Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá šestá kapitola - Helmut

Za Huga d'Elzzbierppe / Stá osmdesátá šestá kapitola - Helmut

Již toho čtvrtého dne v podvečer se Helmutovy začínalo matně zdát, že frekvence, s níž jeho druh vyžaduje jeho oporu, se snižuje. Pátého dne dopoledne si byl jistý, navíc ho sir Charles potěšil tím, že v sobě konečně udržel větší dávku jídla, kterou mu Helmut předložil. Během odpoledne klesla také horkost, ačkoliv normální teplotu plukovník stále rozhodně neměl. Jako by se mu také trochu vrátila barva do tváří. Té noci se Helmut také poprvé po delší době vyspal s tím, že byl probuzen jen dvakrát.

Ráno posnídali a Helmutovi opět poskočilo srdce nadějí, když viděl, jak sir Charles snědl dvě placky. Byly sice jejich poslední, ale s tím si voják hlavu nelámal. Teď, když už byl jeho druh zase při smyslech, se nebál, že by se se Skoty nedorozumněl, když se zase mohl spolehnout na jeho překlad.

Onoho dne asi tři hodiny po poledni prohlásil sir Charles, že už by možná mohl zkusit kousek cesty zase ujet v sedle. Helmut se odvážil dát najevo asi pětinu jásavé radosti, kterou ve skutečnosti po tomto výroku pocítil.

„Ale pojedeme do Edinburghu!“ řekl, tentokrát už nikoli jako návrh, spíše jako definitivní rozhodnutí.

Sir Charles zabručel něco nesrozumitelného, co znělo dost rezignovaně, a odebral se za svými potřebami do křovin. Helmut zatím sbalil skromný tábor a osedlal Horsta i Hamishe. Toho podrbal za uchem a tiše k němu pronesl: „Teď nedivoč, kamaráde, ano? Tvému pánovi není dobře, ale to ty asi víš, viď? Tak na něj dávej pozor.“ Hamish byl na rozdíl od Horsta velmi mladý, bylo mu jen nějakých pět nebo šest let, zatímco Horst už měl roků dvacet.

„Má to jedno pozitivum,“ prohlásil sir Charles, když nasedal. „Během toho neustálého odbíhání mě přestala bolet ta noha…“

Sice museli dělat relativně časté přestávky, ale Helmut byl i tak nadšený. S každým krokem, který Hamish s Horstem udělali, postoupili ve své cestě, a to mu dělalo radost. Navíc se blížili k Edinburghu, jejich spáse.

Ten den se gardistovi podařilo zastřelit nějakého ptáka a sledoval, jak jeho plukovník po více než týdnu jí něco jiného než placky a obírá křídla. V podvečer jako zázrakem dojeli do jedné vsi, kde jim bylo poskytnuto přístřeší a siru Charlesovi dokonce i nějaký bylinný odvar, se kterým ovšem Helmut příliš dlouho v jedné místnosti nedokázal vydržet.

 

Edinburgh je přivítal svou šedou kamennou nádherou a kouzlem. Helmutovi se při jízdě ulicemi rozbušilo srdce a horlivě se rozhlížel na všechny strany, aby velitele přesvědčil, že skutečně toužil spatřit zdejší domy. Později si říkal, že byl tuze bláhový, stejně to jednou prasknout muselo…

Když našli ubytování, šel si sir Charles hned lehnout, cesta ho přeci jen zmohla, byla by těžká i pro člověka méně nemocného, než byl on. Helmut mu popřál, ať je mu lépe, a šel se projít do města… „za architekturou“. Stejně jako mu skotská krajina připomínala jih jeho domoviny, probouzel v něm Edinburgh vzpomínky na sever Gon a na bitvu s červeným šípem, které se před víc než deseti lety zúčastnil ve skalách. Prošel jakýmsi malým náměstím a nohy ho samy zanesly směrem vlevo. Prohlížel si balkóny výstavných domů směřující do ulice a při pohledu ze země se zakusující do modré letní oblohy, sem tam ozdobené obláčkem bizarního tvaru, který připomínal třeba i pět věcí zároveň.

