Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá první kapitola - Antigona

Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá první kapitola - Antigona

Pod něžnými dotyky jeho pyje, rtů a prstů, které vnímala mezi svýma nohama, na ňadrech a rtech, se její tělo prohýbalo ve slastné křeči. Nevnímala chlad lednového dne, nýbrž žár jeho kůže, nevnímala pichlavou trávu, jen jeho měkké tělo. Ani jeden necítil, že dívka svému milenci zarývá nehty do zad. Zasypávala polibky prsty tápající po jejích rtech. Milovala každičkou píď jeho těla, milovala pocit, kdy se spojili v dočasná siamská dvojčata, kdy ji svíral v objetí svých silných paží. Byl urostlý, mladší, ale vyšší než ona, ramenatý a silný. Když ji objímal, byl to ovšem jediný případ, kdy svou sílu užíval. Jinak byl až zženštilý, připadalo jí, že snad ani neovládá umění šermu. Co ale ovládal dokonale, bylo skládání básní. Když jí v nich poprvé vyznal lásku, brala to jako žert, jako předvádění jeho básnických dovedností. Až po hodné době, kdy neustával, se ho otázala, jestli to myslí opravdu vážně. Přikývl. Nikdy nezapomněla na výraz jeho očí. Říkaly „miluji tě“ způsobem, o němž se nepochybuje.

Přitiskla se k němu vroucněji, opřela bradu o hruď a políbila ho. Pak se natáhla v celé délce do trávy a nechala ho, aby si s ní dělal, co se mu zamane. Dovedl na ni hrát stejně obratně jako na struny loutny. Kontakt jejich obnažených těl ji postupně plnil blažeností a štěstím. Přetekly z ní jako ze skleněné číše, vypustila je v podobě divokého, prudkého výkřiku. Jeho paže si ji přitáhly a přitlačily její tvář k jeho hrudi. „Tiše…“ napůl sykl, napůl zabručel.

Jemně ho kousla, aby ho donutila pustit ji. Praštila sebou do trávy a naschvál začala křičet ještě pronikavěji, až se jí zadrhával hlas.

Přitiskl jí na ústa dlaň. „Neblázni!“ polekal se. „Antigono, tohle nemůžeš! Co kdyby tě někdo zaslechl…“

„Ať! Celý svět se doví, že tě miluju! Vykřičím to do něj, co je na tom špatného? Jen s tebou se cítím celá, patříme k sobě, já to vím! Jsem jenom tvoje a ty jsi jen můj, tak to je, máme se rádi, proč se za to mám stydět?“

„Víš, proč,“ špitl. „Oni by to nepochopili. Nikdo by to nepochopil.“

„Co je mi po tom? Miluji tě, na tom jediném přece záleží,“ smála se.

„Antigono!“ sykl a tentokrát zněl jeho tón tak nebezpečně, že dívka opravdu zmlkla. Praštil sebou vedle ní. Antigona opatrně zvedla hlavu a vyhlédla nad stébla trávy. Teprve teď to zaslechla také. Marš. V dálce uviděla dlouhý dvoustup vojáků. Chvíli trvalo, než rozeznala prapory, které nad ním vlály. Obdélník úhlopříčkou rozdělen na černou a zelenou část a v té zelené květ goi. Úplně ztuhla. Velkýma gonskýma hnědýma očima, ještě zvětšenýma hrůzou, sledovala, jak se blíží. Když byl tak blízko, že kdyby milenci chtěli, mohli by jím být spatřeni, ostře zabočil doprava. Teď už Antigona rozpoznávala detaily. Vpředu klusalo několik běloušů, nestihla je spočítat, ale dobře si všimla, že někteří postrádali jezdce. Vrhla se na zem, rty zabořila do předloktí.

„Sakra!“ ucedila do vlastní kůže.

„Co se děje?“ hlesl její milenec.

„Vojáci, vrací se z bitvy, o tom nemůže být pochyb.“

„No a?“ rozesmál se. „Jak jsi předtím říkala, co je nám do nich? Přejedou a bude pokoj!“

„Nebude. Nesmějí nás spatřit! Je mezi nimi garda. Víš, co to znamená.“

„Helmut,“ pochopil. „Ten by nás mohl poznat, to je pravda, to by bylo nemilé…“

„Sklapni a radši se oblékej, musíme zmizet!“

„Příští setkání platí?“ zeptal se, když si zapínal padací most kalhot.

Po rtech jí přelétl úsměv. Obětovala chviličku času a políbila ho. „Samozřejmě, miláčku. Všechno platí tak, jak jsme se domluvili.“ Ještě se na něj usmála. Bok po boku se rozběhli k lesu. Nasedli na své koně. Antigona se ohlédla za vojáky, za gardovými bělouši. Nádherná zvířata, stejně nadutá jako jejich jezdci… taky bych se ráda na bělouši projela, blesklo jí hlavou. Zamračila se. Nesplnitelný sen. Odvrátila tvář právě včas, aby ještě viděla zadek koně svého milence mizet v dálce. Pobídla vlastní ryzku a pustila se do lesa. Jela pomalu a přemýšlela. Svět, ve kterém žila, se jí – s vyjímkou jejího milence – vůbec nelíbil. Když přijela na druhý konec smrčiny, její bratr už na ni čekal.

„Spokojená?“ otázal se s veselými ohníčky v očích.

„Samozřejmě,“ pousmála se pobaveně. „Ale musíme jet, Hectore.“ Pobídla svou klisnu a plácla i jeho grošáka.

 

O dva dny později se zrovna vracela ze stejné kratochvíle, když ji ihned po příjezdu na zámek oslovil její otec. Na okamžik jí dočista vyschlo v krku.

„Ani nesesedej! Hned se k tobě přidám a jedeme do Ykkhó, spěchá to. Kde máš bratra?“

„Jsem snad jeho chůva?“ ušklíbla se. „Nevím, snad jel jen tak do přírody čerpat inspiraci.“

„Abys věděla,“ přísně se k ní otočil od svého koně Hugo d’Elzzbierppe, „tak ano, když už nežije tvá matka, pak jsi něco jako chůva svých mladších sourozenců. Ale o tom si ještě povíme později, teď na to není čas.“

„K čemu mě vlastně potřebujete?“ zajímala se, když už cválala po jeho boku a nechala si větrem rozcuchat krátké černé vlasy.

„Zavolali mě k jednomu pacientovi. Gardista, který se vrátil od Agoulle. A abych ti odpověděl na tvou otázku, jedeš se mnou, abys mi asistovala. Kapitána Näüse asi k asistenci nepřemluvím.“

Mlčela, jen pobídla ryzku k větší rychlosti.

Nebála se pohledu na krev a maso. Klidně opětovala pohled ráně obnažené na důstojníkově předloktí. Podle uniformy šlo o gardistu, důstojníka, víc bohužel odhadnout nedovedla. Poznala také, že by byl nesmírně pohledný, kdyby si ostříhal vlasy. Nesnášela dlouhé vlasy, podle ní mužům vůbec neslušely, vlastně nikomu. Jedinou výjimkou byl samozřejmě její milenec.

„No,“ přejel Hugo d’Elzzbierppe prsty přes ránu táhnoucí se zčásti kolem předloktí těsně u lokte a pak náhle mířící dolů, „to skoro vypadá, že se někdo moc neptal a tu amputaci už začal provádět…“ I přes evidentní opatrnost a jemnost jeho dotyku sebou gardista viditelně škubl a tiše sykl. Antigona věděla o gardě aspoň tolik, aby poznala, že je to projev nesnesitelného utrpení. „K tomuhle,“ mávl lékař rukou k podivné zatáčce rány, „došlo jak?“

„Co já vím,“ procedil skrz zaťaté zuby tmavovlasý muž. „Vy si pamatujete každý pohyb, který jste v bitvě udělal?“

„Ne,“ přiznal Hugo d’Elzzbierppe věcně. Jeho pohled se zabodl do vrchního chirurga. „Budete tu jen tak stát, pane kapitáne?“

