Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá osmá kapitola - Hugo

Za Huga d'Elzzbierppe / Stá sedmdesátá osmá kapitola - Hugo

Lékař si zamyšleně prohlížel svou dceru v nových šatech, které si koupila. Připomínaly mu jeho sestru Jeanne. Nosila stejné staromódní volné střihy. Antigonina róba měla lichoběžníkovitý výstřih, na prsou zdobený obrovskou látkovou růží. Několik menších květů bylo pod ní a další dvě na lemech polodlouhých rukávů s krajkovými manžetami. Látka měla Antigoninu oblíbenou krémovou barvu a přes veškeré parfémy byla pořád cítit délkou své existence. Nepochybně to byly šaty, jaké by si beze studu mohla obléci ještě Hugova babička.

V poslední době mu nejstarší dcera dělala ještě větší starosti. Nebyla nemocná, ne, naopak, celá zářila a byla snad ještě krásnější. Změnilo se její chování, pomalu, téměř nepostřehnutelně, ale přeci… Huga nejdřív překvapilo, s jakou vervou se začala pouštět do jídla. Potom ho zaujalo, že jeho divoká zběsilá vášnivá dcera, která jindy běhala po zámku jako divá a schody brávala nejmíň po dvou, najednou začala chodit téměř opatrně. A když jednou přeci jen upadla a natáhla se na zemi, zbledla jako plátno, i když dopadla na měkký koberec. Jindy by si toho ani nevšimla, zvedla by se a pelášila dál… Navíc by ho ani neudivilo, kdyby přitom vypadala poníženě, vztekle… jenomže v její tváři mohl v první chvíli číst jen ochromující hrůzu a strach.

Dlouho si lámal hlavu, co za tím může být. Snažil se rozpomenout, kdy to začalo. Nejspíš někdy kolem toho veřejného cvičení gardy, uvědomil si. Ne, nemoc to určitě nebyla. Hugo začínal mít neblahé tušení, že záhadu objasnil. Ještě chvilku váhal, ale pak pro jistotu zašel jednou v noci za její komornou a vyzpovídal ji. Mířil přesně a potvrdil si, že na prádle své paní neviděla krev už nejméně dva měsíce.

Když hodně chtěl, uměl být Hugo d’Elzzbierppe trpělivý. Teď trpělivě vyčkával, kdy přijde vhodná chvíle dceru konfrontovat.

Zvenku zaslechl přidušený výkřik Agrippiny Fössrové-Sallové-Onové. Vyskočil a rozběhl se na pavlač. Stála u zábradlí, křečovitě se ho držela a zírala pod sebe. Měla už veliké břicho a porod očekávala v podstatě každým dnem, ale tenhle výkřik nepatřil jejímu dítěti. Patřil Helmutovi, který seskakoval z Horsta a právě udělal první krok na schody.

Lékař Agrippinu opatrně objal kolem ramen a zavadil rukou o její vlasy. Věděl, na co si vzpomněla. Na to, jak před půl druhým rokem Helmut přijel podobně narychlo a zastihl ji rovněž zde na pavlači, aby jí sdělil, že umírá ministr hospodářství, její první manžel.

Tentokrát se gardista obrátil na něj, na Huga. „Posílají mě z kasáren, monsieur. Potřebují tam pomoc, asi půjde o plukovníka Younga. Poručík Taavetti ho prý našel v hrozném stavu, víc nevím.“

Hugo přikývl. Vmžiku byl sbalený a už opatrně pospíchal ze schodů dolů. Přitom křičel na podomka, aby mu přivedl koně.

 

Na dlouhé chodbě kasáren panoval ruch a zmatek. Hugo d’Elzzbierppe by byl pravděpodobně skončil ušlapán davy nepřetržitě a především neukázněně proudícími oběma směry, kdyby ho někdo nevtáhl do jedněch dveří a hlasitě je nepřibouchl. Hluk zvenčí trochu ztratil na síle a příslušník rodu červeného šípu se mohl konečně zase jaksepatří soustředit. Mohl se soustředit na ryšavého pihatého lékaře stojícího proti němu, nebo na druhého muže, ležícího na lůžku. Ten měl vlasy černé až do modra stažené zelenou stuhou za krkem. Plukovník Young, uvědomil si Hugo. Skoro by ho byl nepoznal, jeho tvář měla nezdravý zelenošedý nádech, rty byly bílé a křivily se bolestí. Nezdálo se, že by velitel gardy vnímal věci kolem sebe.

„Co se mu stalo?“ zeptal se zaraženě tmavovlasý šlechtic a bezděky vykročil k lůžku.

„Našli ho v jeho kanceláři,“ promluvil temně Jankovljev. Sotva přitom otevíral ústa a jeho hlas zněl hluboce a dunivě. Současně jeho ruka přistála na nadloktí staršího lékaře a zastavila tak jeho postup. „Měl hrozné křeče. Bylo – a je stále – mu pořádně zle. Kdyby Taavetti nevyplňoval nějaké dokumenty a nenesl mu je…“ Na okamžik se odmlčel. Posléze pomalu pokračoval: „Odnesli ho sem a zavolali mě. Asi se divíte, proč jsem tu já a ne kapitán Näüs, že? viděl jsem výraz vašich očí, když jste mě tu spatřil.“ Mírně postrčil Huga d’Elzzbierppe zpátky ke dveřím. „Vrchní chirurg tu vůbec není a jeho otce rozbolela hlava, tak jsem se dostal na řadu já.“

„A ten váš divný tón v hlase měl znamenat co, Vladimíre Nikitiči? Näüsové se vám nějak nezamlouvají?“

„Řekněme že to není poprvé, kdy jsem za ně musel zaskočit. Už jednou jsem měl tu čest starat se o gardistu.“

„Hm… A Vladimíre Nikitiči, proč mě vedete pryč? Bylo mi řečeno, abych přišel do kasáren.“

„Ano,“ přikývl Rus. „Jenže ne kvůli panu plukovníkovi, ten už je v mé péči. Vyskytl se nám tu však další neočekávaný pacient.“

„Kdo?“

„Její Výsost.“

Hugo se zastavil a poprvé se na Jankovljeva podíval. „René Hulaimé? Co je s ní?“

Vladimír byl smrtelně vážný. „Pochopitelně ji sem zavolali, když našli jejího manžela… v takovém stavu. Přišla sem, vyměnili si pár slov a… ona najednou začala krvácet.“

„Krvácet?“ ujistil se s náhlým zájmem Hugo. „Odkud?“ V okamžiku, kdy otázku položil, si uvědomil odpověď. Způsob, jakým ruský lékař ta slova pronesl, byl dost výmluvný. „Sakra…“ ucedil k sobě. Dobře si uvědomil, co to pro něj znamená.

„Jste přeci jen blíž než madame Sallová a… to víte, Jeho Veličenstvo chce pro svou dceru tu nejlepší péči.“

Hugo se neudržel a smutně a hořce se usmál. „Děkuji za lichotku, milý kolego, ale obávám se, že Jeho Veličenstvo si to, že u mne má jeho dcera nejlepší péči, myslet nebude.“

 

Když po uplynutí jistého časového úseku, jehož délkou si guilleský lékař nebyl vůbec jistý, vyšel z pokoje, všiml si ho Olbram Renaird. Když k němu vykročil, zaregistroval i Hugo jeho.

„Pane…“ Chtěl říct „pane ministře“, jenomže najednou postřehl, že muž už kolem krku nemá řetěz královské rady. Překvapeně povytáhl obočí.

„Ano,“ usmál se lehýnce Renaird. „Už nejsem v radě. Zastávám teď jiný úřad, terý je mně osobně mnohem milejší. Léta jsem ho tiše záviděl monsieur Örmsteinovi… teď je konečně můj!“

„Úřad nejvyššího sudího?“ polkl Hugo úžas.

„Přesně tak.“ A hned předvedl, že je na svém místě, protože dokonale prohlédl lékařovu masku. „Vypadáte ustaraně. Děje se něco?“

„Jestli se něco děje?“ zvedl Hugo obočí ještě výš. „To se ptáte vy mne?“

„Vím, za jakým účelem vás sem poslali,“ opáčil klidně Renaird.

Hugo si tichounce povzdechl. „Ach, ano, moje poslání… Není snadné, zvlášť pro mne. Mohu si dovolit upřímnost, monsieur Renairde?“

„Ovšem.“

„Bojím se našeho panovníka. Je to dobrý král, ale… naše společná historie je velmi komplikovaná, zažili jsme spolu leccos a… já se už kdysi před téměř dvaceti lety nachomýtl u porodu jeho nejstarší dcery. Ona i její dcera zemřely, nemohl jsem nic dělat… jenže tehdy ještě jen generál Hulaimé… jednoduše vinu svalil na mne, běsnil jako strašlivá bouřře. Mám strach, jak zareaguje teď, když… jiná jeho dcera přišla o dítě.“

„Byla těhotná?“ tlumeně se podivil Renaird.

„Byla…“ potvrdil sklíčeně Hugo. S překvapením shledal, že je mu to srdečně jedno, pokud šlo o princeznu, děsil se jen svého místa v zemi a na světě.

„To je strašné…“ hlesl sudí šokovaně. „V jeden den…“

„V jeden den co?“ otázal se rychle Hugo, který pro své starosti pozapomněl na plukovníka.

„Já dostal za úkol prošetřit, co se stalo siru Charlesovi.“

„Ach, ovšem,“ vzpomněl si Hugo. „A co se mu stalo?“

Sudího výraz byl tvrdý jako skála. „Obávám se, že byl otráven.“ Umlkl a pak se povaveně ušklíbl a v očích mu blýsklo. „Víte, co řekl, když za ním přivedli jeho ženu? Že je mu líto té whiskey. O sobě neutrousil ani slovo… Víte, vypadá to, že jed byl ve whiskey, kterou sir Charles pil.“

„Něco jsem o ní slyšel od poručíka Ony,“ pokýval hlavou Hugo a zamyšleně si mnul bradu. „Jenže jak by ji mohl někdo otrávit? Ten Skot ji má přeci přímo v kanceláři, jak by ji mohli otrávit přímo jemu před očima?“

„Chcete po mně příliš velké odpovědi, monsieur le docteur. Jsem tu teprve chvíli. Právě jsem chtěl našeho panovníka zpravit o prvních závěrech. Když už k němu mám cestu, můžu mu poreferovat i o vašem zjištění…“

„Byl byste velice laskav,“ zapředl Hugo a udělal něco, co hned tak před někým nečinil. Byl příslušník rodu červeného šípu, jednoho z nejvýznamnějších a nejbohatších rodů v zemi. Teď se ale Olbramovi, k rodu Renairdů pouze přiženěnému, uklonil.

Po návratu domů se opět začal zaobírat svou dcerou. V listopadu se mu konečně přiznala, že čeká dítě.

Autor Rebejah, 10.08.2023
Přečteno 93x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Prokreslené postavy a závěr se mi líbí.

10.08.2023 23:54:26 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí