? (5. Návštěva - část II)

Anotace: pokračování... Copak asi na liverpoolského detektiva čeká v kostele svatého Ondřeje? (popravdě si to už sama nepamatuju :D)

Kostel stojí po pravé straně zhruba uprostřed ulice. Vedle lesklých těžkých vstupních dveří je připevněná tabulka. „Od roku Páně 1793, z milosti Boží a Jeho Veličenstva Charlese III., dříve známého pod jménem sir Rob Young-Hulaimé. Kostel dal zasvětit svatému Ondřejovi jako vzpomínku na svého otce a děda, skotské šlechtice Charlese a Johna Youngovi.“ Když Daniel Joans tiskne kliku, umiňuje si, že si původní jméno dávného gonského krále musí zapamatovat, aby mohl na hotelu Petera opravit; je totiž přesvědčen, že jeho bratr jej předtím říkal jinak.

Läüru Romierovou uvidí hned na kraji nejbližší lavice. Sedí skrčená a sepjaté ruce se jí třesou. Tiše si sedá vedle ní. Mlčí, nechce ji rušit. Ona ale promluví sama:

„Bon jour, monsieur Joansi…“ nucený klid a bezstarostnost v jejím tónu se zbortí. „Přišel jste…“ vyhrkne skomíravě a téměř se k němu přitiskne.

„Ehm… no… samozřejmě, že jsem přijel…“ pokouší se někam uhnout, ale není, kam. „Co se stalo, slečno Romierová?“

Dívka si roztřesenýma rukama vjede do rozpuštěných vlasů. Sotva šeptá: „Někdo stojí před mým domem… já… omlouvám se, zpanikařila jsem! Tak strašně se bojím… možná jsem jen paranoidní, ale… schválně jsem předstírala, že jsem dům přešla, na konci ulice jsem se otočila a vracela se. Ten člověk tam pořád stál a byla bych přísahala, že se na mě díval!“

„Jsem strašně zpocený, určitě smrdím…“ vyhýbá se jí zoufale. „Půjdu si zakouřit.“

Přimhouří oči a konečně se od něj odtahuje. „Děláte si prdel? Zrovna vám říkám, že mě někdo sleduje, dokonce na mě čeká přímo před mým domem, takže ví, kde bydlím! A vy… jdete si zakouřit?!“

„Promiňte,“ řekne jen a zamíří zpátky ke dveřím. Zatímco si vychutnává cigaretu, přechází sem a tam před kostelem a střídavě pokukuje po jménu panovníka na tabulce a po vchodu protějšího domu. Opravdu tam někdo stojí. Vysoká silueta se jako by opírá o sklo dveří, Joansovi se ale zdá, že nehledí na ulici, nýbrž že je osoba otočená čelem k budově.

„Potřebujete… tu ještě něco?“ ptá se Romierové, když se vrací.

„Cože?“ zdvihá k němu udiveně oči. „Ach tak…“ Pousměje se. „Kdepak, nejsem věřící. Tohle,“ zatahá za křížek na krku, „mám od babičky. Ta je věřící a všem nám dala takovéto přívěsky…“ Odmlčí se a pokrčí rameny.

„Pojďte, doprovodím vás domů.“

Její zornice se rozšíří strachem.

„A co chcete dělat? Chcete tu sedět do pondělí? Pojďte, proto jste si mě přece zavolala, ne?“ Nepatrně se usměje.

Váhavě mu úsměv oplácí a vstává.

Nabízí jí rámě a společně přecházejí na druhou stranu ulice. Stačí pár kroků vlevo a už stojí před jejím domem. Neznámý se stále opírá dlaněmi a čelem o sklo. Joans předstírá, že zakopl o jeden ze schodů ke dveřím, a do postavy vrazí ramenem.

„Pardon,“ zahučí.

Neznámý neodpoví, jen se tiše a rychle stáhne ke zdi. Zatímco Romierová roztřesenými prsty tlačí klíč do zámku, rozepíná si Joans vrchní polovinu knoflíčků na košili. V tomto počasí nejde o nic divného a bude tak mít snazší přístup ke své zbrani. Prsty spokojeně přeběhne po pažbě…

Proklouznou do domu. Joans se ze zdvořilosti otáčí. „Jdete taky dál?“ ptá se siluety u zdi.

„Ne,“ dí hluboký hlas.

Angličan pokrčí rameny a přibouchne vchodové dveře.

„Páté patro,“ říká Romierová a zamíří ke schodišti.

Po túře nahoru je Joans tak zmáčený potem, že by si u studentky nejraději vlezl do sprchy, namísto toho však přijímá pozvání a usedá na gauč v malém obýváku s kuchyňským koutem. Místnost je od hlavních dveří oddělena krátkou chodbičkou. Vedou odtud čtvery dveře oddělené různým nábytkem a dekoracemi: ledničkou, jakousi nástěnkou s nějakými papíry a sušákem, na kterém visí dvě trička s krátkým rukávem, tílko, velké, evidentně pánské kalhoty, troje temně rudé trenýrky, několik párů ponožek, pár kalhotek, podprsenek a jedno fialkové negližé. Jedna žlutá ponožka leží na zemi pod sušákem. Uprostřed místnosti stojí nízký konferenční prosklený stolek, na něm leží televizní program. Televize stojí na poličce na stěně vedle francouzského okna vedoucího na stísněný balkón. Televizní ovladač se válí v jednom ze tří křesel poblíž gauče.

„Dáte si čaj?“ ptá se Läüra Romierová. Evidentně se jí ulevilo, že je v bezpečí svého bytu, dokonce se na Joanse usmívá.

Angličan musí její úsměv oplatit. „Je sice už dávno po páté,“ neodolá a zažertuje, „ale dám si rád, děkuji.“

„Černý, že?“ chystá vodu.

„Prosím. A…“

„Ano?“ otočí se k němu s rychlovarnou konví v ruce.

„Ehm… neměla byste pivo?“

„Jasně. Za moment vám ho donesu, ano?“

Joans lačně uchopí do ruky orosenou lahev a pořádně si lokne osvěžujícího studeného moku. Blaženě vydechne. Pak se zadívá na dívku, která sedí v jednom z křesel, objímá si kolena a pozoruje ho. „promiňte. Kde jste vlastně byla? Říkala jste, že jste se vracela, když jste si všimla toho muže u dveří.“

„Ano. Byla jsem na šermu.“

„V sobotu večer?“

Pokrčí rameny. „Půjdu… na operaci,“ skoro zašeptá. „Chtěla jsem si dopředu odchodit hodiny, které… no, pak se asi nebudu moci chvíli namáhat.“

Joans je sice zvědavý, tuší ale, že kdyby se zeptal, přestřelil by.

„Půjdu vám zalít ten čaj.“

Je mu trapné pořád dokolečka opakovat „děkuji,“ a tak jen kývne. Ze zadní kapsy jeho kalhot zazní ječivý ostrý hlas dud. Detektiv vytáhne mobilní telefon, přiblíží si protivný zvuk k uchu a přijímá hovor.

„Ahoj, Matte, teď nemůžu, zavolám ti později večer, až budu doma.“ Vypíná přístroj a opět jej schovává. „Pardon, to byl známý z Británie. Vypnul jsem si zvonění, už nás nebude otravovat.“

Läüra Romierová jen povytáhne obočí, když klade šálky na stůl.

„Poznali jsme se před pár lety v Belfastu…“

„Neříkal jste, že je to Brit?“ diví se a opět usedá do křesla.

Joans sáhne po medovém koláčku. „No ano, říkal… co má být?“

„Belfast je v Severním Irsku.“

„Ano…“ hledí na ni s čím dál větším úžasem.

„A vaše země… váš stát se jmenuje Spojené království Velké Británie a Severního Irska,“ vysvětluje zaujatě svou domněnku. „Z toho mi vyplývá, že když je někdo z Belfastu, tedy ze Severního Irska,“ vysvětluje trpělivě, „není Brit.“

„Cože?“

„Spojené království Velké Británie a…“ zdůrazní spojku „… Severního Irska.“

Angličan na ni dál jen ohromeně zírá, neschopen slova. Dopřeje si štědrý doušek piva. „Ehm…“ odkašle si posléze. „A… kdo to potom je?“

„Severní Ir?“

Daniel Joans vyprskne do dlaně. „To zní strašně!“ Vzdychne. „Já to říkám pořád, že je to hrozně dlouhý název. Měl by se zkrátit…“

„Prosím?“

„No…“ Joans je náhle v rozpacích. „Prostě… by to mohla být třeba… jen Británie… nebo…“ strčí si koláček mezi rty „… jenom Anglie…“

Teď ztratila řeč Läüra Romierová.

„Vezměte si to… vždyť se proti nám tyhle národy bouří celou historii! A k čemu jim to bylo? Vzbouřili se Irové, porazili jsme je, vzbouřili se Skoti, porazili jsme je… jsem přesvědčen, že kdyby se tehdy nekývlo na to rozdělení Irska, mohli jsme je mít celé, dokázali bychom to! Stejně jsou všichni z ostrovů pro ostatní Briti, nikdo to nerozlišuje na Skoty, iry, Velšany… teda kromě Skotů, Irů a Velšanů, mám dojem. A to ještě jen některých. Nevypovídá to náhodou o něčem?“

Nastává nepříjemné ticho.

„To je jedno,“ mávne Joans rukou. Vstane. „Mohl bych prosím využít vaši toaletu?“

„Jo, jasně,“ ušklíbne se. „Ty dveře nejvíc vlevo.“

„Dík.“

Koupelna je prostorná a stěny jsou pokryty lesklými kachličkami barvy moře, díky kterým má Joans dojem, že se za chvíli utopí. Na stěně naproti záchodové míse je na dosah bílá skříňka, umyvadlo je téměř na opačné straně místnosti. Zbytek prostoru zabírá sprchový kout se sedátkem. Joans vyhodí ruličku od toaletního papíru do koše vedle dveří a pod proudem střídavě příšerně ledové a nesnesitelně horké vody si umyje ruce. Rozhlíží se, kde najde novou ruličku toaleťáku, kterou by doplnil místo té spotřebované. Napadá ho, že bude nejspíš v té skříňce… Energicky otevírá dvířka. Na podlahu vypadne otevřená krabička a z ní jeden jediný tampon a… těhotenský test. Joans okamžitě ví, že viděl něco, co nejspíš nikdy neměl nikdo spatřit. Narve věci zpátky vedle několika balíčků dámských vložek a časopisu, který má na přední straně jedovatě modrý automobil značky Jaguár.

„Jste v pořádku?“ ptá se dívka, když vychází ven.

„Proč bych nebyl?“

„No… byl jste tam strašně dlouho, skoro čtvrt hodiny…“

„Ehm… bydlí tu s vámi ještě někdo?“

„Proč?“

„Kvůli vaší bezpečnosti. A taky bylo nahoře prkénko.“

Läüra obrátí oči v sloup. „No jo… jo, bydlí tu se mnou dvě spolužačky ještě ze střední. Studují švédštinu… děsný jazyk! Slyšela jsem, jak se po večerech vzájemně učí výslovnost… já moc dobře vím, proč jsem nešla na jazyky,“ usměje se.

Angličan její úsměv neopětuje. On sám se učil francouzsky a na univerzitě i španělsky.

„No, každopádně jely do Švédska na výměnný pobyt, takže já tu teď žiju s jedním Švédem a jednou Švédkou. On se jmenuje Åkke, ona… nepamatuju si, všechna ta jména mi znějí stejně, Clara, Petra, Selma… fakt nevím.“

„Åkke… to si musím zapamatovat,“ usměje se detektiv. „Kdybych měl někdy syna… neznělo by Åkke Joans skvěle?!“ brumlá si pro sebe.

„Ale pokud jde o mou bezpečnost,“ pokračuje Läüra, „většinu času tu nejsou. Ani večer, chodí na různé diskotéky…“

„A vy?“

„Jsem spíš na Beethovena,“ usměje se ona. „Monsieur Joansi, moc vám děkuji za pomoc, bez vás bych asi pořád trčela v tom kostele… ale… jsem z toho šermu zpocená, šla bych se vysprchovat a…“

„Jistě,“ přikývne. Rychle rozžvýká zbytek koláčku a spálí si ústa čajem, který mu přijde škoda nechat tu vychladnout. „Kdyby cokoliv, moje číslo máte,“ loučí se s ní a obouvá si boty.

Když před vchodem pořád vidí tmavou siluetu, popadne ho běs. „Co tady pořád děláte?!“ zasyčí, popadne pravačkou osobu za rukáv a vytáhne ji do světla pouliční lampy. Druhou rukou už drží pod košilí pistoli.

„Co děláš, úchyle?! ohradí se člověk v jeho sevření.

Joans samým překvapením dotyčného pustí. Postava si uhlazuje červené šaty a narovnává boa. podle oblečení Joansovi připadá, jako by přistála ve špatném století, protože to, co má ona na sobě, se nosilo… no, odhadoval by, že zhruba právě před sto lety. Angličan jen nasucho polyká. Postava je nápadně vyšší než on. Šaty bez rukávů odhalují široká ramena, hříva rudé paruky připomínající skutečné natupírované vlasy lemuje mladý, oválný obličej. Hezké rty jsou natřené třešňovou rtěnkou, která opravdu trochu po třešních voní. Na levém zápěstí se leskne ciferník hodinek na stříbrném náramku, ručičky ukazují něco po třech čtvrtích na devět. „Hele…“ pronese podezíravě hlas. „Nejseš to ty, kdo do mě předtím vrazil? hráblo ti, prasáku?!“

„Pardon, to… bylo… nedorozumění…“ koktá Joans. Zoufale se snaží ovládnout hlas. „A nejsem žádný úchyl a prasák, jsem detektiv od závažných zločinů!“

„A tady řešíš jakej závažnej zločin, prosím tě?“

„Do toho vám nic není. A přestaňte mi tykat, prosím. Raději odpovídejte vy mně. Co tu děláte?“

„Schovávala jsem se před tím dusnem, úplně se mi udělalo šoufl.“

„Schovávala… jste se hodinu?“

„Posloucháte mě? Bylo mi zle! Chladila jsem se o to sklo! Podle přízvuku jseš odjinud, tak bys to zrovna ty mohl pochopit, co říkáš?“

„Prosím, netykejte mi. Nikoho jiného jste… ehm… neviděla?“

„Děláte si prdel? Tohle je ulice, víte, kolik po ní projde lidí? To snad musí být ve vaší zemi stejný!“

Joans zaváhá, ale jen kratince. Z kapsičky v pouzdře mobilu vytahuje vizitku. Podává ji svému svědkovi a zapíná přístroj. „Kdybyste si na něco vzpomně…la, ozvěte se mi, buďte té dobroty. A poprosím vás o vaše jméno a kontakt na vás.“

„Marta.“

Joans zvedá k muži v dámském oblečení už notně podrážděný pohled. „To ale asi není vaše občanské jméno, které vám dali rodiče, nemýlím se?“

„Polibte mi všichni…“ zahučí. „Fajn, sakra, jmenuju se Üüna. Mathieu Üüna.“

„Skoro se bojím zeptat… jak se to píše?“ zajímá se Joans, který se už za ty dva dny stačil dostatečně seznámit s neexistujícími zákony gonské výslovnosti a pravopisu… tedy aspoň tak na něj působí.

„Ukažte, napíšu vám to. Křestní je normálně, francouzsky. A příjmení… co to je za klávesnici, kde to má diakritiku? No nic… dejte si tam někam poznámku, že ta „u“ jsou přehlasovaná.“

„Vážně si teď na nic nevzpomenete?“ ptá se ještě pro jistotu Joans. „U jsou s přehláskami…“ mumlá téměř současně a zuřivě mlátí bříšky prstů do skla displeje.

„Lituju. Jen nějaká holka šla normálně po ulici a pak se najednou rozběhla úplně opačným směrem a vlítla do toho kostela. Pak jste přijel vy a do domu jste šli spolu.“

Joans už dávno pochopil, že mluví o Romierové.

„Chlape, sorry,“ pokrčí rameny muž s rudou parukou. „Bylo mi fakt zle… sotva jsem se držela na nohou a jsem ráda, že jsem to sklo nepoblila… až teď mě to trochu pustilo.“

„Tak vám děkuju… ehm…“

„Marto,“ napoví mu ochotně Mathieu Üüna.