Katastrofa bývá řetězcem, ba přímo lavinou rozhodnutí a událostí, které nejsou nebo se později neukážou být vůbec příznivé. Helmut ale v Edinburghu zažil pravý opak katastrofy. Na jednom z balkónů ji uviděl. Byl to takový šok, že se musel zastavit. Setkali se skoro před rokem, ale poznal ji okamžitě. Měla na sobě oranžové šaty, které jako by zdůrazňovaly její velká ňadra, možná ale ta ňadra nebyla tak velká a jen se zdála být větší tím, že jejich majitelka byla hubená. Vánek jí čechral a mírně nadzdvihoval světlé rozpuštěné vlasy. Helmut si ani v těch nejdivočejších snech… dobře, ano, představoval si, že by se s ní znovu setkal, ale nenapadlo by ho, že by k tomu opravdu mohlo reálně dojít! Edinburgh byl přeci tak velikým městem…

Stál tam u zdi jakési jiné budovy a nábožně k ní vzhlížel a díval se na hru větru s jejími měkkými, hedvábnými kadeřemi. Díval se, jak jí je odvane z tváře, nechá je klesnout na její trochu širší ramena a pak je znova nadzvedne, pohodí jimi, aby je urovnal podle svého, a opět je nechá pohladit její šaty a šíji… Náhle ho bodla výčitka, že se tu kochá takovou krásou, zatímco jeho velitel se v šenku svíjí v křečích a bolestech… Musím jít, říkal si, ale nehnul se z místa. Ještě chvilku, deset vteřin se na ni budu dívat a pak se otočím a vrátím se k siru Charlesovi… Jedna, dvě… čtyři… šest, sedm… osm… osm a půl…

A ve chvíli, kdy se chystal uhnout očima, se podívala přímo na něj.

Jestli měl dosud Helmut problém s tím vzdát se pohledu na ni, pak nyní už na to ani nepomyslel. Přitom, když se jeho zrak vpil do těch hluboce modrých očí, si palčivěji než kdy předtím vzpomněl na jejich předchozí setkání. Protančili spolu čtyři noci na plesech, které se tu pořádaly na oslavu příjezdu jakobitů, a tu poslední noc… spolu také ulehli. Bylo to zvláštní, vzájemně si nerozumněli ani slovo a on si nebyl jistý ani tím, zda pochopil, jak se jmenuje. Dosud nenašel odvahu se plukovníka zeptat, jestli takové jméno opravdu existuje, nebo jestli se jmenuje nějak jinak a on si jen spletl slova. Teď ale, když na ni opět narazil, už neodolá, musí se ho zeptat.

Ta myšlenka mu nakonec přeci jen dala sílu odejít od balkónu a vrátit se za Charlesem Youngem. Tomu už bylo evidentně mnohem lépe, právě si viditelně pochutnával na něčem, z čeho se Helmutovi málem žaludek zasukoval do ambulančního uzlu, a zapíjel ten podivný pokrm, ve kterém Helmut podle vůně a barvy identifikoval i borůvky, whiskey. Když uslyšel jeho příchod, vzhlédl k němu.

„Vidím, že je vám zas o něco lépe,“ pokusil se usmát Helmut a otevřel okno.

„Ano,“ přikývl sir Charles spokojeně a přisunul mu pod nos sklenici. „Nechcete ochutnat?“

Helmut nechápal, kde v sobě posbíral kuráž to vážně zkusit, a klidně by se vsadil, že Skot by se po takovém označení určitě naježil nepříčetností, ale před štiplavým zápachem – pro sira Charlese to však nepochybně byla lahodná vůně – musel v první chvíli ucuknout. Potom našel odvahu se špičkou jazyka obezřetně dotknout hladiny jantarové tekutiny… Odskočil k oknu, až do něj narazil, a snažil se v ústech posbírat co největší množství slin, aby si jimi jazyk opláchl.

„Fuj!“ vyletělo z něj ve chvíli naprosté ztráty sebekontroly. „Jak to můžete pít, mně to leptá ústa!“

Skot se rozesmál a sám klidně upil.

„Sire,“ oslovil ho po chvíli už klidně voják, když viděl, že je v dobrém rozpoložení, „mohl bych se… na něco zeptat?“

„Jistě,“ velkoryse pokynul rukou on.

„Existuje ve vašem jazyce jméno… nebo to není jméno a znamená to něco jiného, to slovo… Seonag?“

„Ano…“ souhlasil po delším zadumání sir Charles a upil whiskey. Vzápětí prudce šlehl po Helmutovi pohledem a rty se mu roztáhly v širokánském úsměvu odhalujícím zuby. „Tak takhle… tak takhle to je… Seonag se jmenuje ta tvoje architektura, že?!“ V některých chvílích zapomínal Helmutovi vykat, ale ten si toho mnohdy ani nevšiml, a když přece, stejněě mu to nijak valně nevadilo.

Helmut by se byl na místě nejraději propadl do šenku pod nimi.

„Takže architektura, která vás v Edinburghu zaujala, je ve skutečnosti architektura ženského těla!“ Sir Charles se zjevně výtečně bavil na účet svého vojáka.

 

V šedém skotském městě strávili pro Helmuta velice příjemný týden, než se Charles Young docela zotavil. Den před odjezdem někdo zaklepal na dveře jejich jizby. Helmut šel otevřít. Na prahu stála Seonag. Tentokrát na sobě měla bílé šaty, vlasy měla opět rozpuštěné a na rtech o odstín světlejších než její pleť se jí chvěl nejistý úsměv. Helmut nebyl s to slova ni pohybu, jenom na ni užasle zíral. Seonag začala mluvit a sir Charles se instinktivně chopil role překladatele.

„Našla jsem vás podle té uniformy. Nepotkáte ji tu každý den… a je to právě ona, podle čeho si vás vlastně pamatuji odminule…“

„Vy… si mě pamatujete…“ zajíkl se Helmut.

„Ovšem,“ usmála se na něj Seonag tak mile a nenuceně, až se mu z toho roztřásla kolena.

Rozhovor trval ještě dlouho, Seonag při něm s Helmutem vypila sklenku vína. Vyšlo najevo, že se oba shodnou na tom, že jejich opětovné setkání muselo být určené osudem. Seonag tvrdošijně prohlásila, že bude v jejich cestě pokračovat s nimi, ale o tom nechtěl ani jeden z nich ani slyšet. Slíbili jí, že se setkají, až se budou vracet, a domluvili si také místo setkání. Předem ji upozornili, že pokud vše půjde dobře, budou v tu dobu mít ještě dalšího společníka. Seonag se jen usmála.

Když odešla, natáhl se Helmut na posteli. „Tak mě napadá, že to vážně nejspíš byl nějaký Boží záměr, abychom se tu potkali. Já chtěl od začátku do Edinburghu, vám se to nelíbilo… no a rázem bylo zařízeno, abychom sem… ano, abychom sem v podstatě museli.“

„Tak v tom případě mohl náš Pán těmi střevními obtížemi, které nás sem nakonec dostaly, zatížit vás, sám přiznáváte, že jste sem chtěl vlastně jen vy,“ zabručel Skot podrážděně.

Ale voják ho víc nevnímal, než vnímal. Ležel s rukama složenýma pod hlavou a povaloval po jazyku to nádherné drsné jméno. „Seonag… Seonag…“

„Hm…“ ozval se Charles Young. „Tomu říkám nešťastně se zamilovat…“

„Proč nešťastně?“ otočil k němu hlavu Helmut. „Pokud jste mi skutečně překládal to, co říkala, tak se máme oba vzájemně moc rádi.“

„To ano,“ řekl zamyšleně Skot a pak bylo slyšet, že se zase usmívá od ucha k uchu. „Jenomže až odjedu za René, zase nebudete rozumnět, co ten druhý z vás říká.“

Kdyby neležel mimo jeho dosah a kdyby Helmut neměl strach, jelikož se jednalo o jeho velitele, byl by v tu chvíli sira Charlese mimořádně štědře praštil.

Autor Rebejah, 24.08.2023
Přečteno 104x
Tipy 1
Poslední tipující: Marry31
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Jo jazyková bariéra může být problém :D

25.08.2023 13:14:43 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí