Za Huga Salla / Dvou stá sedmnáctá kapitola - Hugo

Za Huga Salla / Dvou stá sedmnáctá kapitola - Hugo

„Jak to děláš? To není fér, okamžitě mi vysvětli, jak to děláš?!“ hystericky opakoval Joachim a poskakoval na svém rýči, ale špička se odmítala zabořit byť jen o milimetr hlouběji do zmrzlé půdy.

Hugo ho pozoroval s pobaveným úsměvem na rtech. „Jak to dělám? Prostě mám asi těžší kosti…“ pokrčil rameny. „Z toho jídla tady na váze určitě nepřibírám, toho se neboj, Jome.“

Jom plivl k rýči, který se mu teď podařilo doslova zadupat pořádně do země, pro změnu jím ale nemohl nijak dál hnout. Ačkoliv si nejstarší z bratrů myslel, že spíše narazí na dalšího Gabriela, než na druhého Joachima, v jednotce s nimi byli další dva mladíci téhož jména. Aby je odlišili, zůstalo jednomu jméno Joachim, další si jméno zkrátil na pouhé Joa a Hugův bratr souhlasil se zkrácením svého jména na Jom.

„Joovi to taky jde od ruky,“ poznamenal Gabriel. Sám se ani nenamáhal pracovat nebo práci předstírat, do rýče se zapřel, jen když se k němu obrátil jejich velitel.

Trojice upřela zrak na protější stranu budoucího zákopu, kde se svaly na pažích statného tmavě opáleného mládence napínaly k prasknutí. Voják byl velice podobný Hugovi, měl ale vlasy černé jako uhel, jeho modré oči nebyly tak světlé jako Hugovy a byl také nápadně silnější. Vedle něj si právě na pár vteřin odpočinul a o svůj rýč se vyčerpaně opíral jiný voják s tmavě kaštanovými krátkými vlasy a malými ústy. Byl o pár let starší než Jom s Gabrielem a jmenoval se Säri. Právě kvůli svému jménu se stal terčem posměchu trojice bratří.

„Je ti teplo?“ zeptal se ho ironicky Jom. „Jen se koukněte, ze Säri úplně teče pot…“

„Jak to, že to Säri tak jde?“ divil se Hugo s úšklebkem.

„To proto, že si představuju, že tohle…“ a Säri zaryl rýč do půdy, která se tvářila úplně jako permafrost, „… jsou vaše hrdla.“

Hugo těžce polkl, když si představil, jak se vojákův rýč skutečně noří do jeho krku… Urážlivost jejich slov adresovaných krátkovlasému mládenci spočívala v chybném užití jeho jména. To by mělo být správně vyskloňované, bratři jej však užívali, jako by oslovovali ženu. Však se také při svém prvním setkání se Särim smáli, že nosí ženské jméno. Gabriel se dokonce chlubil, že Säri se jmenovala jedna děvečka na jejich zámku – děvečka, se kterou přišel o panictví.

„Säri je jméno jak pro ženy, tak pro muže,“ mračil se popuzeně Säri.

„A ty jsi co z toho?“ zajímal se tehdy Jom a vyvolal tím nový výbuch smíchu, tentokrát nejen u svých bratrů.

„Ukaž, pomůžu ti,“ smiloval se nyní Gabriel, který již delší dobu pozoroval, jak se Jom marně snaží rýč vyprostit ze zledovatělé hlíny. Společnými silami se dvojčatům po chvíli podařilo nástroj uvolnit. „Běž si na chvíli oddechnout,“ usmál se Geb na staršího bratra.

Jom vděčně kývl a šel k jeho rýči, kterým začal spíš jen naoko rýpat do země.

„Do pekla!“ zaklel naproti nim Joa, který svůj rýč v tu chvíli v půdě zlomil.

„Klid,“ broukl stoicky Joachim o několik mužů vedle. „Už je skoro tma, za chvíli nám určitě dají pokoj.“

Hugo se ohlédl přes rameno. Jejich poručík přecházel sem a tam podél jejich řady, kouřil dýmku a netvářil se, že by jejich hovory vnímal. Byl to docela pohledný muž se širokým obličejem a hřívou medově zbarvených kadeří, které začínaly mírně šedivět. Hugo z doslechu věděl, že je poručíkovi kolem pětačtyřiceti, vypadal však starší. Byl by býval hezčí, kdyby neměl kdysi evidentně ošklivě zlomený nos.

„Je vám dobře, vojáku?“ zeptal se důstojník a Hugo už chtěl pokrčit rameny a lhostejně odpovědět, že ano, nechápaje velitelovu starost… když vtom mu Jom položil ruku na rameno. Hugo se po něm zmateně ohlédl a pak se podíval na druhou stranu. Gabriel ležel ve sněhu a držel se za břicho.

„Řekl bych, že mu asi moc dobře není, pane,“ řekl Joa, zahodil zničený rýč a oběhl zákop, aby Gabrielovi pomohl na nohy. Velitel pochvalně kývl. Druhým, kdo se mladíkovi vypravil na pomoc, byl Jom. Hugo se ani nenamáhal. Stačil mu jediný pohled, který si vyměnil s velitelem, aby pochopil, že alespoň on musí pokračovat v práci. Důstojník už se nadechoval a Hugo si byl jistý, že mu nic jiného nepřikáže, pak ale muž se zlomeným nosem prudce vzduch z plic vypustil a jeho zkondenzovaný dech před ním zůstal zmrzle viset ve vzduchu. Jeho bystré oříškové oči přelétly všechny vojáky.

„Pro dnešek už jste udělali dost práce,“ rozhodl po kratinkém zaváhání. „Beztoho už se stmívá, tak toho nechte.“

Hugo radostně zavýskl a odhodil rýč do sněhu, vzápětí se pro něj však shýbl a vzal i nástroje, které tu zůstaly po jeho mladších bratrech.

Teprve když se usadil s miskou řídkého guláše u ohniště, uvědomil si, jak má prokřehlé ruce. Hltavě se pustil do jídla. Málem se zadusil kouskem masa, když se vedle něj ozval hlas: „Slyšel jsem, že jste tu jen na chvíli. Prý se chystáte k námořnictvu…“

To promluvil jejich poručík.

„Ano,“ přitakal.

Nastalo delší ticho. Hugo měl co dělat, aby v sobě guláš udržel, protože vůně máty linoucí se z velitelova dechu mu zvedala žaludek.

„Tak mi pak dejte vědět,“ řekl muž prostě. „Rád bych se k vám přidal.“

Hugo se zmohl jen na přikývnutí.

Poručík si přihnul z polní lahve a nabídl i Hugovi, ale ten před palčivým kořeněným pachem prudce uhnul. Nechtěl ani vědět, co v lahvi je. Důstojník počkal, dokud za ním nepřišla mladinká markytánka s hnědými vlasy ve dvou culících přes ramena, kterou si pak odvedl do svého stanu. Hugo u ohně osiřel. Prohrábl popel, přiložil něco dříví a odešel si ulevit. Když se vrátil, Jom právě dojídal jeho guláš. Hugo to ignoroval a sedl si vedle něj.

„Co Geb?“ zeptal se.

Jom pokrčil rameny. „Měl by být v pořádku,“ zamumlal napůl úst, na chvíli odložil lžíci a prohlížel si mozol v pravé dlani.

„Mluvil se mnou poručík,“ vzpomněl si Hugo, který tomu ještě pořád vlastně nemohl uvěřit.

„Vážně?“ zahučel bez valného zájmu Jom. „Co chtěl, prosím tebe?“

Dramaticky se nadechl, ale s odpovědí nespěchal. „chce s námi k námořnictvu.“

Tentokrát byl údiv v bratrově tváři nelíčený. Mladík hvízdl. „Tedy… no…“

Hugo se usmál. Také netušil, co na to říct, a tak delší chvíli oba seděli mlčky. Hugo pak znovu přiložil na oheň a přitom si všiml, že jeho sourozenec už nedrží misku a lžíci, ale papír a uhel. Něco náruživě črtal. Nejstarší z bratrů Sallových přistoupil blíž a pohlédl sourozenci pod prsty dřív, než stihl kresbu schovat. Zapotácel se, div že nespadl do plamenů. Říká se, že nelze se stoprocentní jistotou určit, koho malíř na obraze ztvárnil. Hugo Sall ale se stoprocentní jistotou věděl, že Jom nakreslil Pålu. Jeho manželku.

„Chtěl jsem ti to říct…“ hlesl Jom s pohledem upřeným na kresbu. „Měl jsem ti to říct,“ opravil se vzápětí.

„Jak… dlouho…?“ zasípal Hugo zaraženě.

„Začalo to asi tři měsíce po vaší svatbě… a šlo to rychle. Vlastně to šlo tak rychle, že…“ Hugův bratr se odmlčel, jako by hledal co nejlepší způsob, jak se vyjádřit. Možná hledal co nejohleduplnější způsob, jak to sdělit. „Že…“ ještě chvíli bojoval sám se sebou „… čeká moje dítě.“

Hugo si nedělal iluze, že by svou ženu snad miloval, překvapilo ho však, že po tom, co se právě dozvěděl, necítí vůbec nic. Neradoval se z toho, to ne, necítil však ani smutek a ani velký vztek, ať už na ni, nebo na svého sourozence. Přiměl se k co nejsrdečnějšímu úsměvu a upřímně ho potěšilo a mírně se mu ulevilo, dyž spatřil, jak se tvář jeho bratra rozjasnila. Položil mu ruku na rameno. „To ti přeju,“ řekl.

 

O pár dní později zašla trojice do nedalekého nevěstince. Děvčata samozřejmě byla i v táboře, bratrům však připadalo, že ta z nevěstince jsou hezčí a také čistší. Cestou potkali i svého poručíka, a tak na místo dorazili všichni společně.

„Mám jen tři volné holky,“ hlásila afektovaně majitelka podniku, která si dala říkat Mater Marie, čtveřice ji však mezi sebou okamžitě překřtila na ježibabu. Rozcuchanější hřívu než ona neměl snad ani žádný z jejich koní.

„Nevadí,“ pokrčil rameny poručík. „Jeden z nás počká. Přiveďte je.“ Položili před ni mince. Bratři z tónu svého velitele pochopili, že ten, který bude čekat, rozhodně nebude poručík.

„Já počkám,“ řekl klidně Jom a odešel do kouta, nechal si donést horké víno, a i když ho Hugo už neviděl, byl si jistý, že vytáhl portrét jeho ženy Påly. Jen jednou se Gabriel po svém dvojčeti ohlédl, ale pak už všichni tři svou pozornost plně věnovali dívkám, které jim mohla Mater Marie nabídnout. Nejvyšší z nich, elegantní štíhlá blondýnka s černýma očima, pihami a špičkou jazyka mírně povystrčenou mezi rty skončila v náruči velitele jednotky, který temenem hlavy dosahoval přibližně k jejímu dolnímu rtu.

„Neumí po našem,“ varovala důstojníka Mater Marie. Hugovi připadalo, že přitom zbytečně moc otevírá ústa, takže její slova zněla jako jakési kvákání a jen ho ujišťovala o správném výběru přezdívky Ježibaba.

„A jak na ni mám mluvit?“ otázal se velitel skoro pobaveně.

„No…“ Žena vypadala pobavená tím, že má voják zájem s nevěstkou vůbec mluvit. „Jestli stojíte o skutečnou konverzaci, nejlepší by byla angličtina. Francouzsky rozumí, ale neumí moc mluvit.“

„Výborně,“ zavrčel a otočil se k nevěstce. „Jak se jmenuješ?“

„Se… sestra Moyra…“ opáčila udiveně.

„Tak pojď, Moyro.“

Hugovi se ulevilo, že ani jedna ze zbylých dvou žen není blondýnka. Jedna byla o několik let starší než on, druhá byla buď stejně stará jako on, nebo mladší. Ta starší měla černé velké oči, jinak docela malou tvář a záplavu lesklých, dokonale učesaných hnědých vlasů spadajících k lopatkám. Mladší byla o trochu menší, měla větší ňadra, velké, tentokrát světlé zelené oči a černé vlasy dost dlouhé na to, aby jí evidentně zavazely, avšak příliš krátké, než aby je mohla svázat. Ve tváři měla nějaký výraz, který od ní Huga odrazoval, a tak zamířil k nevěstce s kaštanovými vlasy a mechanicky se jí zeptal na jméno, o kterém věděl, že je zapomene už během cesty na lože. Netušil, že tímto rozhodnutím změnil svému bratrovi život.

„Sestra… sestra…“ blekotala žena a vypadala nesmírně prostoduše. „Sestra Elle,“ vyhrkla pak zjevně první jméno, které jí vytanulo na mysli. Hugo se ušklíbl. Vybrala si jméno gonské světice.

„Sestra…“ zaslechl, jak se představuje třetí nevěstka Gabrielovi, její jméno – či spíše přezdívku – však už nezachytil.

Když si s Elle splnil veškeré své fantazie, natáhl se vedle ní a jen tak ležel a voněl k ní. Vsadil by se, že se natřela nějakým vonným olejem. Po celý zbytek zaplaceného času přemítal, jestli je mu její vůně spíše příjemná, nebo se mu protiví. Odpověď nenalezl.

Když sešel dolů, Jom seděl stále u stolku. Hugo se sotva posadil vedle něj a po schodech už scházel Gabriel. Vypadal zamyšleně. Mlčky se posadil ke svým bratrům a společně čekali na svého velitele.

„Tak půjdeme bez něj, ne?“ nadhodil nakonec Jom.

„Běžte,“ přikývl Gabriel.

„Ty nejdeš?“ podíval se na něj překvapeně Hugo.

„Asi ne…“ mačkal si mladík prsty.

Jom po něm šlehl pohledem. Hugo měl dojem, že si dvojčata porozuměla, že to on ale asi nikdy nepochopí. Nesnažil se ani vyptávat.

Autor Rebejah, 19.11.2023
Přečteno 71x
Tipy 1
Poslední tipující: Marry31
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí