Za Huga Salla / Dvou stá šestnáctá kapitola - Charles

Anotace: Listopad

Když k jeho vědomí připlulo klepání na dveře, zvedl hlavu od rozepsaného dopisu a podržel brk nad kalamářem. „Dále,“ vyhrkl zvědavě.

Ve dveřích stanula jeho dcera. Měla vlasy jako obvykle v několika drobných cůpcích v jinak rozpuštěných kadeřích, oblečená byla do nadýchaných bílých šatů ozdobených peřím a tvářila se vážně. Upírala na otce pohled.

„Pojď dál,“ vybídl ji, usmál se na ni a vstal, aby jí postoupil vlastní křeslo. Gaëlle do něj usedla a ruce položila na boční opěrky. „Dáš si víno?“

Přitakala. Nalil jí do své vlastní sklenice. Uchopila jej, usrkla a lehce sklenkou točila v prstech. Zvedla k němu oči, hned je však zase sklopila. „Kdy odjíždíte?“ zeptala se, zjevně jen proto, aby oddálila okamžik, kdy bude muset přejít k záležitosti, kvůli níž ho navštívila.

„Za čtyři týdny,“ odpověděl trpělivě.

Přikývla. „Musím s vámi mluvit, papá… o… o něco vás požádat.“

Gestem ji pobídl k dalším slovům.

„Je mi šestnáct let,“ řekla podivně nešťastně. Okamžitě pochopil, o čem bude hovořit dál. Zvedla k němu oči. „V prosinci mne čeká můj Bál Vyvoleného, jak mi nedávno oznámila matka. Vůbec mne to nenapadlo, myslela jsem, že se týká jen dědiců trůnu, a tím já přece nejsem.“ Ironií osudu se však právě Gaëlle Hulaimé stala příští gonskou královnou. O tom však v této době pochopitelně neměl ani jeden z nich tušení.

„Já taky,“ přikývl zaraženě sir Charles. „Ale to je jedno. Jak ti můžu pomoci?“

„To právě není jedno,“ opáčila. Jeho přímá nabídka očividne navýšila její odvahu. „Myslela jsem… že byste mohl matku zkusit přesvědčit, aby udělala něco… abych ten Bál nemusela mít.“

„Nechceš manžela?“ povytáhl obočí. „A děti? Myslel jsem, že toužíž po veliké rodině.“

Mírně zčervenala. „To toužím,“ vyhrkla a pohodila hlavou, aby její vlasy ruměnec skryly. Přidržela si víno u rtů a přes okraj sklenky zamumlala: „Jenže s někým… konkrétním.“

„Ty ses zamilovala!“ pochopil Skot a široce se usmál. Vzápětí zvážněl. „Nebude to jednoduché. Jsou věci, ve kterých je tvoje matka… hodně zatvrzelá. A Bál Vyvoleného přeci není nic tak hrozného…“

Gaëlle vysoko pozvedla obočí a nasadila ironicky udivený výraz.

„… podívej se na mne a svou matku!“ bránil sir Charles svůj názor. „Spojil nás právě Bál Vyvoleného a i po téměř sedmnácti letech jsme pořád šťastní.“

„Vy,“ pohodila dívka vzpurně hlavou. „Já takové štěstí mít nemusím. Já takové štěstí mít nebudu. Miluji Ha…“ Rty se jí vmžiku slepily jako mučenému gardistovi. Zesinala.

„Koho?“ zajímal se její otec.

„Jednoho… chlapce.“

Sir Charles měl pocit, že se před ním jeho dcera snaží navzdory tomu, že za ním sama přišla, něco utajit. „Chlapce?“

„No jistě,“ odfrkla a upila vína. „Myslel jste si snad, že mám ráda děvče?“

Lehce pokrčil rameny a snažil se téma rychle opustit: „Kde ses s ním poznala?“

„V hlavním městě,“ usmála se prchavě. „Jenže… otče, on… je mladší než já,“ zrudla rozpaky. „Kdybyste… uprosil matku, zda by nepočkala, než… než mi bude dvacet… než bude i on mít… než bude i on mít šestnáct…“

Jen pozvedl obočí. Zamračil se soustředěním. „Zkusím to,“ přislíbil.

Dopila zbytek vína, vyskočila a celá rozzářená se k němu vrhla. Objala ho kolem pasu. „Děkuji, otče!“

Kývl na ni s lehkým úsměvem a pohladil ji po vlasech. „Gaëlle,“ oslovil ji měkkým tónem, když už byla u dveří.

Ohlédla se, na rtech stále úsměv, který jí velice slušel.

„Když je ten tvůj chlapec tak mladý, že na něj musíš čtyři roky čekat… jak víš, že tě bude chtít?“

Úsměv z jejích rtů okamžitě zmizel. „Nevím,“ přiznala a sklopila oči. „Doufám… a když mě nebude chtít, slibuji, že si vezmu prvního, koho mi předvedete.“

Sir Charles se opět usmál.

Na Orknejích se Charlie s Helmutem von Gräü setkali s Maxwellem, sirem Lachlannem a Iainem. „Hle, stará pětka zase pohromadě!“ zubil se zvesela Lachlann Scott, když se k nim blížili.

Protože sem nejel oficiálně v královských službách, byl čtvrtý poručík von Gräü v civilu a seděl nikoli na Hamishovi, nýbrž na hřebci kaštanové srsti. „Tak co, máte dudy?“ zeptal se trojice Skotů.

„Ne,“ stroze řekl Iain a rukou zašátral po jílci u svého opasku. Pobaveně sledoval, jak Helmutova ruka okamžitě vystřelila k šavli. „Mám ale tohle,“ tasil meč se širokou čepelí.

Helmut obdivně hvízdl. „Můžu?“ zeptal se a sledoval meč, jako by to byl bochník chleba a on jako by tři týdny neměl nic v ústech.

Iain mu zbraň opatrně podal. Poručík ji uchopil, zkusmo jí pomalu opsal oblouk kolem sebe a pak si přiblížil její čepel k očím a díval se, jak se na ní pomalu utváří námraza.

„Vrátíš mi ho někdy?“ ošil se Iain.

„Můžeš si ho vyhrabat od mého popela, až umřu,“ opáčil gardista, ale meč mu, byť pomalu, vrátil hned.

Jejich jednání dopadlo prachbídně. „Nedovolím, aby nám vzali Orkneje, aby nám vzali domov!“ hulákal na něj Skot, s nímž mluvili, jako by Helmutovy stříbrné vlasy byly zárukou toho, že je jejich majitel také hluchý. Družině připadalo, že ani nevnímá, co mu přednesli. „Vypadněte, okamžitě! Ven!!“ řval velmož.

Pětice se tedy raději rychle odporoučela. Ne však dost rychle. Cválali právě z brány sídla, když se sir Lachlann ohlédl a varovně vykřikl. Helmut se okamžitě otočil také a chvíli po něm i Charlie. viděli, jak nějaký muž napíná tětivu luku.

Poručík von Gräü zlostně zasyčel skrz zaťaté zuby, prudce otočil hnědáka, popojel několik kroků, vztyčil se ve třmenech a stáhl si z ramene luk, který mu daroval jeho někdejší velitel.

„Helmute, nedělej to!“ okřikl ho divoce Charlie. Nemohli si dovolit jakéhokoli Skota zranit.

Gardista se ohlédl. „To vážně, Herr Anf…“ Zničehonic rozhodil ruce a sletěl z koňského hřbetu do sněhu.

„Jsi v pořádku?“ Iain se vrhl dolů ze svého hnědáka tak neuvážlivě, že těžce žuchl na zem. Něco hlasitě prasklo, až Charliemu přeběhl mráz po zádech. Sám se opatrně spustil ze svého zvířete a přešel k Helmutovi. „Neublížil jste si taky tím pádem?“ staral se.

„Ne,“ hlesl přiškrceně. „Tím pádem ne…“

Charliemu se z nového přívalu hrůzy, která se ho z tónu vojákova hlasu zmocnila, úplně udělalo nevolno. Prohlédl si muže na zemi od hlavy k patě.

„Iain si zlomil nohu,“ hlásil zpovzdálí Maxwell.

„To je komplikace,“ přikývl chmurně Charlie Young. „Ale neřekl bych, že větší než tohle.“ Pohledem provrtával šíp, který trčel z Helmutova břicha.