Za Huga d'Elzzbierppe / Stá devadesátá devátá kapitola - Charles

Za Huga d'Elzzbierppe / Stá devadesátá devátá kapitola - Charles

Anotace: Léta Páně 1748, leden

Léta Páně 1748

 

Leden

 

Stá devadesátá devátá kapitola – Charles

 

Fyzicky se mu již pomaličku začínalo dělat lépe, horečky ustoupily, opatrně začal vstávat z lůžka. Jeho duševní stav na tom však byl prachbídně a ještě se mu přitížilo, když 14. ledna zemřel jeho nejmladší syn Walter. Někde v nitru věděl, že další děti už s René mít nejspíš nebude.

Necelý týden po oné události se se svou ženou poprvé od výbuchu toho granátu pohádal. Spor zapříčinil ples, který podle tradice svého otce a Richarda VI. dával král Charles I. uspořádat na své narozeniny.

„I kdyby mě tam náhodou Hahtas pustil, já sám se na to necítím a nikam nepojedu!“ trpce se zasmál. „Co bych tam taky dělal. Nedovedu si představit, že tančím… a dělám spoustu jiných věcí… Ale ty jeď, potřebuješ to.“

„Nejedu!“ zvolala užasle. „Ty si vážně myslíš, že když tobě granát utrhl ruku… co to povídám, vlastně celou paži… a zemřel nám Walter, že opravdu mám náladu na nějaký pitomý ples?!“

„Měla bys tam jet. Rozptýlit se… aspoň ty bys mohla být… na chvíli šťastná.“

Vrhla po něm pohled, který vyjadřoval hlubokou skepsi k tomu, že by ještě někdy mohla být šťastná na jakkoli dlouhou dobu.

„Měla bys jet. Tvému bratrovi není sedmatřicet každý den.“

„Nechápeš, že je mi úplně jedno, že a kolik je mému bratrovi let?!“ vyjela na něj. „Dobrá, pojedu,“ usmála se zlostně. „Až se ty půjdeš najíst za námi do jídelny!“

„Tak to už svého bratra asi nikdy neuvidíš,“ odsekl podrážděně. Zastavil se před zrcadlem a nenávistně civěl na své pravé rameno. „Tohle jsi nemusela, René! Tohle ne!“

Postřehla náznak v jeho hlase, vstala a odešla.

Mrcha nespravedlivá, zuřil v duchu Charlie. Takhle mě vydírat! Mám důvody, proč chci jíst tady, o samotě… a myslím si, že víc než zřejmé! Proč by mi měla celá rodina zírat do talíře, kde mám maso rozkrájené stejně jako mí malí synové!

Jeho myšlenky přerušilo zaklepání. Do komnaty strčil hlavu sloužící. „Přijel za vámi nějaký Maxwell, pane plukovníku…“

To oslovení také hnulo siru Charlesovi žlučí. „Ať jde dál!“ přerušil komorníka stroze a opět se usadil na posteli.

Maxwell se změnil. Ve světle zrzavých vlasech se mu třpytilo několik kadeří postříbřených časem, kolem očí měl jemné vrásky. Nad horním rtem si nechal narůst maličký knírek, který mu podle Charlieho mínění absolutně neslušel. Na sobě měl jedovatě modrý oděv a bílé fiží. Od pravého ramene k levému boku se mu táhla šerpa a na ní spatřil Charlie třpytivou brož ve tvaru bodláku.

„Dostal jsem ji jako svatební dar,“ lehce se usmál Maxwell, když sledoval přítelův pohled.

„Svatební?“

„Po návratu z Anglie…“ a Skot záměrně zdůraznil název té země „… jsme se vzali.“

Hm, tím se asi vysvětluje ta rychlost, s níž za uplynulých osmnáct měsíců Maxwell zestárl, pomyslel si sir Charles zlomyslně. Nahlas se omezil na: „Gratuluji.“

Maxwell se zazubil. „To nejsou všechny novinky, kamaráde! Taky mám syna, chtěl jsem ho pojmenovat Bhaltair… no, ženě se to moc nezamlouvalo… Ale Coinneacha jsem si prosadil!“

„Já Bhaltaira měl,“ zmizelo pousmání ze Skotových rtů. „Tedy… přísně vzato Waltera, ale to vyjde na stejno, že… René na to neřekla nic, ale tomu nahoře se to zjevně nezamlouvalo, když mi ho ani ne po měsíci vzal…“

„To mě mrzí.“

Sir Charles přikývl. „René ti napsala?“ zeptal se posléze.

„Ne, rovnou pro mne poslala. Charlie, je mi to líto, všechno.“

„Za nic z toho nemůžeš. Náš Pán se na mě asi hněvá, nebo nevím, čím to je, že se najednou všechno tak pokazilo. I když nevím ani to, proč by se na mě měl hněvat… Možná je to opožděný trest za to, že jsme nedokázali vrátit na anglický – a vlastně i skotský – trůn právoplatné vládce.“

„Za stuartovské neúspěchy by nás mělo trpět mnohem víc,“ zavrtěl hlavou vážně Maxwell.

„Asi máš pravdu… dáme si whisky? Neměl jsem ji ode dne, co se narodili Rob, Maxwell a André…“

„Moc rád,“ přikývl ryšavý Skot a šel ji nalít. „Bude se hodit k našemu hovoru.“

Charles si od něj vzal sklenici jantarové omamně vonící tekutiny a prstem ukázal na křeslo stojící u lůžka. Jeho přítel se posadil, upil a pak whisky ve sklence lehce roztáčel pohyby zápěstím. „Nechceš se oholit?“ zeptal se se zájmem.

Charlie sevřel sklenici koleny, aby si rukou mohl přejet po tváři porostlé pichlavým modročerným strništěm. „A jak asi?“ ušklíbl se na starého kamaráda. „Kdybych se měl holit levou rukou, asi bych se dřív podřízl, než se zbavil vousů.“

„Dobře… tak tu otázku poopravím: nechceš se dát oholit?“

„Nechci. Stejně se už ke gardě nevrátím, abych nevyhnutelně musel být hladce oholený, a tohle je vlastně takový můj způsob, jak se s gardou rozloučit. Ale jsou věci, které mě v souvislosti s tou rukou trápí mnohem víc než ztráta postu gardového plukovníka,“ dodal, když postřehl Maxwellův upřený pohled.

„Například?“ zajímal se. „Tvůj culík?“

Musel se usmát. „Tak to víš, jen s jednou rukou si culík udělám stěží. Navíc byl stejně spojený s gardou… ne, kdepak. Asi největší potíž vidím v močení.“

„Cože?“ pozvedl Maxwell huňaté obočí a koutky úst se mu zaškubaly.

„Tak si to někdy zkus jen s jednou rukou, navíc levou, když jsi pravák, hned by ses přestal tvářit tak nevěřícně a dokonce pobaveně!“

Když sir Charles jako poslední dopil druhou sklenici, Maxwell vstal. „Měl bych už jet. Rád jsem tě opět viděl.“

„I já tebe,“ pokusil se usmát Charlie. „Pojedeš přes hlavní město?“

„Můžu. Potřebuješ něco?“

„Jen takovou hloupost… Helmut zapomněl odvést Hamishe a já už na něm teď jezdit nesmím… stejně ani nevím, jak bych to teď dělal. Mohl bys ho vrátit gardě? Napíšu ti… ksakru… dobře, nechám ti napsat dopis, abys z toho neměl problémy.“

O čtvrt hodiny později stáli oba v maštali.

„Jel bych hned s tebou,“ povzdechl si Charlie a hladil přitom Hamishovu bělostnou hřívu. „Ale jsem ještě slabý. I jen cesta sem mě vyčerpala.“

„Však se ještě uvidíme, zase přijedu,“ usmál se povzbudivě Maxwell.

„Mohl bys přijet na Vánoce. Třeba i se ženou, Gaëlle a Coinneachem. Letos bude Bál Vyvoleného, líbil by se ti.“

„Zkusím to zařídit,“ přikývl ochotně. „Charlesi, netrap se. Bude zase líp. Myslím, že když budeš chtít, můžeš se naučit psát i levou rukou. A dělat jí i další věci, třeba šermovat. Proč by to nešlo? A pokud jde o Skotsko… můžeme udělat jedinou věc. Máme děti, tak je vychovejme tak, aby třeba ony, třeba jejich potomci zkusili… ne, aby obnovili skotskou autonomii. Učme je lásce k jejich vlasti, protože nejen Gony a nejen Francie, i Skotsko a především ono je jejich vlastí! Učme je hrát na dudy, učme je naše písně, to můžeme a musíme udělat, to Skotsku dlužíme.“

Charlie přikývl. „Gaëlle učím gaelsky.“

„To je dobře,“ řekl Maxwell šťastně. „To je důvod, proč jsme přežili Culloden. Je to důvod… smysl života.“ Když odjížděl, zpíval si gaelskou píseň. Sir Charles jí naslouchal a na tu chvíli viděl na zadní straně víček zelenou přenádhernou krajinu ztracené rodné země.

Autor Rebejah, 18.09.2023
Přečteno 96x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tahle kapitola se mi moc líbila hlavně popsané emoce a frustrace Charlese ze ztráty paže. Myslím, že Maxwell je velmi moudrý

19.09.2023 10:12:01 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí