrně tu měl nějaký úkol, jenže se nemohl rozpomenout, jaký… Usilovně se soustředil… Vydal se nazdařbůh skrz doubravu, pohroužen do úvah. Přišlo mu se napít, a tak šel, dokud nenarazil na potůček. Klekl si na zem a napil se. Zurčení vody příjemně doplňovalo šum stromů… Napil se znova, spalovalo ho kruté horko. Pomalu vstal, rozhlédl se a náhodně si vybral směr, kudy pokračovat. Došlápl na spadlou větvičku a ta se pod jeho vahou hlasitě přelomila. Pokračoval dál a pořád slyšel ten zvuk, slabé praskání… Podíval se pod nohy, ale žádné větvičky tam teď nebyly… Chtěl si povzdechnout… jenomže se nemohl nadechnout.

Když otevřel oči, kolem nebyl žádný les, ale clona kouře. Prudce se posadil a mžoural kolem sebe, plival a zalykal se. Závěsy lůžka byly v plamenech. Byl celý zpocený a nesnesitelné horko na něj útočilo ze všech stran. Požár, uvědomil si děsivě pomalu. Požár! Vyskočil na nohy, holýma rukama prudce strhl závěs v místě, kde ještě nebyl docela pohlcený plameny. Vyletěl z postele a chtěl se vrhnout ke dveřím. Uchopil kliku – a s jekem odskočil a olizoval si spálenou dlaň. Plameny už zachvátily i dveře. Vzňala se i hromádka jeho oděvu před nimi.

Hrabě přiskočil k oknu, ke své poslední záchraně. Zkoušel je otevřít, jenže okno v jeho komnatě se rádo zadrhávalo. Zaječel sprostou kletbu a praštil do skla pěstí. Otočil se, žár postoupil, lůžko už celé hořelo. Fyr zběsile popadl opasek se zbraněmi a praštil jimi proti oknu. To konečně povolilo. Hrabě d’Hossé popadl plášť, ani nevěděl, jak, vklouzl do bot a vyskočil z okna ven.

Dopadl na všechny čtyři, odřel si klouby prstů, v nichž svíral opasek a plášť. Lapal po dechu a zničehonic se mu zvedl žaludek. Několik vteřin civěl na vyvrženou hromádku, neschopen hned si uvědomit, kde se tu vlastně vzala. Pomalu vstal a zkusil udělat několik kroků. Pak se rozběhl, zmocnil se žebříku, přistavil ho ke zdi a začal šplhat k oknu své manželky. Vylezl sotva na první příčky, když vzhlédl a ke svému šoku uviděl, jak v její komnatě doslova vytéká sklo z okna. Už ničemu nerozuměl. Už se o to ani nesnažil, jen myslel na to, jak uniknout. Rozběhl se ke stájím, rychle osedlal svého bělouška a vyšvihl se na něj. Za dest minut už ujížděl tmou pryč. Zastavil se až za lesem. Třásl se a hrdlo měl vyprahlé. V sedlové brašně našel polní lahev a napil se z ní bílého vína. Pak se opásal, přitáhl si plášť k tělu a pokračoval v cestě. Teprve teď si uvědomil, že ho bolí levá ruka. Měl ji popálenou a pořezanou. Vůbec vypadá určitě hrozně, vždyť má na sobě jenom spodky, boty a ten plášť…

Nebe již začínalo světlat, když se přiblížil k zámku ministra Salla. Stráže na něj vyděšeně zíraly. Někdo běžel pro pána domu. Když Alexandr Sall brzkého hosta zhlédl, zesinal.

„Propána, vy vypadáte! Co se vám stalo?“ Zatím mávl na vojáky, aby ho nechali projet.

Fyr sesedl a nechal podkoního, aby bělouška odvedl do stáje. „Na mém panství vypukl požár,“ řekl sklesle. „Je mi to líto, ale… Kieru se mi zachránit nepodařilo.“

Delší chvíli bylo ticho.

„Aspoň vy jste se zachránil…“ tiše řekl ministr hospodářství. „Pojďte do paláce, zavolám Huga, potřebujete ošetřit.“

„Asi ano,“ souhlasil. „Ta ruka mě dost bolí.“

„Vás bolí jen ruka?“

Ministrova slova pochopil až později, když se v salonku omylem zahlédl v zrcadle. Celou levou tvář měl zamazanou napůl zaschlou krví a od nosu až skoro k uchu se mu pošklebovala rána, které krev patřila. Fyr si okamžitě vzpomněl na souboj, který se pak proměnil spíše ve rvačku. Opatrně se zranění dotkl. Díky těm událostem potom… úplně na ně zapomněl…