„Zavazím vám?“ opětoval pevně jeho pohled Charles Näüs. „Rád bych viděl ten zázrak, kterého se hodláte dopustit, abyste mu tu paži zachránil.“

Lékař si ho přestal všímat. „Leden vám zrovna nepřeje, pane poručíku. Mám jen sušenou goi, čerstvá by byla mnohem lepší. Přesto… jistá šance tu je.“

„Vy mu chcete dávat goi?“ užasle se ozval Näüs. „Zbláznil jste se? V jeho stavu? Má horkost…“

„Není to o nic horší,“ opáčil nevzrušeně Hugo d’Elzzbierppe, „než když jste mu vy v jeho stavu chtěl paži amputovat.“

„Že ne? Víte, co mu může goi udělat, jak hrozně riskujete? A nejen jeho život, také svůj nebo toho děvčete, které jste přivedl! Amputace ohrozí mnohem méně lidí!“

„Jen pacienta, že?“ sarkasticky se ušklíbl Vladimír Nikitič.

„Já vím, jaká jsou rizika,“ ozval se těžce poručík. „Znám účinky goi… coby jedu.“ Hlas se mu zadrhl. Chvilku trvalo, než dokázal pokračovat: „Chci… to zkusit. Všechno je pro mě, pro gardistu, lepší než amputace, kapitáne. Když to vyjde, budu šťastný, a když ne…“ Zamračil se a pokrčil rameny. „Aspoň umřu stejně jako… Daniel…“

„Kdo byl Daniel?“ neudržela se Antigona, zatímco pečlivě počítala lístky byliny, které kladla do horké vody.

Vycítila na sobě poručíkův pohled. „Můj bratr,“ řekl po chvíli. „Byl ještě dítě, když… se omylem otrávil. Člověk si pak o tom jedu zjistí leccos.“ Z jeho tónu se dalo poznat, že toto téma už nehodlá dál rozebírat.

„Jsou připravené, otče,“ hlásila dívka a vylovila lístky z odvaru.

„Nachystej čistou vodu,“ řekl Hugo d’Elzzbierppe a vložil si lístky do úst. Pečlivě a soustředěně žvýkal a pak se sklonil k ráně. Antigona odvrátila pohled. Nevadilo jí dívat se na zranění, krev a hnis, ale při pohledu na tuhle proceduru se jí zvedal žaludek. „Rozhodne se do rána,“ řekl potom lékař, když si vypláchl ústa. „Rád bych tu s dcerou přenocoval, jestli je kde.“

„Vezměte si mou komnatu,“ nabídl Jankovljev. „Přespím tu u něj, budu ho kontrolovat, a kdyby se mi něco nezdálo, přijdu pro vás.“

V noci pro jejího otce skutečně přišel. Jeho příchod vytrhl Antigonu ze spánku, převracela se na lůžku sem a tam, neschopna znovu zadřímnout. Nakonec vstala a vydala se na nádvoří vyprázdnit močový měchýř a nadýchat se čerstvého vzduchu. Když mířila ke schodům, zaslechla z jedné místnosti Jankovljevův hlas. Myslela, že je tam s ním její otec. Zvědavě přiložila ucho ke dveřím.

„Zkrátka jsem vás chtěl požádat, zda byste se eventuálně neujal mého syna,“ hovořil právě Vladimír Nikitič. „Je mu sice jen šest, ale nemluví o ničem jiném, než že chce být vojenským lékařem. V tom mu já osobně nepomůžu. Bylo by mi ctí, kdyby se mohl učit u vás, jestli ho to ještě nepřejde.“

„Proč ne,“ zabručel kapitán Näüs. „Pomocník se mi vlastně hodí.“

Antigona zaslechla kroky blížící se ke dveřím.

Autor Rebejah, 03.07.2023
Přečteno 59x
Tipy 1
Poslední tipující: Marry31
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tahle kapitola se mi líbila

04.07.2023 08:46:12 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí