Vím, kdo to byl!

Když jsem tak ležela na tom baru, nepromítal se mi celý můj prožitý život. Jen jsem přemýšlela, proč já? Z jakého důvodu se to stalo zrovna mně. Chtělo se mi křičet. Vím, kdo to byl, znám ho.
Byl to on, co seděl pokaždé u baru a pil vodu, když jsem měla směnu.
Byl to on, co se mě ptal na číslo a pak mi zavolal, že mě chce vidět.
Byl to on, co mi vykládal, jak mě miluje.
Byl to on, co se mi omlouval, když jsem zjistila, že je ženatý.
Byl to on, co mě prosil, ať chvilku počkám, že se rozvede.
Věděla jsem, že mi lže, když mi plakal do telefonu, že se jeho žena nechce rozvést.
Věděla jsem, že je špatné to nikomu neříkat, že spolu chodíme, když mě o to tak strašně prosil.
Věděla jsem, že je to špatný nápad, když jsem se skamarádila s jeho ženou.
Věděla jsem, že je špatný nápad s ním otěhotnět a vykládat, jak si to chci nechat, jelikož stejně dělal všechno, abych šla na potrat. Povedlo se mu to.
Věděla jsem, že není dobrý nápad se s ním sejít, když mi volal. Vždyť už jsme spolu ani nebyli. Měla jsem z toho divný pocit.
A teď tu ležím, nemůžu se hýbat, nemohu mluvit. Jediné, co mohu, je poslouchat, jak kolem pobíhá, šoupe se stoly, které jsem se snažila odstrkávat při útěku. Umisťuje židle, které jsem porazila, když jsem se bránila. Stejně mi to nepomohlo. Dohnal mě. Dal mi ruku tak, abych nemohla dýchat. Omdlela jsem.
Nakonec po tom všem uklízení ke mě přišel, naklonil se a do ucha mi pošeptal: “Miluju tě, ale můžeš si za to sama. Neměla jsi mě provokovat.” Pak se otočil, odfrkl si a odešel.
Cítila jsem, jak mi teče slza, ale ne bolesti, ale smutku.
Ještě chvilku jsem vnímala svět, než jsem naposledy zavřela oči.
Nebo spíš jsem si to myslela. Ale stalo se něco nečekaného. Já jsem je dokázala znovu otevřít. Ale už jsem nebyla v baru, už jsem neležela nehybně, jako prase na tácu. Stála jsem uprostřed nějakého bytu. Vůbec nemám ponětí, kde jsem. Musela jsem se štípnout, tak jak jsem to viděla v televizi, když někdo něčemu nevěřil. Bolelo to. Neměla bych být mrtvá? Chtěla jsem vyběhnout ven, ale když jsem vzala za kliku, nic se nestalo. Ruka proletěla skrz. Stála jsem u dveří jako přikovaná. Vzpamatovala jsem se až, když jsem slyšela strkání klíčů do zámku a se zatajeným dechem jsem ustoupila. Do dveří vstoupila žena. “Jakelin?” vyhrkla jsem.
Jakelin jsem neviděla od maturity. Nebyly jsme kamarádky. Nikdy jsme spolu nemluvily. Byla to podivínka a všichni si z ní dělali legraci, včetně mě. Za to já byla pravý opak. Byla jsem ta, která přitahovala kluky, byla jsem pozvána na každou párty. Všichni se se mnou chtěli kamarádit, jelikož jsem byla oblíbená. Tak proč jsem zrovna tady?
Stála jsem tak nešikovně, že mnou jen prošla. V tu chvíli se zastavila. Rezignovaně si oddechla a pak zamířila do koupelny. Zastavila se u zrcadla a koukala přímo na mě? A pak se to stalo. Už jsem pochopila, proč jsem se zrovna ocitla v tomto bytě.
“Karoline?”