Za Huga d'Elzzbierppe / Dvou stá osmá kapitola - Olbram

Anotace: Listopad

Listopad

 

Dvou stá osmá kapitola – Olbram

 

Čekal na něj na nádvoří. Jeho obličej byl bílý jako plátno a spolu s jeho předčasně stříbrnými vlasy do tmy noci úplně svítil. Jako maják, který hlídal, aby sudí nezabloudil. Vlastně tu nepochybně byl přesně od toho. Olbram prudce zastavil a pomalu slezl z koně na zem.

„Pane poručíku.“

„Monsieur Renairde,“ oplatil mu bezbarvým hlasem důstojník.

„Co se stalo? Proč jsem měl přijet takhle v noci?“

„Pojďte prosím za mnou,“ otočil se Helmut von Gräü na podpatku a vykročil k matné záři ohňů, do kterých se zjevně již dlouho nepřiložilo žádné nové palivo. V ostré tmě za nimi se nezřetelně rýsovaly obrysy několika velkých stanů. Olbram si nikdy předtím neuvědomil, jak bohatá poručíkova rodina vlastně je. Zvědavě kráčel za důstojníkem a pozoroval jeho šedivý culík. Postřehl, že má vlasy mokré. Ostatně i plameny hranic ozařovaly tenkou vrstvičku sněhového poprašku, který už nezvládaly nechat roztát. Zima letos přišla brzy.

Vešli do jednoho ze stanů. V křesle z tmavého leštěného dřeva seděla princezna René Hulaimé… a mazlila se se svým manželem. Poručík hlasitě zašustil látkou stanu a manželé se od sebe odlepili.

„Ven!“ provrtal nejvyšší sudí ošklivým pohledem sira Charlese.

Ten povytáhl obočí. „Prosím?“

„Jakou řečí na vás mám mluvit? Řekl jsem ven!“ rázně zavelel Olbram Renaird. Helmut děda jeho manželky sice nikdy neviděl, ale slyšel o něm dost na to, aby se ho nyní zmocnil pocit, že tu nestojí Olbram, nýbrž právě slavný generál Felix Renaird.

„Vy mne vyhazujete?“ chladně se zeptal Skot. „Víte, s kým mluvíte?“

„Samozřejmě. V tuto chvíli je mi to ale srdečně jedno, sire. Přijel jsem sem kvůli záležitosti gardy, a k té vy už nepatříte.“

„Prosím tě, běž, mon cher,“ šeptla princezna. „Nestojí to za to.“

Dlouze se na ni podíval, pak přikývl a stan opustil.

René se zabalila do jeho tmavomodrého pláště a pohlédla na nejvyššího sudího, který jí pohled vzpurně opětoval.

„Směl bych se už, prosím, dozvědět, proč jsem sem musel přijet uprostřed noci?“ zeptal se mírně.

„Ovšemže,“ přikývla blahosklonně. Když chtěla, dovedla se tvářit jako svrchovaná panovnice, a tohle byla jedna ze vzácných chvil, kdy si Olbram dovolil mírně vlastizrádné myšlenky na to, že na trůně neměl sedět její nevlastní bratr, nýbrž ona.

Když trojice vyšla ze stanu, čekala na ni Agrippina Fössrová-Sallová-Onová. Sudí vrhl zvědavý pohled na poručíka.

„Ještě pořád jsem paní tohoto domu,“ důstojně pronesla vdova po ministrovi hospodářství. „To, k čemu tu došlo, se týká i mne.“

Všichni jen mlčky přikývli.

 

Komnata Huga d’Elzzbierppe byla prostorná místnost se třemi lůžky: na jednom spával lékař sám, dvě měl pro své pacienty, které chtěl mít pod neustálým dohledem. Jedno z nich bylo obsazené sinalým mladíkem s ovázanou hlavou. Zpod obvazů dole unikaly světlé vlnité vlasy. Helmut von Gräü přistoupil k posteli a mlčky nadzvedl pokrývku. Pacient neležel na zádech, nýbrž na břiše, a kolem žeber měl ovinuté další obvazy, které zakrývaly také – a, jak si Olbram uvědomil, především – levé rameno.

„Zranilo ho tohle,“ podal mu mladík, který seděl u lůžka, gardový nůž. Sudí si mladého muže se zájmem prohlédl. Byl i přes tmavé opálení také velmi bledý, měl bledé modré oči, jako sníh bílé skvrny na kůži a navzdory svému věku bílý pramen v jinak tmavohnědých vlasech. Na sobě měl uniformu gardového kadeta.

„Můj synovec, Hugo Sall,“ představil ho pyšně poručík von Gräü. „Ten druhý je taky můj kadet, jmenuje se Andrea Wart.“

„Wart…“ opakoval Olbram zamyšleně. „To si zajel, ne? Wartové jsou vazaly rodu de Taale.“

„Tenhle pochází až z Edtraggu, ze samého jihu, který je pod kontrolou rodu de Taale, z Toulle,“ řekl poručík.

„To je zlé. Zatraceně zlé,“ mračil se sudí. „Pachatele musíme najít co nejrychleji. Dřív, než se zpráva o té události dostane k Wartově rodině. Dřív, než se dostane k rodu modrého šípu. Hlava toho rodu je manželem Evy Giselle d’Elzzbierppe, a jestli se to donese červenému šípu…“

„Nesmí se mu to donést,“ procedila princezna důrazně.

„Promiňte, ale neměli byste vyšetřit, kdo mu to udělal?!“ vyskočil druhý kadet.

„Hugo!“

„Jen ho nechte, pane poručíku,“ pronesl s pohledem upřeným na mladíka Olbram. „Má odvahu, líbí se mi.“ Pobaveně dodal: „Navíc má pravdu, pojďme se podívat, kde se to stalo. A… co se vlastně stalo?“

„Já vás tam zavedu,“ mírně se uklonil Hugo Sall. „Byl jsem u toho.“ Odvedl Olbrama, princeznu, svého strýce i matku do jednoho stanu z modré látky. „Došlo k tomu hned tady u vchodu,“ ukázal. Ruka se mu trochu chvěla. „Vešli jsme, abychom si nalili pití… a Andreovi se najednou do ramene zabodl ten nůž… já… zpanikařil jsem,“ přiznal trpce. „Běžel jsem pro pomoc… pro Huga, to je náš lékař. Jenže trvalo, než jsem ho našel, a než jsme se pak prodrali zpátky… Andrea ležel na zemi… ve vlasech krev… a kolem ty střepy.“

„Nejspíš ho chtěli dobít,“ poznamenal poručík temně.

„Naštěstí se jim to nepovedlo,“ utrousila princezna a prsty přejela po popelavě plavém copu, který jí spadal přes rameno. Přitom zašustila pláštěm svého manžela, který měla stejně jako on omotaný kolem předloktí.

„Podle toho, co jste si mumlal v Hugově pokoji, bych řekl, že myslíte na špionáž,“ ozval se Helmut.

„Napadlo mě to,“ přikývl sudí. „Uznejte, že je to myšlenka hodná bližšího prozkoumání. Skoti, Prusové… Skoti… a my se přece se Skotskem hádáme o ty ostrovy…“ dodal, když zachytil poručíkův a princeznin pohled.

„Nechápu, proč,“ založil si Helmut vzdorovitě paže na prsou. „K vítězství jsme jim nedopomohli, a já to musím vědět nejlíp, osobně jsem tam u Cullodenu byl.“

„Bylo tu tolik lidí… mohl tu být i někdo z Anglie,“ usoudila René Hulaimé.

„Jak by sem pronikl?“ divila se Agrippina.

Olbram se po ní podíval, úplně zapomněl, že tu také je. „Člověk se vetře všude, když chce,“ mínil.

„A těmi Prusy jste myslel jako co?!“ dorážel poručík von Gräü. „Mou matku? Jak jste se vůbec dozvěděl…“

„Je to Henrietta von Berlin,“ usmál se Renaird. „Její příjezd se neutají. Dodnes si ji pamatuji, a to jsme se viděli naposledy před čtyřiceti lety. To jste vy ještě ani nebyl počat.“

„Neodpověděl jste mi,“ zasyčel.

Ozvalo se hlasité odkašlání. „Osobně si myslím, zajímá-li tu někoho názor obyčejného kadeta – a vzhledem k tomu, o čem se bavíte, bych řekl, že by měl – osobně si myslím, že špionáž v tom nebude. Napadení proběhlo přeci gardovým nožem.“

„Na tom něco je,“ přitakal poručík.

„Má to jeden háček,“ promluvila René. „Jediným kadetem, který tu kromě monsieur Warta je, jste vy, monsieur Salle. Všichni ostatní jsou na gardové slavnosti.“

Hugo vykulil modré oči. „Já… já… cože? Já to nebyl!“ vyjekl poplašeně. „Já přeci běžel… běžel jsem pro pomoc… byl jsem vedle něj, když…“

„On to být nemohl,“ zastal se ho strýc. „Hugo – ten náš lékař – tvrdí, že ten nůž po Wartovi musel skutečně někdo hodit, podle toho, jak ta rána vypadá, měl velkou energii – větší než kdyby ho jen můj synovec bodl.“

„Jenže ostatní jsou na slavnosti gardy,“ broukla nespokojeně René. „Jak to chcete vysvětlit?“

„Nevím!“ zakvílel Hugo. „Já to ale nebyl! Vždyť jsem u sebe nůž ani neměl! Co se na mě tak koukáte, přece jsme museli nechat zbraně v kasárnách, že ano, poručíku?! Ani Andrea nože neměl!“

„To je pravda,“ připustil pomalu čtvrtý poručík. Pokrčil rameny. „Nedokážu to vysvětlit.“

„Ještě tu byl jeden gardista,“ ozvala se pochvíli princezna tichým, jasným hlasem. „Vy, pane poručíku.“

„Cože?“ užasl nyní Helmut von Gräü. „Já? Ne, ne, na mě to nehodíte! Ani já u sebe gardové nože nesmím mít!“

„Kromě toho,“ podotkla věcně paní domu, „se v době, kdy se to stalo, hádal s kněžnou von Berlin. Byla jsem u toho, stejně tak jeho žena a spousta dalších svědků.“

„Hergot!“ ulevil si Olbram nakvašeně a máchl pěstí. „Tak kde se tady ten nůž vzal? Přece ho sem někdo nedohodil až z kasáren! To by nedokázal ani sám Habard Gräü. Tak jak mám sakra najít vysvětlení pro něco, co se prostě vysvětlit nedá?!“

„Všechno má nějaké vysvětlení,“ opáčila chladně princezna.

„Vážně?“ rozhodil rukama sudí. „Tak mi nějaké ukažte. Já totiž podle toho, co jste mi tu všichni řekli, žádné nevidím!“