Za Kiery Tërrové / Stá čtyřicátá a stá čtyřicátá první kapitola - Kiera a Agrippina

Anotace: Prosím o komentář ke každé kapitole zvlášť. Děkuji.

Stá čtyřicátá kapitola – Kiera

 

Šokem se nedokázala ani pohnout. Zůstala jako přikovaná k posteli a zírala na otevřené dveře do chodby. V hlavě měla zmatek… Jak se to mohlo najednou tak pokazit? Měl se vrátit až ráno! Měli mít dost času… Nebo snad v Arthurově náruči na čas docela zapomněla? Ještě teď se chvěla, ale nedokázala určit, zda roztoužením z dotyků svého milence, nebo vztekem na svého manžela… a strachem z něj.

Snažila se odhadnout, jaké asi může mít Arthur šance. Její muž byl sice gardista, ale dnes v noci plnil jakýsi úkol a byl jím i dlouhou cestou jistě znaven… navíc šerm s rapírem ještě tak docela neovládal, víc si rozuměl se šavlí, jenže tu na šechtice určitě nevytáhne, tím si byla jistá. Jestliže už Arthur držel rapír, bude René bojovat stejnou zbraní. To by dávalo jejímu miláčkovi jistou naději na vítězství. Ach, Pane nejvyšší, myslela si, kéž by Arthur Reného porazil! Odolávala pokušení jít se podívat k oknu. Nevěděla, kde se bijí, možná by na ně ani nedohlédla… a to si nedokázala představit. Lépe nevědět vůbec nic…

Netušila, kolik času mohlo uplynout. Najednou uslyšela kroky. Srdce se jí rozbušilo očekáváním. Najednou odvrátila zrak, bála se toho zjištění. Opatrně se po očku podívala… a pak znechuceně vykřikla a s odporem a hrůzou se odvrátila od svého manžela s ohavnou krvácející ránou v obličeji. K jejímu úžasu nešel za ní. Pocítila úlevu, když slyšela, jak se jeho kroky vzdalují. A zničehonic ucítila v očích slzy. Vrhla se tváří do polštářů, aby ztlumila svůj nářek, a rozeštkala se. Arthur byl s největší pravděpodobností mrtvý… S největší pravděpodobností? Její pláč se pomalu ztišil, až ustal docela. Co když nezemřel? Co když jen někde leží těžce raněný a nemůže… nemůže se odtam dostat? Při tom pomyšlení se zachvěla. Opět se koutkem oka podívala tam, kde předtím její komnatu míjel její manžel. Jestli je on tak poraněný… v jakém stavu jen může být Arthur?! Šílela z toho pomyšlení. Šílela z představy, že je mrtvý, ale myšlenka, že by mohl být jen zle zraněný a někde tiše a pomalu a sám dokonávat… ta ji doslova ochromila svou hrůzností. Nemohla už déle zůstat v nevědomosti. Vyskočila z lože, chvatně se oblékla, a jak nejrychleji si ve svém stavu troufala, běžela na nádvoří a, když shledala, že Arthur tu nikde není, k bráně.

„Kam můj manžel s poručíkem La Nal odešli?“ naléhala na stráže.

„Tam,“ mávl voják paží směrem do volné krajiny. „Ale váš manžel se už vrátil…“ dodal rozpačitě.

„A poručík La Nal?“

„Ten ne.“

„Tak mě pusťte ven!“

Váhavě poslechl.

Vyřítila se z brány a zhluboka se nadechla, cítila omamnou svobodu! Jenže tu byla kvůli úplně jinému pocitu. Vydala se směrem, jenž jí naznačila vojákova paže. Přišlo jí, že jde celou věčnost, než narazila na pramen vody, u kterého dřepěl Arthur La Nal. Vykřikla a vrhla se mu kolem krku.

„Žijete!“

„Ano, žiju,“ usmál se slabě a jemně ji ze sebe setřásl. „Jen o vlásek.“

„Když přišel domů, bála jsem se, že vás zabil!“

„Ne… Ušetřil mě,“ řekl vážně. „Řekl mi, že už mě nechce nikdy vidět… nebo že už mu nemám chodit na oči, nevím… smysl je stejný. A já taky nestojím o to se s ním ještě někdy setkat. Kdo ví, jak by to dopadlo tentokrát.“

Přivinula se k němu. „Zranil vás?“ znepokojeně zamžourala do šera na jeho zakrvácenou ruku.

„Zranil…“ odfrkl. „Ten panchart mě kousl! Nenávidím ho!“

„Já taky,“ sykla. „Odejdu s vámi…“

„To nesmíte! Vždyť…“ Zajíkl se. „Kolik vám zbývá do porodu? Snad… čtrnáct dní? Co bych s vámi dělal někde v lese? Já o takových věcech nevím zhola nic… A pak… on by nás jistě pronásledoval, je mstivý…“

„To je to nejmenší, co mě trápí. Ale máte pravdu s tím porodem… když já si nedovedu představit, že bych s ním ještě zůstávala… po tom… co vám udělal… a ví Bůh, jak by naložil se mnou…“

Arthurův výraz ztvrdl. „Máte pravdu. Je nevypočitatelný! Nelze utéct… a zůstat také nepřipadá v úvahu!“

„Mohli bychom k mé sestře.“

Promnul si bradu. „Ano, mohli bychom k ministru Sallovi, jenže… jsou s Fyrem přátelé a budou se navštěvovat. Nestojím ani o to, abych ho tam někde zahlédl, ani o to, aby tam on zahlédl mne… O vás ani nemluvě!“

„Leda… leda že by k nim už nikdy nepřijel. Že by k nim přijet nemohl…“

Zvědavě na ni pohlédl.

„Jak by se k nim taky dostal… z onoho světa?“ pousmála se.

„Kiero… co máte za lubem?“

„Pomstít vás!“ zašeptala vášnivě a objala ho.

„Myslíte, že bych se s vámi mohl vrátit a vzít si svého koně? Před tím soubojem… jsem ho nějak zapomněl ve vašich stájích…“

„Přivedu vám ho. Nejpozději za čtvrt hodiny.“

V paláci se zhluboka nadechla. Na chodbě se zmocnila jednoho svícnu a ve své komnatě voskovice zažehla. Potom svícnem zapálila závěsy svého lože, závěs u okna, čekala, až se plameny zmocní renesanční drahé skříně zdobené řezbou, která se jí nikdy nelíbila. Když měla jistotu, že se jí dílo podařilo, rychle vyběhla na chodbu a zabouchla dveře. Pak přešla ke komnatě manžela.  Tiše vklouzla dovnitř, vděčná, že se nezamknul. Jemně poodhrnula závěs u lůžka, aby se ujistila, že tam leží. Jak očekávala, tvrdě spal. Přesto si počínala opatrně. Zase se vyplížila na chodbu a šla pokračovat v díle zkázy. Podpálila ještě několik prázdných komnat pro hosty. Když už požár, tak dost věrohodný, myslela si. Teprve pak přišla podruhé k manželovi a klekla u jeho postele. Vyhýbala se pohledu na jeho tvář, snad kvůli té ráně, snad kvůli něčemu jinému. Snad si myslela, že tím zmenší pozdější výčitky, když ho před tím neuvidí…

„Sbohem,“ špitla. „Nechtěla jsem to takhle. Kdyby ses napil toho pitomého vína, mohl jsi to dnes mít za sebou. Ty ses nejen nenapil, ale ještě jsi ublížil Arthurovi… tohle máš za to! Přála bych ti, aby ses dříve udusil kouřem, ale po tom, co jsi provedl… kéž se usmažíš v plamenech!“ Přidržela pochodeň u závěsu, dokud nechytil. Pak spěšně odešla a louč hodila ke dveřím. Ve stájích zastihla podkoního. Křikla na něj, aby jí osedlal dva koně, ukázala mu, které. Podkoní bez přemýšlení uposlechl a pomohl své paní nasednout. Strážím u brány Kiera řekla, že vypukl požár. Hystericky ječela, že jej nemá smysl hasit, aby raději zachránili vlastní životy. Jejího manžela už zachránit nelze, sama to zkoušela… Konečně ji pustili, sami vyděšení. Ujížděla k místu, kde zanechala Arthura, ten se vyšvihl na svého koně a bok po boku cválali směrem k panství jejího švagra.

 

Stá čtyřicátá první kapitola - Agrippina

 

Procitla ještě před rozedněním a už nemohla znovu zadřímnout. Asi půl hodiny se převalovala na loži, pak vstala a šla se podívat na syny. Joachim se ve spánku vrtěl a cosi si mumlal. Neodvažovala se vztáhnout ruce a pohladit je ze strachu, že by je probudila. Prohlížela si je, i to s bázní, jako by mohli vycítit její pohled a procitnout ze svých snů. Dívala se na malého Huga a zaraženě si uvědomila, že už mu jsou skoro čtyři roky… Už čtyři roky je Alexandrovou ženou… Jak ten čas letí a pádí vpřed…

Vrátila se do komnaty a pomalu se oblékla. Vzala si jednoduché, ale pohodlné plátěné bílé šaty, i když věděla, že si je bude muset brzy převléknout, protože až začne slunce působit svou mučivou silou, v tomhle oblečení by se usmažila. V tuto chvíli jí v něm však bylo příjemně, šaty jí byly ještě trochu bolné a neobepínaly jí břicho tak těsně. Vlasy si spletla do copu, který ale ukončila již asi v polovině délky svých kadeří a převázala růžovou stužkou. Vzala Nikolaje a šla se s ním projít do parku.

Když se vracela, zaslechla rozruch u brány. „Dojdu pro našeho pána,“ stroze říkal jeden z vojáků.

„Co se tu děje?“ přišla blíž Agrippina.

„Přijela vaše sestra a s ní poručík La Nal.“

„Co chcete řešit s mým manželem? Já jsem tu také paní a říkám vám, abyste je pustili! Je to přeci náš poručík a moje sestra!“

„Jistě, madam.“

Jakmile projeli, vrhla se Agrippina ke Kieře. „Co se stalo? Proč jsi přijela také? Poručík tě měl jen dovézt domů…“

„Vypukl požár… my… sotva jsme se zachránili…“

La Nal seskočil na zem a pomohl dolů ze sedla i Kieře.

„Požár…“ opakovala zmateně Agrippina.

„Bohužel, madame Fössrová,“ pravil důstojník. „Právě jsem odjížděl, když mě dohonila tady vaše sestra. Sama unikla o vlásek…“

„Poručík Fyr plnil jakýsi úkol pro Jeho Veličenstvo…“ vzpomněla si Agrippina. „Ještě o tom asi neví… Až se vrátí…“

„Ví o tom,“ řekl La Nal takovým tónem, že na něj paní domu vyděšeně upřela zrak.

„Ví…“ přitakala těžce Kiera. „On… přijel chvíli po mně, byl hrozně unavený… šel spát a… než jsem se k němu mohla dostat, jeho komnata už byla v plamenech…“

„Dělala jste, co šlo,“ řekl tiše poručík La Nal a jeho paže si přitáhly její tvář k hrudi.

Agrippina zesinala. „Chcete říct, že… Ne, to… snad ne…“

Obě sestry se objaly, aby jedna druhou utěšily. Když se Agrippina trošku oklepala, poručík prohlásil, že odvede koně, a paní domu šla Kieře ukázat volnou komnatu. Potom se zavřela ve své ložnici a konečně nechala horké slzy, aby jí zkropily líce.

Přišel za ní Alexandr. Nevěděla, jak dlouho už je tu sama se svým smutkem. Vrhla se mu okolo krku a rozeštkala se znova. Nic neříkal, na nic se jí neptal, asi už to taky slyšel. Jen ji objímal a jemně hladil po vlasech. „Tak vidím, že už ses to doslechla…“ utrousil po hodné chvíli.

„Ano,“ hlesla a otřela si oči. „Já… pořád tomu nemůžu uvěřit, Alexandře. Vždyť… ještě včera jsme se viděli na tom plese! Bože… bylo to opravdu včera? Najednou mi to připadá jako celé týdny… a teď… nechápu to… požár… taková hrozná smrt…“

„A to jste se sotva znova setkaly,“ podotkl smutně on.

Netušila, jak na to reagovat. Vlastně ani nerozuměla té poznámce jako takové… Byla ale tak ochromená smutkem, že neměla sílu nad tím dumat. „Je to… šílené… příšerné… a vás to jistě také zasáhlo, byli jste… přátelé…“

Teď se na okamžik zatvářil zmateně on. „Ne,“ promluvil chvatně a přitiskl ji k sobě vroucněji. „Moje bolest se nemůže měřit s tvou, byla to přece tvoje sestra… navíc… čekala dítě, tím je to dvojnásob hrozné…“

To už nevydržela. Odtáhla se od něj. „Alexandře, o čem to mluvíte?“

„Cože?“ užasl. „Bože, já… myslel jsem… že to víš… že Kiera…“

Zmateně nakrčila obočí. „Co má být s mou sestrou?“

Polkl. „Dnes ráno… jsem se dozvěděl, že bohužel zemřela… při požáru, který…“

„Cože? Kdo vám to řekl?! Kiera není mrtvá, je tady! Přijela dnes ráno, požáru na panství Hossé unikla o vlásek, zato… jejímu manželovi, jak mi říkala, se to prý nepodařilo… Zachránil nám Huga a… najednou… my jsme mu pomoci nedokázali…“

„Počkej, Kiera ti řekla, že je poručík Fyr mrtvý?“

„Řekla mi, že jeho komnata už byla moc v plamenech, že ho nemohli… nemohli ho už zachránit…“

„Ale mně totéž řekl o tvé sestře sám poručík Fyr!“ zvolal nevěřícně Alexandr.

Několik okamžiků na sebe oba němě hleděli. „Ne, že bych vám nevěřila…“ promluvila potom pomalu Agrippina.

„Chceš poručíka vidět na vlastní oči, chápu. Já se asi taky půjdu podívat na Kieru,“ přikývl. „Ale Agrippino… raději jim neříkejme, že ten druhý žije. Nevíme, co se tam přesně stalo… nechme to osudu a našemu Pánu.“

Přikývla s mírným pousmáním.

„Jo a… ještě jedna věc,“ otočil se k ní ještě ve dveřích. „Poručík… má za sebou asi hodně divokou noc. Je zraněný v obličeji, tak jen… aby ses připravila na ten pohled.“

Přikývla, ale ve tváři se jí usadily obavy.

Když vstoupila, v zádech služebnou, která před důstojníka položila podnos s pohárem horkého vína a mističkou malých medových koláčků, seděl poručík v lenošce, kterou si přitáhl ke stolu. Díval se do prázdna, jednu ruku měl celou v obvazech a lehce se jí drbal na hřbetu ruky druhé, v níž svíral nůž, jehož špičkou roztržitě poťukával do desky stolu, až do něj vyzobávala důlek…

„Laskavě mi neničte nábytek,“ pokárala ho přísně a pokynem ruky propustila služebnou.

Teprve teď jako by si uvědomil, že přišla. Obrátil k ní pohled a nůž provinile schoval do pouzdra na botě. Agrippina si ho prohlédla pozorněji. Alexandr měl pravdu, v obličeji měl čerstvou ránu a tvář kolem ní byla trochu napuchlá. Poraněnou měl zjevně i ruku a na druhé ruce měl rovněž šrám. V oblečení, které měl na sobě, poznala oděv svého manžela. Byl důstojníkovi zjevně malý, evidentně se v něm necítil pohodlně a vrchní knoflíčky kabátce buď nepřiměl, aby se doply, nebo se o to ani nepokoušel. Látka těsně obepínala jeho tělo a červená barva mu kupodivu podle Agrippiny velice slušela, zvlášť, když na ramena kabátu dopadaly zrzavé rozpuštěné kadeře.

„Žijete…“ shrnula svá pozorování.

Zašklebil se. „Žiju,“ potvrdil.

„Jak vám je?“ optala se měkce a gestem ho vybídla, aby si vzal víno a koláčky.

„Jak vypadám?“ odpověděl otázkou a po jednom koláčku sáhl.

„Drobí,“ varovala ho, ale to už na břicho manželova skvostného červeného kabátce dopadla první sprška malých medových drobečků. Znova si poručíka prohlédla. Byl bledý, pod očima měl tmavé kruhy, k tomu ta opuchlá tvář… „Příšerně,“ přiznala.

Jeho obočí poklesla a skrčila se a mezi nimi se kůže poskládala do hlubokých vrásek. „Hmmm… ano, tak se i cítím…“ konstatoval stručně.

„Co máte s rukou?“ zeptala se a také sáhla po koláčku.

„Dohromady nic… je popálená a pořezaná, váš lékař mi ji vykoupal v goi, napatlal jakýmsi svinstvem a zafačoval. Bolí jako čert… a mám ji šetřit… no, já mám pocit, že bych do ní nedokázal uchopit ani brk na psaní, natož šavli…“

„A ta druhá?“

„Tu má na svědomí jedna z koček vašeho lékaře. Asi jsem se jí moc nezalíbil.“

„Mrzí mě… co vás potkalo… Samozřejmě tu můžete zůstat, jak dlouho budete potřebovat.“

„Díky, madame Fössrová,“ hlesl, ve stejné chvíli však promluvil i jeho žaludek.

„Nechám vám donést něco pořádného k jídlu,“ usmála se, když viděla, že koláčky jsou pryč. Vůbec nechápala, kam se tak najednou poděly. Copak je mohl stihnout sníst během toho, co s ní rozmlouval?