Za Huga d'Elzzbierppe / Stá šedesátá sedmá kapitola - Stefan

V lásku na první pohled poručík Stefan Ona rozhodně nevěřil. Jenomže… ona to taky nebyla láska na první pohled. Ne, tu skvrnitou kyprou plavovlásku viděl již nejednou předtím na bálech, jichž se účastnil. Vídával ji u stolů s občerstvením i v kole při tanci, většinou po boku vysokého bruneta, půvabnou, anonymní tvář v davu. Nedosažitelnou. V životě by si netroufl požádat ji o tanec, ani uprostřed tolika lidí, byla mezi nimi příliš hluboká propast a porušil by tím konvence, jak instinktivně cítil.

Tehdy na té tribuně se v něm ale něco zlomilo. Snad ty bílé šaty, snad ten smutek ve sličné tváři, něco mu prozradilo, že se situace změnila. Snad to mu dodalo odvahy, aby se k ní přiblížil nejvíce za celou dosavadní dobu a nenuceně se jí představil. Sám se také dozvěděl její jméno. Agrippina Fössrová. Dlouho uvažoval, jak o ní vyzvědět více. Napadlo ho vyzpovídat Helmuta, ale zdálo se mu to příliš troufalé a hlavně nápadné. Příležitost neomylně vycítil, když se jednou ke konci ledna na chodbě kasáren minul s kapitánem Näüsem. Vrchní chirurg mu pomohl více, než úvod jejich rozhovoru sliboval.

„Madame Fössrová?“ opáčil protáhle. „Zaráží mě, že se ptáte zrovna mne, poručíku… Vlastně o ní vím jen to, že je švagrovou vašeho vojáka.“

„Švagrovou?“ zaujalo Onu.

„Byla manželka ministra financí.“

„Byla?“ snažil se poručík minimalizovat míru zvědavosti ve svém hlase.

„Než zemřel, pochopitelně.“ Chirurg zakroutil hlavou. „Člověče, to máte z toho, že jste věčně v kasárnách. Vykoukl bych taky za jejich brány, do světa.“

„Jsem voják, jen plním rozkazy, politika mě nezajímá.“ Přinutil se pousmát. „Každopádně děkuji, už vás nebudu zdržovat, pane kapitáne.“

„To jste skutečně laskav.“

Když mu zmizel z dohledu, otočil se i poručík Ona a úsměv na jeho rtech se prohloubil a zmizela z něj strojenost. Když šel ke svému oddílu, dokonce si hvízdal do kroku Der junge Soldat liegt im Sterben. Situace se změnila. Puklina v zemi, která je oddělovala, jako by se sama od sebe uzavírala. Z nedosažitelné femme fatale se najednou stala žena málem k mání. On byl poručík gardy, první poručík gardy, a ona vdova…

Plán začít se nenápadně vtírat do její přízně mu na konci února překazila nemoc. Poručík zuřil, do toho plesu při králových narozeninách vkládal mnoho nadějí. Říkaje si, že zasáhl osud, pokusil se na Agrippinu Fössrovou zapomenout. Výsledek byl katastrofální. Bledé modré oči ho pronásledovaly ve snech, i když se předtím zpil do němoty a do postele si vzal úplně jinak vyhlížející nevěstku. Rozhodující okamžik nastal, když jednou na začátku července zaskakoval za poručíka Fyra, už ani nevěděl, proč, a cvičil kadety. Výcvik probíhal na zadním dvoře, a že bylo parné gonské léto, nechali otevřené dveře. Něco, možná záblesk slunce na čepeli šavle, přimělo poručíka odvrátit zrak a podívat se tím směrem. Div že mu zbraň nevypadla z ruky. Přísahal by, že viděl madame Fössrovou jít po chodbě. Zamrkal. Přelud zmizel, sice tam skutečně procházela žena, ale štíhlejší a tmavovlasá. V téže chvíli ucítil, jak ho kadet, na kterého mezitím úplně zapomněl, zasáhl do paže, ke vší smůle s vervou a víc než poctivě. Přímo cítil špičku zbraně mezi vlákny svého masa. Vztekle si odplivl do krátké, tady jen sporadicky rostoucí trávy. Zranění, které nepovažoval za nic tak hrozného a musel se nutit, aby šel k Näüsovi, mu během té krátké cesty stihlo zakrvácet celý rukáv uniformy. Onovi to bylo záhadou, ale vždycky strašlivě krvácel i z naprosto banálních škrábanců.

Asi dva dny po oné události byl přinucen, aby názor na osud přehodnotil. Vzal si Pruh a vyjel si k jezeru. Dobře kraj kolem Ilmä ležící severně od Ykkhó znal a rád se v tom jezeře koupával. Byla radost, ba slast svěřit rozpálenou pokožku vodě, jež palčivým slunečním paprskům nepodléhala tak snadno. I Weiss byl zvyklý, ani nepředpokládal, že by ho jeho pán uvazoval, a chutě se pustil do výběru nejchutnější trávy v okolí.

Důstojník s puntičkářskou přesností složil oděv a pokusil se jím ochránit před slunečním žárem sedlo, které odložil do trávy. Na vrch hromádky položil stuhu z vlasů a obvaz z paže, pod sedlo zastrčil boty. Nedočkavě přeběhl poslední metry k vodě a skočil do jezera. Zalapal po dechu, když ho objaly chladné vlnky. Z vody mu tuhla zraněná paže. Aby ji rozhýbal, udělal několik temp. Jezero bylo omamě osvěžující. Stefan Ona by byl schopen v jeho náruči usnout. To byl další důvod, proč se nutil k pravidelnému pohybu. Několikrát přeplaval z jednoho konce jezera na druhý, pak si stoupl tam, kde mu voda dosahovala nad prsa, a vymyslel si novou zábavu v podobě pravidelných dřepů, kterými se zároveň potápěl. Zrovna se zase vynořil a vyplivl vodu, kterou z rozmaru nabral do ústní dutiny, když uslyšel zaržání. Otočil se. Neržál Weiss, ten byl na druhém konci jezera. Poručíkovi se naskytl pohled na grošáka, v jehož sedle seděla… Agrippina Fössrová. Kůň schýlil šíji, očichal hladinu a začal z jezera pít. Poručík zvedl paže a prsty si odhodil z obličeje mokré vlasy, které se mu nalepily na kůži. Ne, nenebylo to jen zdání. Opravdu tam byla. A nyní, když mu nepřekážely dlouhé gardové kadeře, si všiml další podrobnosti. Nemohlo být pochyb, poznal to i při její postavě. Byla těhotná. Ztěžka polkl, ale než ji mohl stačit pozdravit, promluvila ona:

„Co máte s rukou?“

Nechápavě pozvedl obočí, ale hned pochopil. Když zvedl ruce, aby odlepil vlasy z obličeje, musela postřehnout tu ránu. Přinutil se ovládnout mimické svaly dřív, než stihly způsobit zamračení.

„Nic to není, madam. Skutečně ne. Vypadá to horší, než to je, jak je to rozmočené. Byla to jen… nehoda při výcviku…“ Cítil, jak rudne. Nejraději by opět zmizel pod hladinou.

Žena energicky sesedla. „Ukažte. Podívám se vám na to.“ Ani náznak otázky.

Nedokázal potlačit mírný úšklebek. „Už se mi na to díval kapitán Näüs, sám vrchní chirurg.“

„To vám neberu,“ pokrčila rameny, „ale to to jistě nebylo tak dlouho ve vodě. Co vám s tím udělal? Vypláchl vodou a zašil, ne? Dost volně, zdá se mi, ale je to vrchní chirurg, asi ví, co dělá. Je to jen můj názor. Přesto bych byla ráda, kdybyste mi dovolil, abych se taky já podívala. Jestli už jste se vykoupal, můžete se zatím osušit a já nasbírám goi.“

Několik vteřin se jí díval do očí, než váhavě přikývl. Trocha péče navíc, obzvlášť od ní, mi neublíží pomyslel si.

Když se vrátila s hrstí lístků, seděl na břehu a vybíral bahno uvízlé mezi prsty u nohou. Oblékl si spodky, ale košili si vzít netroufal, počítal, že by stejně chtěla, aby ji zase svlékl.

„Udělám to sám!“ řekl tentokrát on tvrdě, skoro velitelsky, když mu vysvětlila postup ošetření. „Nevezmu si na svědomí vaše dítě. Na tu ránu si klidně dosáhnu.“ S tím přijal pečlivě uvážené tři lístky, které trpělivě a obezřetně žvýkal, až se spojily se slinami v neoddělitelné směsi. Výslednou kaší štědře pokryl hlubokou ránu. Nato si do úst nabral vodu a několikrát důkladně vypláchl.

„Děkuji vám,“ špitla se sklopeným pohledem Agrippina Fössrová. Nehty nervózně uždibovala stébla trávy ve svém dosahu.

„Blázníte? To já děkuji vám,“ usmál se automaticky a snažil se ignorovat pálení v ráně, které dokazovalo, že žena měla ohledně nutnosti aplikace goi pravdu.

„Maličkost. Jsem bylinkářka a mám své zkušenosti. Poznám, když… je s ránou… chci říct, když je třeba hojení pomoci.“

Přitáhl si její ruce s výraznými skvrnami na několika prstech a přitiskl k nim rty. Aniž by chápal, jak to přes břicho dokázala, shrbila se a schýlila hlavu. Aniž by chápal, jak k tomu došlo, najednou se jeho rty netiskly k jejím rukám, ale ústům. K jeho překvapení polibky opětovala, dlouho. Byl to on, kdo se první odtáhl.

„Promiňte, já… nevím, co…“

Neodpověděla.

Natáhl se do trávy a hřál se na sluníčku. Nějakou dobu oba mlčeli. Pak nesměle znovu spustil on a ona se přidala. Povídali si až do večera. Nalezli v sobě navzájem porozumění, a pokud mohl poručík soudit, také zalíbení.

„Propána, to už zapadá slunce?!“ polekaně vzhlédla k obloze Agrippina. „Musím jet domů, snad mě ještě nezačali hledat…“

„Uvidíme se ještě?“ vyletěla z něj otázka dřív, než ji stačil zadržet.

Pomalu se zvedla a přešla ke svému koníkovi. Bez obtíží nasedla. To už stál na nohou a mířil k ní. V zoufalém gestu opřel ruce o koňský hřbet.

Konečky prstů zavadila o jeho ruku. „Za tři měsíce,“ řekla. Promluvila normální hlasitostí, nesklopila zrak. Z jejího tónu pochopil, že rozhodně nemá zájem jen o oční kontakt.

Neviděli se až za tři měsíce. Nevydržel to, začal ji navštěvovat, pomáhat jí. Nezlobila se. V září přivedla na svět zdravého chlapečka, kterému dala jméno Rex. Stefan Ona se do něj okamžitě zamiloval, jako by byl jeho. Koncem téhož měsíce se domluvili, že v lednu spojí své dlaně stuhou, poprvé se ale milovali už na konci listopadu. Stefan Ona byl na vrcholu blaha. Jakpak by nebyl, nemohl přeci tušit, co ho ještě před svatbou čeká.