? (7. Staré rány)

? (7. Staré rány)

Stahuji si z rukou rukavice a z bot návleky. „Paní policistko!“ zamíří přímo ke mně hubený stříbrovlasý muž v elegantním béžovém obleku a lesklých hnědých botách. Něco horlivě loví v kapse saka. Dopředu tuším, z jakých novin bude. „Vitus Nnyna, píšu pro Soumrak zločinu, mohl…“

„Nezlobte se, ne,“ křiknu na něj a přidám do kroku.

„Ale…“

„Už jsem se vyjádřila!“ Energicky dojdu k autu. O dveře řidiče se ležérně opírá další muž, mnohem mladší než první novinář. „Bon jour,“ pozdraví mě s úsměvem a oči mu úplně zablikají. „Dovolte, abych se vám představil, madame. Jmenuji se Claudius Rett z týdeníku Ykk…“

„Neslyšel jste mě předtím?“ skočím mu do řeči. „Takže speciálně pro vás, monsieur Rette, máte-li potřebu mě oslovovat, pak zvolte raději mademoiselle, když už. Musím vás ale upozornit, že vám nic nepovím tak jako tak. A laskavě odstupte od mého vozu, spěchám k doktorovi!“

Novinářův nehezký obličej ještě víc zohyzdí, když se zamračí. Bez protestů se ale poslušně odlepí ode dveří a uhne mi.

„Výborně, děkuji,“ neodolám pokušení falešně se na něj usmát. On si zachovává masku drobného strojeného úsměvu beze změny. Je to krátkovlasý brunet s drobnými kotletami a jiskřivě černýma očima a odhaduji, že mu může být maximálně pětatřicet, spíše méně. Má široká ramena, ale je drobné postavy, je o několik centimetrů menší než já.

„Promiňte,“ zamumlá, když už usedám za volant. „Je to moje práce.“

„Co je moje práce, víte. Co se dá dělat, když se tak trochu vzájemně vylučují.“ Zabouchnu dveře a nastartuji.

 

V okamžiku, kdy doktor Ongen vejde a já ho vidím naživo, mi dochází, odkud ho znám. „Nevidíme se poprvé,“ poznamenám, když se chystá, že se představí. „Potkali jsme se v pátek na policii!“ A vzpomínám si ještě na něco. „Vy jste i gardista, ne?“ nespouštím oči z jeho dlouhých černých vlasů. „Vaše jméno figurovalo v případu Nicolase Maisona!“

„Ano,“ na vteřinu se zatváří kysele a skousne si ret. „Máte pravdu. Jsem… známý…“ Tiše dodává: „Známý jako gardista, který si ulevoval, zatímco necelého půl kilometru od něj právě probíhal atentát na manžela jeho královny…“ Krčí rameny. „Co bych dodal… když člověk musí, tak prostě musí.“ Odkašle si. „Dobrá, teď jsem tu jako doktor. Tak uděláme vstupní prohlídku, ano?“

Během prohlídky si já zaujatě prohlížím jeho obličej. Obzvlášť teď, lemovaný záplavou rozpuštěných dlouhých kadeří spadajících na ramena bílého pláště, jako by měl velice jemné, téměř ženské rysy… Napadá mě, že jako doktor vypadá monsieur Ongen podstatně atraktivněji než jako gardista a že tenhle chlap by se mi asi i líbil… Scvaknu zuby. Divné myšlenky vzhledem k tomu, že tenhle chlap do mě zrovna zavádí sondu…

Když odcházím z kliniky, zastavuji se v lékárně za rohem. Sotva pak dojdu k autu a hodím kabelku na sedadlo spolujezdce, zazní z ní skupina Nickelback. Okamžitě hovor přijímám.

„Ahoj, Harry,“ zdravím.

„Ahoj. Zítra budu ve městě, tak mě napadlo, jestli bys někam nezašla…“

„Ráda. Teda… snad budu mít čas, máme nový případ… ale určitě se nějak urvu.“

„Tak bezva,“ nadchne se. „Mimochodem, nevíš, jestli byste měli volné místo?“

„Těžko říct… můžu se zeptat, nějaká laborantka odešla na mateřskou, jak jsem slyšela… Ty se vracíš nastálo?“ žasnu.

„No… nejspíš ano. Oslo je krásné, ale… vlast je vlast,“ úplně slyším, že se usmívá.

„To jo…“ přitakám a zabrzdím, protože přede mnou je na pohled nekonečná kolona dalších automobilů. Přímo před sebou vidím Kabriolet se zataženou střechou, v něm sedí za volantem silně opálený mladík ve slunečních brýlích a ukazuje na mě vztyčený prostředník.

„Policajty na tebe, sebrat ti řidičák, blbko! Nesnáším blondýny za volantem!“ řve na mě ze staženého okénka.

Velice ošklivě se na něj zamračím a pohledem do něj propaluji díru o průměru nejméně třicet centimetrů.

„Co to je za nápad, telefonovat při řízení?!“ huláká na mě opálený mladík, poulí na mě oči a vytrvale si střídavě klouby prstů a celými dlaněmi buší do čela.

„Já jsem policie!“ neodolám pokušení také na něj zavolat. „A ty si laskavě nech přebarvit auťák, stříbrná je dost ošemetná! Neradila bych ti potkat nějakého gardistu!“

Harry se z telefonu pobaveně směje.

„No co,“ hájím se dotčeně. „Mám pravdu!“

„Vidíš, přesně o takovou zábavu tady v Oslu přicházím. No nic, musím končit.“

„Však si všechno povíme zítra,“ usměju se.

 

„Postřeh!“ házím po Joansovi krabičku, sotva vkročím do kanceláře. Angličan zrovna soustředěně vytahuje pytlík z čaje. Má hezký velký modrý hrnek. Tabletky ho trefí mezi klíční kosti a svezou se mu do klína. Zdvihá je a prohlíží si obal.

„Co to je?“

„Živočišné uhlí,“ usmívám se na něj dobromyslně.

„Proč…?“ ptá se pomalu. „Nic mi není…“

„Zatím.“

„Taky vás při odchodu otravovali novináři?“ zajímá se Joans a posune se i s křeslem k odpadkovému koši, aby pytlík z čaje vyhodil.

„Jasně.“ Střelím po něm pohledem. „Neřekl jste jim nic, že ne?“

Obrátí oči v sloup. „Hele, jsem nový tady, ne u policie vůbec! Ale kapitán se tam s jedním pěkně chytla… strašně na sebe řvali…“

Okamžitě vím, o co jde. „Nebyl takový drobný, tmavovlasý… nepříliš hezký…“

„Jo, to je přesně on. Droboučký krátkovlasý brunet kolem pětatřiceti…“

„To odpovídá. To je Claudius Rett.“

„Rett… a kapitán je Rettová,“ dochází mu.

„Přesně. Je to její bývalý manžel.“

Joans zvedá hrnek, chvíli do horkého čaje soustředěně fouká a pak jej postaví zpátky na stůl. Zvedá ke mně zrak. „Sammlová… musím… měl bych vám něco říct.“

„Další příběh ze své minulosti?“

„Tak nějak… já… byl jsem v sobotu u Romierové doma. Najdou… tam moje otisky a… možná i DNA.“

„Děláte si prdel?“ syčím. „Co jste tam jako dělal?!“

„Nespal jsem s ní!“ uvědomuje si, jak jeho slova mohla vyznít. „Měl jsem u ní jen čaj a pivo… ale jestli neumyla nádobí nebo nevyhodila tu lahev…“

„Zeptám se teda znova: co jste tam dělal?!“

„Volala mi. Cítila se v ohrožení. Jen jsem ji doprovodil do bytu a vypil si u ní ten čaj a to pivo, pak jsem hned jel na hotel.“

„Bylo mi divné, že jste najisto šel do jejího bytu,“ přikyvuji. „Věděl jste, že je to Romierová, a věděl jste, kde přesně bydlela… A taky jsem si všimla, že jste nebyl překvapený, když jsem vám ukázala ten těhotenský test. Byla těhotná?“

„Nevím. Ten test jsem u ní omylem zahlédl, ale jak jsme se shodli už na tom balkóně, bydlely a bydlí tam další tři dívky. Nemůžeme s jistotou vědět, že těhotná je… byla… Romierová. Vidět na ní nic nebylo.“

„Jestli byla těhotná, Ssöford na to přijde,“ konstatuji. „Ovšem, Ssöford…“

„Prosím?“

„Nic.“ Vytáčím číslo v mobilu a zaposlouchám se do pravidelného bzučení.

„U telefonu Christian Ssöford.“

„Bon jour, monsieur le docteur, tady detektiv Sammlová.“

„Co pro vás můžu udělat, detektive? To tělo mi sem sotva přišlo, akorát se na něj chystám podívat…“

„Ne, nesouvisí to s dnešním ránem… chtěla jsem se zeptat, jestli jste už letos jel ten okruh, na kterém zavraždili Nicolase Maisona, nebo jestli teprve pojedete…“

„Chystal jsem se na to zítra, proč?“

„Ehm… nemohl byste už dnes?“

„Proč?“ podiví se patolog.

Zhluboka se nadechuji. Střelím pohledem po Joansovi. Těká pohledem mezi monitorem počítače a displejem mobilu a asi něco přepisuje z jednoho přístroje do druhého. Na první pohled se zdá, že mě neposlouchá, ale… nejsem si jím ještě úplně jistá. Mohla bych si ho nevšímat, dál mluvit se Ssöfordem a potom na Angličana vytáhnout páku v podobě jeho průseru s Romierovou a pohrozit mu, že jestli cekne, ceknu taky… A tady v kanceláři je to přeci jen bezpečnější než někde venku na chodbě… Ztišímhlas a ještě si zakrývám rty rukou.

„Slyšíte mě, monsieur le docteur?“

„Hůř než předtím, ale… ano.“

„Mohl byste na ten okruh už dneska? Mám pro vás úkol, můžete si zahrát na detektiva.“

„Nechci vám fušovat do řemesla… jsem jen patolog…“

„A motorkář. Máte moje požehnání.“

„Jak vám můžu jako motorkář prospět?“

„Dneska večer, prozradil mi jeden… důvěryhodný zdroj, bude na tom okruhu i monsieur Otto, von Gräü. Bylo by báječné, kdyby se vám podařilo se tam s ním… náhodou potkat a promluvit s ním o tom, co se stalo před rokem.“

Dlouho je ticho. Patolog si do telefonu těžce povzdechne. „Dobrá, zkusím to.“

„Díky moc,“ snažím se do svého tónu promítnout veškerý svůj vděk. „Jo, ještě jedna drobnost… neměl byste volné místo? Jedna moje kamarádka se vrací z Osla a shání práci.“

„Občas si říkám, že by se mi hodil asistent. Dejte jí na mě kontakt a my už se spolu domluvíme na nějakém pohovoru.“

„Super, děkuji.“

Joans ke mně obrací tvář. „Skončila jste?“

„Jo,“ hlesnu a propaluji ho zkoumavým pohledem.

„V sobotu jsem před barákem, kde Romierová bydlela, potkal tohohle chlapa… teda… jestli je to chlap… představil se mi jako Marta,“ zkřiví obličej. „Není mi ani třicet a na tyhle věci si připadám příšerně starý.“

„Bez komentáře.“

„Jo, promiňte,“ mávne rukou. „Po delší chvíli jsem z něj konečně vymámil jeho skutečné jméno. Mathieu Üünna. Byl divný.“

„Dám na vás,“ pousměju se. „Navštívíme ho. Možná bych tomu dokonce dala přednost před návštěvou rodiny Romierové, co říkáte? Zjistil jste už, kde ten… Üünna… bydlí?“

„Souhlasím.“

Do kanceláře s tichým, takřka neslyšným zaklepáním vejde detektiv Übedt. Je to vysoký mladý brunet se strništěm a vlasy v drobném culíku. Má typické gonské veliké hnědé oči… „Ehm… tady Joans mi dluží,“ připomíná.

Angličan k němu zvedá oči. „Ach, ovšem,“ hlesne a sáhne po své khaki bundě.

„Ne,“ zadrží ho detektiv. „Nechci peníze. Napadlo mě, že bychom mohli všichni tři zajít do té vietnamské restaurace ve vedlejší ulici… ehm… třeba hned?“

Tiše vyprsknu do dlaně. Nikdy si nepůjčujte od Walentina Übedta! Nikdy nechce vrátit peníze, zato vás zaručeně zmanipuluje, abyste ho pozvali do restaurace, kde pak jeho zásluhou necháte trojnásobek sumy, kterou vám dříve půjčil.

„Bude mi potěšením!“ odpovídá s upřímným nadšením v hlase Daniel Joans. Věnuje krátký pohled monitoru počítače, vypíná přístroj a obléká si bundu. „Sammlová, ta osoba, o které jsme se bavili, bydlí na ulici… ehm… Aulta Maxe… 25.“

Uchechtnu se. „To není ulice Aulta Maxe!“ potlačuji výbuch smíchu. „‘Ault‘ znamená ‚starý,‘“ poučuji cizince. „Je to ulice ‚Starého Maxe.‘“

„Aha.“

„Kdo bydlí na ulici Starého Maxe?!“ ozývá se Walentin Übedt tónem, jako by měl každou chvíli omdlít.

„Jedna naše… zájmová osoba,“ odbývám ho.

On se však odbýt nenechá. „Kdo to je?“

Oba s Joansem váháme. „Marta Üünová,“ odvětí posléze nevinně Angličan.

„Co je s vámi?“ divím se. „Vypadáte, jako byste viděl ducha.“

„Tak nějak,“ pomalu přikývne Übedt. „Ulice Starého Maxe 25. Tam bydlel muž známý pod jménem Michel Mur. Tak si aspoň dal říkat. Ve skutečnosti se jmenuje Ben June.“

Zalapám po dechu. „Ten Ben June?“

„Znáte jich víc?“ povytahuje Übedt obočí.

„Jdeme teda do té restaurace?“ zajímá se Joans. „Povídat si můžeme i tam…“ Už má oblečenou bundu.

Autor Rebejah, 04.03.2024
Přečteno 46x
Tipy 1
Poslední tipující: Marry31
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí